I.ÚS 620/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 620/05 ze dne 2. 4. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. P., zastoupeného advokátkou JUDr. Jarmilou Kolářovou se sídlem Janáčkovo nábř. 39, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 925/2005, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. 4 To 23/2005, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. 50 T 10/2002, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "KS") ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. 50 T 10/2002, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "VS") ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. 4 To 23/2005, uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 a odst. 4 tr. z. a podle § 148 odst. 2 tr. z., kterých se dopustil jednáním popsaným pod body 4. a 5. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. To učinil tím, že (podle bodu 4.) jako podnikající fyzická osoba dne 24. 1. 1996 na Finančním úřadu v Kroměříži (dále jen "FÚ") podal "Přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 1995", ve kterém na základě fiktivních faktur č. 107/95 z 15. 12. 1995, č. 111/95 z 19. 2. 1995 a č. 112/95 z 22. 12. 1995 za služby realitní kanceláře Unilite, s. r. o., Praha 5 (dále jen "RK"), v úmyslu zkrátit daň a současně vylákat vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") neoprávněně v rozporu s § 2 a § 19 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb. uplatnil odpočet DPH ve výši 1 933 360,- Kč, a ač skutečná daňová povinnost byla 1 905 731,- Kč , požadoval a vylákal vyplacení nadměrného odpočtu DPH ve výši 27 629,- Kč, takže českému státu zkrácením daně způsobil škodu ve výši 1 905 731,- Kč a vylákáním výhody na dani škodu ve výši 27 629,- Kč. Dále se toho dopustil tím, že (podle bodu 5.) jako podnikající fyzická osoba podal dne 1. 4. 1996 na FÚ "Přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 1995", ve kterém vykázal ztrátu ve výši 35 410,54 Kč, když příjmy uvedl ve výši 9 160 135,50 Kč a výdaje uvedl ve výši 9 196 756,51 Kč, přičemž v úmyslu zkrátit daň z příjmů (dále jen "DP") v rozporu s § 7 odst. 3 zákona č. 586/1992 Sb. zaúčtoval fiktivní výdajové doklady, a to účetní doklady č. 67, 68 a 69, které měly být proplaceny výdajovými pokladními doklady č. 802, 803 a 804 za základě fiktivních faktur č. 107/95 z 15. 12. 1995, č. 111/95 z 19. 12. 1995 a č. 112/95 z 22. 12. 1995 za služby realitní kanceláře Unilite, s. r. o., na celkovou částku 8 788 000,- Kč, a takto ke škodě českého státu zkrátil uvedenou daň o částku 3 654 765,- Kč. Dále byl stěžovatel uznán vinným trestným činem porušování autorského práva podle § 152 odst. 1 tr. z., kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 6. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, tedy tím, že v období od listopadu do prosince 1995 na přesně nezjištěném místě v rozporu s § 12 odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb., tj. bez vědomí a svolení autora - Akont, s. r. o., Praha, Táboritská 23, aniž by mu zaplatil odměnu za tvůrčí práci, vyhotovil kopii jeho informační brožury (studie) "Materiály pro poradce" - díla, které bylo předmětem autorského práva podle § 2 odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb., přičemž vypustil označení autora a jako autora neoprávněně uvedl sebe a jinak totožné dílo pod novým názvem "Průzkum trhu z hlediska daňového zatížení při podnikání v jednotlivých teritoriích světa" za přesně nezjištěných okolností poskytl společnosti Hanecom, s. r. o., Kroměříž. Za to byl stěžovateli uložen podle § 148 odst. 4 tr. z. za použití § 35 odst. 1 tr. z. trest odnětí svobody v trvání 6 let, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. z. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. z. a § 50 odst. 1 tr. z. byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce daňového poradce na dobu 5 let. Nejvyšší soud (dále jen "NS") usnesením ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 925/2005, dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.ř. odmítl. S odkazem na § 265b odst. 1 tr. ř. zdůraznil, že dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního a druhého stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, případně korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6 a odst. 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, která by mohla přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. správnost provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení. Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který stěžovatel uplatnil, přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva. Pokud stěžovatel namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval z odlišné verze skutkového stavu, resp. z odlišného hodnocení důkazů, pak KS a VS nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení, které sice může být důvodem k dovolání, avšak jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm.a), b), c), d), e), e), f) a l) tr. ř.], které již stěžovatel neuplatnil. NS proto zdůraznil, že dovolací soud je v případě odvolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm.g) tr. ř. vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V souzené trestní věci to znamená, že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se stěžovatel dopustil všech jednání popsaných ve výroku o vině v rozsudku VS, případně dále rozvedených v jeho odůvodnění. Podle nich stěžovatel v rámci jednání popsaného pod body 4. a 5. zmíněného výroku podal určitá přiznání k dani, v nichž zohlednil fiktivní výdajové doklady a v důsledku tohoto jednání jednak záměrně zkreslil výši daní (tj. zkrátil je) a jednak vylákal nadměrný odpočet DPH, na který mu nevznikl nárok (tj. vylákal výhodu na dani). Zmíněné dovolací námitky stěžovatele, které se týkají uvedených rozhodných skutkových zjištění a provedeného dokazování, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu a NS k nim nemohl nijak přihlížet. Ve vztahu ke skutkům popsaným pod uvedenými body 4. a 5. bylo tudíž dovolání podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle § 265b odst. 1 tr. ř. NS se dále (ke stěžovatelově námitce ke skutku uvedeným výše pod bodem 6.) neztotožnil se stěžovatelovým tvrzením, že závěr KS a VS, podle něhož obsah předmětné brožury (studie) je autorským dílem, nemá oporu v dokazování. VS s odkazem na výpověď svědka Ing. P. P. a znalce PhDr. D. P. konstatoval, že brožura "Materiály pro poradce", jejíž kopii stěžovatel vyhotovil pod názvem "Průzkum trhu z hlediska daňového zatížení při podnikání v jednotlivých teritoriích světa", je odbornou příručkou (rozborem) vytvořenou činností skupiny pracovníků na podkladě shromážděných a zpracovaných materiálů. Není tedy důvodu polemizovat se závěrem, že se jedná o literární odborné dílo ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb., ke kterému dospěly KS a VS při právní kvalifikaci jednání stěžovatele. NS také nepřehlédl, že stěžovatel v dovolání nepředkládá žádnou konkrétní argumentaci, podle níž zmíněná příručka (rozbor) není chráněným autorským dílem, ale jen obecně odkazuje na nepodloženost takového závěru soudů. NS dále uvedl, že se lze do jisté míry ztotožnit s názorem stěžovatele (Poznámka: podle něhož nelze autorská práva přiřazovat subjektu, který označil odvolací soud, neboť společnost s obchodní firmou "Akont Praha" reálně neexistuje), poněvadž obchodní firmou zmíněné společnosti je označení Akont, spol. s r. o. Současně však nepřesné označení tohoto subjektu, tedy v zásadě jen formální pochybení, nic nemění na podstatě skutku a na zjištěném průběhu jednání stěžovatele, stejně tak jako na závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu. Stěžovatelem zpochybněné hmotněprávní posouzení tedy nelze ani v tomto směru akceptovat. Totéž lze přitom uvést i k rovněž nikoli zcela přesnému označení společnosti Hanecom, spo