I.ÚS 708/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 708/21 ze dne 15. 6. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti M. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, zastoupeného Mgr. Štěpánem Mládkem, advokátem se sídlem Praha 1, Skořepka 422/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2020 č. j. 5 Tdo 1589/2018-7068, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2018 sp. zn. 7 To 28/2018 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2015 č. j. 57 T 1/2013-4790, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, dílem ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 trestního zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dopustil vědomě se členem organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a trestu propadnutí věci. Dále navrhuje zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byl na základě jeho odvolání uvedený rozsudek Městského soudu v Praze zrušen pouze ve výroku o zabrání věci a jinak zůstal nezměněn. Navrhuje též zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání. Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, 2 a 3 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a článku 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Stěžovatel namítá, že soudy všech stupňů předem pojaly přesvědčení o jeho vině, bezdůvodně favorizovaly důkazy hovořící v jeho neprospěch a důkazy, které jeho vinu vyvracely, bezdůvodně označily za nevěrohodné, popř. je zcela opomenuly. Skutková zjištění trestních soudů jsou podle něj v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Trestním soudům vytýká, že nevyslechly osobu spoluobžalovaného R. K. Stěžovatel následně podrobně rozebírá jednotlivé aspekty případu, okolnosti, z nichž trestní soudy dovodily jeho trestní odpovědnost, jakož i důkazy s tím související. Závěr, že měl úmyslně poskytovat veřejně nedostupné informace týkající se společnosti A, označuje za smyšlenku bez důkazní opory. Subjektivní stránka jeho spolupachatelství prý nebyla vůbec prokazována, trestní soudy měly jeho zavinění dovodit pouze z nepřezkoumatelného konstatování o jeho rámcové představě o rozhodných skutečnostech. Tvrdí, že z provedeného dokazování nelze dovodit jeho účast na odcizování zásilek ve společnosti A. Má za to, že trestní soudy pochybily, když bez jakéhokoli komentáře, svévolně a bezdůvodně nevyhověly jeho návrhu na vyslechnutí C. H. B. Stěžovatel rozporuje závěr trestních soudů o fiktivnosti pohledávek specifikovaných ve výroku rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod body 1. a) a 1. b) a vyjadřuje přesvědčení, že tyto pohledávky za společností A, jsou důvodné. Brojí rovněž proti závěru trestních soudů, že o fiktivnosti pohledávek věděl, neboť podle jeho názoru nebyl v řízení proveden jediný důkaz, z něhož by takový závěr vyplýval. V této souvislosti poukazuje na civilní řízení o uvedených pohledávkách, které probíhalo před městským soudem paralelně s trestním řízením. Vytýká trestním soudům, že dokazování provedené v tomto civilním řízení nijak nezohlednily a nepřipojily soudní spis vedený k civilnímu sporu k dokazování. Tvrdí, že tzv. bilance (doklad, jenž měl osvědčovat stav zásob společnosti B, uložených u společnosti A), jež měly představovat klíčový důkaz o fiktivnosti uvedených pohledávek, nejsou pravé, což mělo vyplynout ze znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, který vypracoval znalec PhDr. Jiří Valeška. Trestní soudy podle něj uvedený znalecký posudek svévolně odmítly a opomenuly též další důkazy zpochybňující úplnost a věrohodnost tzv. evidence BPCS, jakož i primární dokumentaci, tj. faktury dokumentující obchody mezi společnostmi B, a A. Poukazuje též na dvojici protichůdných znaleckých posudků týkajících se pohledávek za společností A, a to posudku znaleckého ústavu BDO Appraisal Services, který předložil on, a znaleckého posudku ústavu PricewaterhouseCoopers Česká republika, s. r. o. (dále jen "ústav PwC") opatřeného orgány činnými v trestním řízení. Má za to, že se trestní soudy nevypořádaly s protichůdností uvedených znaleckých posudků a bezdůvodně odmítly jeho návrh na provedení revizního znaleckého posudku. Uvádí některé důvody, z nichž dovozuje podjatost a nekompetentnost znalce ústavu PwC. Rozporuje způsob, jakým trestní soudy hodnotily výpověď svědka M. N. V souvislosti se skutkem vymezeným v bodu 1. c) odsuzujícího rozsudku městského soudu stěžovatel namítá, že se trestní soudy nevypořádaly s existencí alternativní skutkové verze. Intenzivně brojí proti obsahu výpovědi svědka R. Z., kterou označuje jako absolutně nevěrohodnou a rozpornou s dalšími důkazy. V souvislosti s výpovědí tohoto svědka poukazuje na jeho spolupráci s Policií České republiky, kterou považuje za podivnou a podezřelou. Při výpovědi tohoto svědka mělo dojít k porušení ustanovení § 97 a § 111a odst. 3 trestního řádu. Uvádí, že v otázce náhrady škody vycházely trestní soudy výhradně z důkazů předložených poškozenou společností A, které nijak nehodnotily. Podle jeho názoru nevyřešily ani otázku příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vznikem škody a při určení úroků nezohlednily délku řízení. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel nejprve obecně rozebírá znaky trestného činu podvodu. Dále opakuje své námitky, že v jeho případě nebylo spolehlivě prokázáno naplnění objektivní a subjektivní stránky tohoto trestného činu. Trestní soudy podle něj nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, jeho úmyslné zavinění pouze konstatovaly, avšak nekonkretizovaly a rovněž znaky objektivní stránky popsaly pouze obecně, bez bližší konkretizace. Opětovně zdůrazňuje své přesvědčení o opodstatněnosti pohledávek za společností A. Uložený trest považuje za nepřiměřený a trestním soudům vytýká, že při jeho ukládání nepřihlédly k nepřiměřené délce řízení. II Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří ke stěžejním námitkám stěžovatele. III Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03). Ústavní soud nesdílí stěžovatelovo přesvědčení, že závěr trestních soudů o úmyslném poskytování veřejně nedostupných informací týkajících se společnosti A, představuje smyšlenku bez důkazní opory. Totéž platí ohledně jeho námitky o neprokázání subjektivní stránky, jakož i o jeho obecném tvrzení, že trestní soudy předem pojaly přesvědčení o jeho vině, bezdůvodně favorizovaly důkazy hovořící v jeho neprospěch a důkazy, které jeho vinu vyvracely, bezdůvodně označily za nevěrohodné, popř. je zcela opomenuly. Podíl stěžovatele na organizované trestné činnosti byl prokazován celou řadou důkazů (k těm stěžejním viz níže),