I.ÚS 728/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 728/10 ze dne 1. 7. 2010 N 136/58 SbNU 105 Přiměřenost výše úroků z prodlení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 1. července 2010 sp. zn. I. ÚS 728/10 ve věci ústavní stížnosti Lascar & Subag, spol. s r. o., se sídlem Tusarova 49, Praha 7, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2009 č. j. 12 Co 315/2009-166, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že je stěžovatelka povinna zaplatit žalobkyni částku 44 994,31 Kč z důvodu prodlení se zaplacením kupní ceny a náklady řízení. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2009 č. j. 12 Co 315/2009-166 se zrušuje. Odůvodnění I. Ústavní soud v prvé řadě uvádí genezi celé věci, která je do značné míry komplikovaná. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 2. 2004 sp. zn. 5C 120/2003 bylo rozhodnuto mimo jiné tak, že žaloba, aby stěžovatelka jako žalovaná byl povinna zaplatit žalobkyni M. C. částku 50 062 Kč, se zamítá. Žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že mezi účastníky byla na základě objednávky stěžovatelky ze dne 18. 5. 1998 uzavřena kupní smlouva, podle níž bylo stěžovatelce dodáno zboží (obuv), které následně žalobkyně stěžovatelce vyfakturovala. V kupní smlouvě bylo mezi účastníky dohodnuto, že v případě prodlení zaplatí stěžovatelka žalobkyni úrok z prodlení označený jako penále ve výši 0,5 % denně z dlužné částky. Stěžovatelka nezaplatila žalobkyni kupní cenu včas, proto žalobkyně podle sankčního ujednání požadovala od stěžovatelky úrok z prodlení 0,5 % denně. Rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 39 Co 166/2004 ze dne 27. 10. 2004 byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že stěžovatelka je povinna žalobkyni zaplatit částku 50 062 Kč. Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení v částce 14 745 Kč a náklady odvolacího řízení v částce 14 520 Kč. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. 4. 2007 sp. zn. 32 Odo 358/2005 rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 1. 2008 sp. zn. 5C 189/2007 bylo rozhodnuto mimo jiné tak, že žaloba, aby byla stěžovatelka jako žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 50 062 Kč, se zamítá a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 11. 2008 sp. zn. 16 Co 355/2008 rozhodl tak, že se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 4. 2009 č. j. 5 C 189/2007-142 bylo rozhodnuto mimo jiné tak, že žaloba, aby stěžovatelka byla povinna zaplatit žalobkyni částku 44 994,91 Kč, se zamítá, a žalobkyně je povinna zaplatit náklady řízení v částce 37 750 Kč. Dále bylo rozhodnuto tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit pouze běžný úrok z prodlení ve výši 5 005,69 Kč, což představuje 0,05 % denně (co do částky 44 994,91 Kč byla žaloba, jak je výše uvedeno, zamítnuta). V tomto rozsudku dospěl obvodní soud k závěru o neplatnosti sjednaného úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně (180 % ročně) pro rozpor s dobrými mravy. Zhodnotil výši sjednaného úroku jako lichvářskou, takže je v rozporu s § 39 obč. zák. a s § 1 odst. 2 obch. zák. K tomu uvedl, že navíc došlo k ujištění stěžovatelky o nepoužití smluvního úroku z prodlení, že nebyl vystaven daňový doklad na takto požadované příslušenství pohledávky a že stěžovatelce byla poskytnuta lhůta delší než 14 dnů ke splatnosti; to vše prý svědčí pro závěr, že předmětná sankce v podobě smluvních úroků z prodlení nebyla míněna vážně. Obvodní soud dodal, že stěžovatelka byla vedena při nezaplacení kupní ceny včas tím, že jí "neoprávněně byla odmítnuta reklamace vadného zboží, aby jí tento finanční obnos zůstal pro vypořádání reklamací vůči jejím zákazníkům". Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. 12 Co 315/2009 byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni částku 44 994,31 Kč a náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 63 350 Kč. Uvedený rozsudek byl odůvodněn v podstatě tím, že to byla stěžovatelka (žalovaná), která porušila svoji smluvní povinnost zaplatit sjednanou kupní cenu v dohodnutém termínu; městský soud dodal, že stěžovatelka plnila až 63, resp. 62 dnů po poskytnuté šedesátidenní lhůtě splatnosti kupní ceny. Odvolací soud pak neshledal žádné konkrétní okolnosti věci, které by mohly vést k závěru o neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 39 odst. 1 obč. zák. ve spojení s § 3 odst. 1 obč. zák., resp. § 265 obch. zák. týkajících se úroku z prodlení sjednaného mezi účastníky podle § 369 obch. zák. II. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení citovaného rozsudku městského soudu pro rozpor především s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka konkrétně namítá zejména následující. Nejvyšší soud ve svém výše citovaném rozsudku uvedl, že "dovolací soud nicméně dospěl k závěru, že odvolací soud se nevypořádal s námitkou dovolatelky, že sjednaný úrok z prodlení je "nemravný", když jeho výši v sazbě 0,5 % denně (tj. 180 % ročně) má za "lichvářskou". Tato námitka je relevantní a odvolací soud se měl vymáhaným nárokem zabývat rovněž z hlediska ustanovení § 39 obč. zák., tj. zda ujednání účastníků je neplatné pro rozpor s dobrými mravy.". Městský soud v Praze svým rozhodnutím (napadeným touto ústavní stížností) se tedy měl s právním názorem Nejvyššího soudu vypořádat. To však učinil jen lakonickým konstatováním - jak je uvedeno výše - že žalovaná stěžovatelka porušila svoji smluvní povinnost zaplatit sjednanou kupní cenu v dohodnutém termínu, plnila až po 63, resp. 62 dnech po poskytnutí 60denní lhůty splatnosti kupní ceny, a že dále neshledal žádné konkrétní okolnosti daného případu, které by mohly vést k závěru o neplatnosti (ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. ve spojení s ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák., resp. ustanovení § 265 obch. zák. týkajícího se úroku z prodlení sjednaného mezi účastnicemi podle ustanovení § 369 obch. zák.). Stěžovatelka dodala, že Obvodní soud pro Prahu 7 - oproti Městskému soudu v Praze - při opakovaném důkladném řízení dospěl k závěru, že ujednání je neplatné, a to podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy a podle ustanovení § 265 obch. zák. pro rozpor s poctivým obchodním stykem, neboť smluvní výše úroku se jeví jako úrok lichvářský. Soud provedl dokazování, a to jak fakturami, tak dodacími listy, a výpověďmi svědků M. F. a O. L. Dále vyvodil závěry z toho, že vyzval žalobkyni k předložení přehledu penalizačních faktur za období od roku 1998 do roku 2001, což žalobkyně neučinila; navíc (prostřednictvím svého právního zástupce) po poučení soudem ohledně možnosti tvrdit další skutečnosti a označit k nim důkazy, pokud jde o případný nárok na zákonný úrok, tento požadavek odmítla. Stěžovatelka uzavřela tak, že sjednání úroku z prodlení ve výši 180 % ročně považuje za nemravné a lichvářské a jeho vymáhání je nejen v rozporu s dobrými mravy a s poctivým obchodním stykem, ale i se zákonem. Jestliže soud takový požadavek žalobkyně akceptoval, je jeho rozhodnutí v rozporu s Listinou základních práv a svobod. III. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se s důvody, které jej vedly ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně, podrobně vypořádal ve svém rozhodnutí; za výchozí podklad změny napadeného rozhodnutí považoval konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, která se zabývala platností ujednání o smluvních sankcích v obchodních závazkových vztazích z hlediska jejich souladu s dobrými mravy a poctivým obchodním stykem, a jí se také ve svém rozhodnutí dovolal. Městský soud proto zcela odkázal na závěry uvedené v napadeném rozsudku, zejména na stranu čtyři jeho odůvodnění. Poukázal rovněž na to, že jeho rozhodnutí je souladné i s pozdější judikaturou Nejvyššího soudu, např. s rozhodnutím ze dne 19. 5. 2009 sp. zn. 32 Odo 1281/2008. Závěrem svého vyjádření vyslovil Městský soud v Praze souhlas s upuštěním od ústního jednání o této ústavní stížnosti. Vedlejší účastnice M. C., jsouc zastoupena advokátem JUDr. O. P., ve svém vyjádření k ústavní stížnosti (konkrétně k bodu 2) uvedla, že se plně ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, který se s námitkou nemravnosti sjednaného úroku z prodlení vypořádal tak, že požadovaná majetková sankce byla uplatněna po právu. Pokud pak stěžovatelka neustále tvrdí, že se jednalo o 180% roční úrok z prodlení, jde jen o její tvrzení vycházející z pouhé matematické hypotézy bez odrazu k realitě, která je zcela odlišná a která také byla zřejmým důvodem k tomuto jeho rozhodnutí. K bodu 3 ústavní stížnosti se vedlejší účastnice opět plně ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu. K důvodům tohoto sporu uvedeným v poslední větě bodu 3 ústavní stížnosti se vedlejší účastnice tak, jak to uvádí stěžovatelka