I.ÚS 759/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 759/11 ze dne 29. 11. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele D. P., zastoupeného Mgr. Martinem Hájkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, čj. 30 Cdo 3004/2009-215, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2008, čj. 16 Co 200/2008-192, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 12. 2004, čj. 4 C 121/2002-89, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto: I. Řízení se v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 12. 2004, čj. 4 C 121/2002-89, zastavuje. II. Ústavní stížnost se v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, čj. 30 Cdo 3004/2009-215, a rozsudku Městského soudu v v Praze ze dne 26. 8. 2008, čj. 16 Co 200/2008-192, odmítá. Odůvodnění: I. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v pořadí již svým třetím rozhodnutím ve věci ze dne 26. 8. 2008, čj. 16 Co 200/2008-192, potvrdil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "soud I. stupně") ze dne 7. 12. 2004, čj. 4 C 121/2002-89, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud zjistil, že J. K. (dále jen "zájemce") uzavřel písemně se žalovanou zprostředkovatelskou smlouvu na dobu určitou (do 31. 12. 2000), jejím obsahem bylo zprostředkování převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu (blíže specifikováno v rozsudku); spolu s touto smlouvou udělil zájemce žalované plnou moc. Na jaře roku 2001 se ohledně převodu členství v bytovém družstvu obrátil na zájemce stěžovatel. Zájemce jej odkázal na žalovanou, s níž stěžovatel uzavřel dne 1. 6. 2001 dohodu o složení zálohy ve výši 100 000 Kč za účelem nabytí členství v bytovém družstvu, přičemž žalovaná tuto dohodu uzavřela jménem zájemce. Součástí dohody byla klauzule, že v případě neuzavření smlouvy o převodu členství v bytovém družstvu bude stěžovateli záloha navrácena. K dohodě ani k navrácení peněz ovšem nedošlo. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná v době uzavření dohody o složení zálohy nedisponovala plnou mocí, neboť původní písemná plná moc zanikla společně se závazkem založeným zprostředkovatelskou smlouvou, a tak nemohla žalovaná svým jednáním přímo zavázat zájemce. Odvolací soud však dále dovodil, že zájemce dodatečně jednání žalované - coby nezmocněné jednatelky - "svým jménem schvaloval (po zániku zprostředkovatelské smlouvy odkázal stěžovatele na žalovanou) či konkludentně schválil (věděl o smlouvě ze dne 1. 6. 2001 i složení zálohy a nijak na tuto skutečnost nereagoval). Ze strany zájemce tedy došlo k dodatečnému schválení (tzv. ratihabici) jednání žalované a ve shodě s ustanovením § 33 odst. 2 občanského zákoníku je z jednání žalované zavázán přímo zájemce, a nikoliv žalovaná. Na základě toho odvolací soud rozsudek potvrdil a žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, v němž vznesl dvě otázky: (1) Mohou být relevantní pro posouzení ratihabice právního úkonu skutečnosti, které se týkají vztahu mezi jednajícím a tím, za koho bylo jednáno, avšak nemají žádnou vazbu na právní úkon? (2) Lze ratihabice právního úkonu při nezmocněném jednatelství dovodit z pouhé nečinnosti (opomenutí) toho za koho bylo jednáno? Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 12. 2010, čj. 30 Cdo 3004/2009-215, odmítl dovolání, neboť neshledal, že by mělo dovolání po právní stránce zásadní právní význam dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; k otázce ratihabice tzv. nezmocněného jednatelství se podle svých slov již dříve vyjádřil. V odůvodnění dovolací soud konstatoval, že lze ratihabici učinit i konkludentně. Konkludentním jednáním může být podle Nejvyššího soudu i kvalifikované mlčení, ačkoli pouze za předpokladu, že je možné s určitostí usuzovat, že mlčením byla projevena vůle určitého obsahu. II. Stěžovatel napadl ústavní stížností rozsudek soudu I. stupně, rozsudek odvolacího soudu a usnesení Nejvyššího soudu, jimž vytýká porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušení zásady zákazu denegationis iustitiae vůči stěžovateli a v konečném důsledku i čl. 90 Ústavy České republiky. Podle stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání jako nepřípustné, aniž toto rozhodnutí řádně odůvodnil a aniž k tomu byly splněny zákonné podmínky. Nejvyšší soud se vůbec nezabýval první otázkou položenou v dovolání (viz výše), což již samo o sobě svědčí o svévoli Nejvyššího soudu, a především protiústavně vyložil ustanovení § 33 odst. 2 obč. zák., čímž stěžovateli znemožnil domoci se svých práv. Stěžovatel poukazuje na to, že nikterak nezpochybňoval možnost konkludentní ratihabice, nicméně se soudu dotazoval, zdali takové dodatečné schválení lze dovodit z pouhé nečinnosti (opomenutí) toho, za koho bylo jednáno. Pokud by tomu tak skutečně bylo, musela by osoba, za níž bylo bez jejího vědomí jejím jménem jednáno, projevit svůj nesouhlas s tímto jednáním. Tento výklad by potom ve svém důsledku stanovil novou zákonnou povinnost, kterou nelze dle stěžovatele z textu zákona dovodit, čímž by došlo k porušení ústavně zaručeného práva každého občana garantovaného v čl. 2 odst. 3 Listiny. Soud I. stupně ve svém stanovisku k ústavní stížnosti odkázal na důvody obsažené ve svém rozsudku ze dne 7. 12. 2004, čj. 4 C 121/2002-89 ve znění rozsudku odvolacího soudu ze dne 26. 8. 2008, čj. 16 Co 200/2008-192. Odvolací soud ve svém vyjádření poukázal na skutečnost, že se ústavní stížnost téměř výhradně zaměřuje proti usnesení Nejvyššího soudu. Ze stížnosti lze dovodit, že odvolacímu soudu stěžovatel vytýká nesprávný výklad § 33 odst. 2 obč. zák., aniž konkrétně blíže upřesňuje, jaká jeho ústavně zaručená základní práva a svobody měl odvolací soud porušit. Odvolací soud se domnívá, že ústavní stížnost nemá v tom rozsahu, který směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, ústavněprávní rozměr, nýbrž že stěžovatel pouze polemizuje se závěry obecných soudů týkajících se pouze tzv. obyčejného práva. Odvolací soud má za to, že v dané věci provedl výklad § 33 odst. 2 obč. zák. v souladu s touto normou, judikaturou i výkladovými pravidly a právními zásadami a odpovídajícím způsobem tuto normu aplikoval na zjištěný skutkový stav. Odvolací soud se taktéž nedomnívá, že by v případě porušení některého ze zaručených práv bylo třeba rušit i rozhodnutí soudů nižší instance. Nejvyšší soud ve svém vyjádření zcela odkázal na odůvodnění svého usnesení dotčeného ústavní stížností. Nad to se Nejvyšší soud domnívá, že písemné vyhotovení usnesení obsahuje zákonem stanovené náležitosti, resp. je řádně odůvodněno. Při posuzování přípustnosti dovolání Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů a v odůvodnění vyložil zcela jasně a srozumitelně důvody, které jej vedly k odmítnutí dovolání. Žalovaná se k ústavní stížnosti nevyjádřila. Stěžovatel ve své replice zásadně nesouhlasil s názorem odvolacího soudu. Podle stěžovatele vydáním rozsudku odvolacího soudu došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, a to zejména porušení legitimního očekávání účastníků a předvídatelnosti postupu a rozhodnutí soudu. Stěžovatel poukázal na to, že odvolací soud jako první nesprávně aplikoval ustanovení § 33 odst. 2 obč. zák., v němž je upravena ratihabice nezmocněného jednatelství. Na závěr své repliky stěžovatel uvádí, že nadále netrvá na zrušení rozhodnutí soudu I. stupně ze dne 7. 12. 2004, čj. 4 C 121/2002-89. III. Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že k porušení práva na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny může docházet ze strany obecných soudů mimo jiné formou zjevných interpretačních excesů určité vyšší míry závažnosti - např. výkladem a aplikací právních předpisů, jež nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, resp. jsou výrazem zjevného neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, anebo jsou v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. K porušení základního práva na soudní ochranu dojde také tehdy, jestliže obecný soud neodůvodní své rozhodnutí vůbec nebo zcela nedostatečně nebo jestliže se v odůvodnění náležitě nevypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou založena na tom, že mezi žalovanou a zájemcem byla za účelem převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu uzavřena písemná zprostředkovatelská smlouva, jejíž součástí byla rovněž plná moc. Vzhledem k tomu, že závazkový právní vztah založený touto smlouvou uplynutím 31. 12. 2000 zanikl, zanikla též plná moc. Žalovaná tak k sepsání dohody o složení zálohy se stěžovatelem dne 1. 6. 2