I.ÚS 889/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 889/17 ze dne 21. 11. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavních stížností stěžovatele J. P. a stěžovatelky M. P., právně zastoupeni Mgr. Janem Šmídem, advokátem se sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě sp. zn. 4 VZV 4/2015 ze dne 15. 11. 2016 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 To 105/2016 ze dne 19. 1. 2017, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: Včas podanými návrhy, které i v ostatním splňovaly náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovali stěžovatelé o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení s odůvodněním, že jimi byla porušena jejich základní práva, zaručená čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, a dále čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Po zjištění, že stěžovatelé ústavní stížnosti (původně vedené u Ústavního soudu samostatně pod sp. zn. I. ÚS 889/17 a I. ÚS 931/17) směřovali proti totožným rozhodnutím orgánů veřejné moci, přistoupil Ústavní soud usnesením ze dne 18. 5. 2017 ke spojení obou řízení k jejich společnému projednání pod sp. zn. I. ÚS 889/17. K věci samé pak z přiložených podkladů vyplynulo, že stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zločin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea první a odst. 3 písm. d) trestního zákoníku, které měl spáchat ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. V rámci daného trestního řízení rozhodl státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě napadeným usnesením sp. zn. 4 VZV 4/2015 ze dne 15. 11. 2016 (dále též "usnesení vrchního státního zastupitelství"), že se podle § 47 odst. 1 a 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zajišťuje k uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem v rozhodnutí blíže specifikovaný nemovitý majetek stěžovatelů, nacházející se v režimu společného jmění manželů. Stěžovatelé napadli toto rozhodnutí stížnostmi, jež však Vrchní soud v Olomouci usnesením sp. zn. 5 To 105/2016 ze dne 19. 1. 2017 jako nedůvodné zamítl. Stěžovatelé se tedy obrátili na Ústavní soud. V ústavních stížnostech shodně orgánům činným v trestním řízení vytkli, že se nezabývaly existencí základní podmínky pro postup dle § 47 trestního řádu, a to vznikem škody. Vrchní soud v Olomouci navzdory námitkám stěžovatele zcela ignoroval přípis Ministerstva financí jakožto zástupce poškozené České republiky ze dne 21. 11. 2016, z něhož se jednoznačně podává, že škoda vyčíslená ve výši 271 564 396,33 Kč zatím vůbec nevznikla, přičemž může vzniknout až v budoucnosti, v závislosti na výsledku probíhajícího trestního řízení. Vrchní soud v Olomouci namísto toho odkázal na první vyjádření Ministerstva financí ze dne 3. 10. 2016, kterým se poškozená připojila k trestnímu řízení, přestože jeho obsah byl významně korigován právě přípisem ze dne 21. 11. 2016 a pro řízení se tak stal irelevantní. Z uvedených skutečností stěžovatelé dovozovali, že v posuzovaném případě žádná škoda nevznikla, nárok na její náhradu proto nelze v trestním řízení uplatňovat. Pokud k uplatnění nároku ze strany domnělé poškozené přece jen došlo, měly orgány činné v trestním řízení o něm rozhodnout, tj. zvážit, zda se účast poškozené v trestním řízení připouští či nikoliv, což takto nekonaly. Jak stěžovatelé současně zdůraznili, zákon zajištění u sporného nároku neumožňuje. Zvolený postup orgánů činných v trestním řízení označili dále stěžovatelé za zásah do svého práva na pokojné užívání majetku. S odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva stěžovatelé konstatovali, že přijaté opatření nesplňuje kritérium proporcionality, je nejen silně blokační a zatěžující, nýbrž přímo ohrožuje i existenci jejich rodinného zázemí. V důsledku postupu orgánů činných v trestním řízení si banka nárokuje dozajištění úvěru, který poskytla stěžovatelům na pořízení jedné z dotčených nemovitostí - rodinného domu, s tím, že jinak přistoupí k zesplatnění úvěru. Podobný krok by zřejmě vyústil v realizaci zástavního práva na této nemovitosti váznoucí a tedy zmenšení majetku stěžovatelů, čímž zjevně nebude dosaženo cíle sledovaného institutem zajištění a pouze dojde k tomu, že stěžovatelé ztratí "střechu nad hlavou". Porušení svého práva na spravedlivý proces stěžovatelé konečně spatřovali v nedostatečném odůvodnění napadených rozhodnutí. Kritice v tomto směru podrobili zejména Vrchní soud v Olomouci, který jimi podané stížnosti a předložené důkazní prostředky řádně nepřezkoumal. Stěžovatelka nad rámec výše uvedeného ve své stížnosti tvrdila, že postupem orgánů činných v trestním řízení byla dotčena i její osobnostní práva, jmenovitě měla být pošpiněna její čest a dobré jméno. Stalo se tak v souvislosti se záznamem o provedeném zajištění ve věci trestní v katastru nemovitostí, ze kterého ovšem nevyplývá, že trestní řízení je vedeno toliko proti manželu stěžovatelky. Osoba, jež do katastru nahlédne, se tak může domnívat, že trestně stíhána je rovněž stěžovatelka. V reálu shora popisovaná situace již nastala, což se promítlo do chování sousedů vůči stěžovatelce. Ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné. Ústavní soud v prvé řadě připomíná závěry své ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do neskončeného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem libovůle orgánů činných v trestním řízení. Maximální zdrženlivost Ústavní soud zachovává i ve vztahu k rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve věci dočasného zajištění majetku obviněného pro účely uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody, nemajetkové újmy či bezdůvodného obohacení podle § 47 trestního řádu. Je primárně na zmiňovaných orgánech, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda předmětné zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Ústavnímu soudu nepřísluší ingerovat do takto vymezené pravomoci orgánů činných v trestním řízení, pokud jejich postupem nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud ve své judikaturní praxi nicméně formuloval určité požadavky, jimž by měly orgány činné v trestním řízení při svém rozhodování o použití majetkových zajišťovacích institutů dostát. Jejich rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny), nemohou být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) a musí být řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429) či nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)]. Krom toho je vyžadováno, aby zajištění bylo přiměřené cíli sledovanému právní úpravou (trestním řádem), kterým je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a reparovat škodu způsobenou trestnou činností (srov. citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2485/13). Prizmatem výše naznačených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení a dospěl k závěru, že obě tato rozhodnutí z ústavněprávního hlediska i z hlediska konfrontace s citovanou judikaturou zdejšího soudu obstojí. Lze ostatně poukázat na to, že Ústavní soud se argumentačně a co do svého obsahu velmi obdobnými návrhy podanými v souvislosti se stíháním totožné trestné činnosti (poškození finančních zájmů Evropské unie) v poslední době opakovaně zabýval, přičemž ve svých rozhodnutích sp. zn. II. ÚS 920/17 ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 893/17 ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. IV. ÚS 929/17 ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. IV. ÚS 688/17 ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. IV. ÚS 902/17 ze dne 18. 5. 2017 či sp. zn. II. ÚS 910/17 ze dne 15. 8. 2017 porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů neshledal. I ve stávající věci má Ústavní soud za to, že orgány činné v trestním řízení se ve svých rozhodnutích dostatečně a srozumitelně vypořádaly jak s problematikou vzniku škody (viz str. 3 až 5 usnesení vrchního státního zastupitelství a str. 8 usnesení Vrch