Ústavní soud I.ÚS 889/24

Stěžovatelka se žalobou proti vedlejšímu účastníkovi domáhala zaplacení 781 660 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, kterou jí měl způsobit - jako její bývalý prokurista a člen statutárního orgánu - porušením povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře.

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ("nalézací soud") žalobu stěžovatelky ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, jelikož neunesla břemeno tvrzení a důkazní ve vztahu k odpovědnostním předpokladům pro náhradu škody. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu. Na rozdíl od nalézacího soudu dospěl odvolací soud k závěru, že skutkový stav byl z jím znovu provedených důkazů zjištěn, neshledal však, že by vedlejší účastník porušil povinnost jednat s péčí řádného hospodáře. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné.

Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")]; tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelka namítá, že napadená rozhodnutí jsou překvapivá. Nalézací soud se meritorně věcí nezabýval a žalobu zamítl s tím, že stěžovatelka přes poučení neunesla břemeno tvrzení a důkazní. Odvolací soud označil procesní postup nalézacího soudu za vadný, nicméně považoval důkazní situaci za dostatečnou a rozsudek nalézacího soudu potvrdil na odlišném základě, aniž na to měla stěžovatelka možnost reagovat. Odvolací soud založil své rozhodnutí na ekonomické situaci stěžovatelky v roce 2019, která nebyla nalézacím soudem zkoumána, a účelově vyšel z jednoho čísla v účetní závěrce, z čehož dovodil závěr o nedostatečných prostředcích stěžovatelky. Tím byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení. Nejvyšší soud se věcí taktéž nezabýval a stěžovatelčino dovolání pouze formalisticky odmítl.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]; žádné takové vady v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal.

Namítá-li stěžovatelka, že napadená rozhodnutí byla pro ni překvapivá, přisvědčit ji nelze. Odvolací soud sice rozhodl na základě jiných důvodů než nalézací soud, učinil tak ale zcela transparentním a předvídatelným způsobem. Jak vyplývá z vyžádaného přepisu záznamu z odvolacího jednání, odvolací soud avizoval, že pokládá závěr nalézacího soudu o neunesení důkazního břemene a břemene tvrzení za nesprávný; současně seznámil účastníky se svým předběžným náhledem na věc, vystihl podstatu sporu a vyložil, jakým směrem se budou ubírat jeho úvahy. Posouzení odvolacího soudu nemohlo být pro stěžovatelku překvapivé již proto, že vycházelo z argumentace vedlejšího účastníka předkládané jak v nalézacím, tak odvolacím řízení; stěžovatelka jej tudíž mohla předpokládat a reagovat na něj. Jak také vysvětlil Nejvyšší soud ve svém usnesení (viz jeho body 10 a 11), rozhodnutí založené na neunesení důkazního břemene o určité skutečnosti nelze zaměňovat s rozhodnutím založeným na tom, že na základě jiných důkazů byl skutkový stav zjištěn (pozitivně) jinak, než tvrdil některý z účastníků. Poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. proto nebylo namístě.

Neopodstatněná je rovněž námitka porušení dvojinstančnosti řízení. Odvolací řízení je založeno na apelačním principu, což se projevuje mimo jiné tak, že odvolací soud může zjistit skutkový stav sám a rozdílně od soudu prvního stupně (viz § 213 o. s. ř.). Odvolací soud stěžovatelce umožnil vyjádřit se ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně všech (opakovaně) provedených důkazů. Stěžovatelka ani vedlejší účastník možnosti doplnit dokazování nevyužili.

Ústavní soud konečně neshledal nic protiústavního v napadeném usnesení Nejvyššího soudu. Označuje-li jej stěžovatelka jako formalistické, nespecifikuje, v čem má tento formalismus spočívat. Naopak se Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí všemi relevantními stěžovatelčinými námitkami alespoň "kvazimeritorně" zabýval a vyjádřil se i nad rámec zákonného požadavku.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.