I.ÚS 890/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 890/22 ze dne 16. 6. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Jarkovského, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. října 2020 č. j. 31 Nc 1292/2020-75, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2022 č. j. 19 Co 391/2021-222, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. ledna 2021 č. j. 19 Co 363/2020-117, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. října 2021 č. j. 26 C 387/2019-201 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. listopadu 2020 č. j. 26 C 387/2019-95, za účasti Krajského soudu v Praze, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 a čl. 95 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále též jen "obvodní soud") pod sp. zn. 26 C 387/2019 se podává, že žalobkyně, dcera stěžovatele, se žalobou podanou u obvodního soudu domáhala zvýšení výživného, které má na ni stěžovatel jako její otec, platit. Obvodní soud usnesením ze dne 2. 10. 2019 č. j. 26 C 387/2019-12 vyslovil svoji místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci Okresnímu soudu Praha-východ (dále též jen "okresní soud"). Z odůvodnění usnesení vyplývá, že obvodní soud posoudil místní příslušnost podle § 85 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel (žalovaný) má bydliště na adrese X. 3. Okresní soud s postoupením věci nesouhlasil, a proto věc předložil k rozhodnutí o tomto nesouhlasu Krajskému soudu v Praze (dále též jen "krajský soud") jako svému nadřízenému soudu. Krajský soud napadeným usnesením ze dne 12. 10. 2020 č. j. 31 Nc 1292/2020-75 rozhodl, že nesouhlas Okresního soudu Praha-východ s postoupením věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 387/2019 je důvodný. Krajský soud uvedl, že v posuzovaném případě stěžovatel tvrdí, že má pobyt v České republice. Z obsahu spisu vyplynulo, že stěžovatel je hlášen k trvalému pobytu na adrese X, a že si vyzvedl soudní písemnosti zaslané na adresu trvalého pobytu a uložené na poště. Z uvedených skutečností však podle krajského soudu nelze dovodit obvyklý pobyt stěžovatele v České republice. Z obsahu spisu naopak vyplývá, že stěžovatel má obvyklý pobyt v Německé spolkové republice. Za této situace krajský soud shodně s okresním soudem dovodil, že pro určení pravomoci a místní příslušnosti soudu je namístě aplikace Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) ze dne 18. 12. 2008 č. 4/2009, o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností (dále jen "nařízení"). Podle krajského soudu bylo na žalobkyni, zda podá žalobu u soudu státu, kde má obvyklý pobyt, nebo u soudu členského státu, kde má obvyklý pobyt žalovaný (stěžovatel). Podáním žaloby u Obvodního soudu pro Prahu 10 stěžovatelka založila v intencích článku 3 písm. b) nařízení pravomoc českých soudů a místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 10, v obvodu jehož působnosti měla ke dni podání žaloby obvyklý pobyt. Krajský soud dodal, že tímto rozhodnutím je podle § 105 odst. 3 věty za středníkem o. s. ř., vázán i soud, který věc postoupil. 4. Dne 10. 11. 2020 podal stěžovatel u obvodního soudu návrh na vyslovení místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Praha 10. Usnesením obvodního soudu ze dne 12. 11. 2020 č. j. 26 C 387/2019-95 byl návrh stěžovatele na vyslovení místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 10 a postoupení věci Okresnímu soudu Praha-východ zamítnut. Obvodní soud návrh stěžovatele zamítl s odkazem na § 105 odst. 3 o. s. ř., když tento soud je v otázce určení místní příslušnosti soudu vázán rozhodnutím krajského soudu. 5. Proti usnesení obvodního soudu ze dne 12. 11. 2020 č. j. 26 C 387/2019-95 podal stěžovatel odvolání. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 4. 1. 2021 č. j. 19 Co 363/2020-117 bylo usnesení obvodního soudu ze dne 12. 11. 2020 č. j. 26 C 387/2019-95 potvrzeno. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že obvodní soud správně návrh stěžovatele na vyslovení místní nepříslušnosti zamítl. V předmětné věci byla žaloba podána u Obvodního soudu pro Prahu 10, což je soud podle obvyklého pobytu žalobkyně v době podání žaloby [článek 3 písm. b) nařízení]. I když v textu článku 3 nařízení to není přímo stanoveno, uplatní se pro příslušnost zásada perpetuatio fori, z níž vyplývá, že změna hraničního určovatele v průběhu řízení nemůže mít za následek ztrátu příslušnosti soudu. Městský soud dodal, že ostatně ani stěžovatel ve svém odvolání nepolemizuje s již učiněnými závěry o svém obvyklém pobytu, popř. s právním hodnocením věci, rozporuje pouze dosavadní postup obvodního soudu, který však městský soud shledal za souladný s procesními předpisy. 6. Napadeným rozsudkem obvodního soudu ze dne 21. 10. 2021 č. j. 26 C 387/2019-201 bylo rozhodnuto, že výživné stanovené stěžovateli na žalobkyni rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. 5. 2018 č. j. 19 Nc 14025/2017-214 částkou ve výši 6 000 Kč měsíčně, se od 1. 9. 2018 z částky 6 000 Kč měsíčně zvyšuje na částku 7 000 Kč měsíčně s tím, že stěžovatel je povinen platit takto zvýšené výživné k rukám žalobkyně vždy do každého 10. dne v měsíci předem (výrok I.). Požadavek na zvýšení výživného ve výši 13 000 Kč měsíčně od 1. 9. 2018 obvodní soud zamítl (výrok II.). Dále bylo rozhodnuto, že dluh na výživném ve výši 38 000 Kč je stěžovatel povinen zaplatit žalobkyni do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Dále soud stěžovateli proti žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Obvodní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že výživné pro žalobkyni je možné zvýšit o 1 000 Kč. O nákladech řízení rozhodl obvodní soud podle § 150 o. s. ř., když žalobkyně sice nebyla v převážné části žaloby úspěšná, ale jde o osobu nevýdělečně činnou, která navíc nemohla znát příjem stěžovatele. 7. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž ho napadl v celém rozsahu. Napadeným rozsudkem městského soudu ze dne 23. 2. 2022 č. j. 19 Co 391/2021-222 bylo odvolání stěžovatele proti výroku II. rozsudku obvodního soudu odmítnuto (výrok I.). Výrokem II. byl rozsudek obvodního soudu ve výrocích I., II. a IV. potvrzen a výrokem III. bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10 520 Kč. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že nově stanovená výše výživného odpovídá poměrům žalobkyně, stěžovatele i matky žalobkyně, a proto rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. 8. Ve vztahu k nákladovému výroku městský soud uvedl, že povinnost k náhradě nákladů řízení měla být stanovena podle § 142 odst. 2 o. s. ř., s tím, že žalobkyně byla ohledně návrhu převážně neúspěšná (úspěch v rozsahu 7 %), měla by proto být povinna nahradit náklady řízení úspěšnému stěžovateli (úspěch v rozsahu 93 %), tedy stěžovatel byl o 86 % úspěšnější v řízení než žalobkyně a v tomto rozsahu by mu náležela náhrada nákladů řízení. Městský soud však shodně s obvodním soudem dospěl k závěru, že v předmětné věci jsou dány podmínky pro naplnění § 150 o. s. ř., podle něhož může soud ve výjimečných případech z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníkům, kteří by jinak měli právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznat. V posuzované věci městský soud při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř., přihlédl zejména k tomu, že žalobkyně je studentka vysoké školy, není výdělečně činná, je nemajetná a základem nároku je rodinně právní vztah, ve kterém je za dobu nezletilosti rozhodováno podle § 23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Městský soud konstatoval, že vztahy mezi účastníky jsou narušeny, žalobkyně tak nemohla být dobře obeznámena s poměry stěžovatele v době podání žaloby, tudíž jí nelze klást k tíži, navrhla-li neodpovídající výši výživného. Samo zahájení řízení lze přičítat rovněž stěžovateli, který nebyl ochoten k mimosoudní dohodě, proto žalobkyně, nedosáhla-li dohody, neměla jinou možnost, než se domáhat s