I.ÚS 942/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 942/11 ze dne 17. 1. 2012 N 16/64 SbNU 163 Odmítnutí projednání věci soudem pro údajný nedostatek pravomoci jako denegatio iustitiae   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 17. ledna 2012 sp. zn. I. ÚS 942/11 ve věci ústavní stížnosti společnosti Daching, spol. s r. o., sídlem Bohuslava Martinů 49, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. ledna 2011 č. j. 16 Co 189/2010-85, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7. ledna 2010 č. j. 29 C 85/2007-58, kterým bylo zastaveno řízení o stěžovatelčině žalobě o určení, že námitky žalovaného (v řízení o ústavní stížnosti vedlejšího účastníka řízení) uplatněné ve stavebním řízení nejsou důvodné, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a statutárního města Brna, sídlem Malinovského 3, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení. Výrok I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2011 č. j. 16 Co 189/2010-85 a usnesením Městského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2010 č. j. 29 C 85/2007-58 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2011 č. j. 16 Co 189/2010-85 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2010 č. j. 29 C 85/2007-58 se ruší. Odůvodnění 1. Stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Brně (dále též jen "krajský soud") a usnesení Městského soudu v Brně (dále též jen "městský soud"), a to pro porušení svého práva na řádný zákonný proces garantovaný v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V první části návrhu popsala stěžovatelka skutkový děj vývoje svého případu, přičemž zdůraznila, že je vlastníkem dvou konkrétních pozemků v kat. úz. Trnitá, že na základě její žádosti bylo zahájeno stavební řízení, které bylo opakovaně přerušeno. Vedlejší účastník původně souhlasil s vydáním stavebního povolení, později vznesl námitky, jejichž obsahem byl nesouhlas s odstraněním části stavby nad prvním z pozemků, s odstraněním stavby zpevněné plochy na druhém z pozemků a s vydáním stavebního povolení. Stěžovatelka se poté žalobou u městského soudu domáhala určení, že jeho námitky nejsou důvodné; konkrétně k nim uváděla, že část konstrukce zábradlí nad prvním pozemkem zasahuje do vzdušného prostoru nad tímto pozemkem tak, že ji nepřípustně omezuje ve výkonu vlastnického práva k jejímu pozemku, že zpevněná plocha na druhém pozemku je součástí pozemku v jejím vlastnictví (pro případ, že by zpevněná plocha byla samostatnou věcí, tak opětovně nepřípustně omezuje její vlastnické právo k pozemku, protože vedlejší účastník nemá žádný právní důvod k umístění takové stavby na tomto pozemku). Městský soud řízení zastavil a rozhodl, že věc bude postoupena Úřadu městské části města Brna, Brno-střed. Zastavení řízení odůvodnil absencí jedné z podmínek řízení - nedostatkem pravomoci soudu, kdy věc spadá do pravomoci stavebního úřadu, protože námitky žalovaného ve stavebním řízení jsou dle povahy námitkami vyplývajícími z vlastnických nebo jiných práv k pozemkům a stavbám, ale nepřekračují rozsah pravomoci stavebního úřadu nebo spolupůsobících orgánů státní správy. Dále konstatoval, že součástí spisu je rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 19. 3. 2007 o přerušení řízení, nejde však dle obsahu o rozhodnutí o přerušení řízení dle § 137 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), neboť v něm stavební úřad nevyslovil nedostatek své pravomoci a neodkázal stěžovatelku s námitkami na soud, ale řízení přerušil za účelem skončení již běžícího řízení před soudem ve věci nahrazení projevu vůle vedlejšího účastníka ve stavebním řízení. Proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka odvolání založené na námitce, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci, což ve svých důsledcích znamená denegationem iustitiae. Městskému soudu vytýkala pozitivismus a nechuť věc rozhodnout, podle ní je přerušení řízení nutno zkoumat v souvislostech a především z obsahové náplně. Především lze z něj dovodit, že stavební úřad tacite odkázal účastníky na soud, neboť k dohodě účastníků zjevně nedošlo. Krajský soud vyhodnotil stěžovatelčiny námitky jako nedůvodné, protože absentuje samotné rozhodnutí kompetentního orgánu, jehož výrokem by bylo rozhodnuto, že o námitkách nemůže rozhodnout s tím, že účastníka odkazuje na soud. Krajský soud přitakal námitkám vedlejšího účastníka, který odkazoval na publikované názory JUDr. Spáčila (Právní rozhledy 1/2002). S využitím těchto argumentů stěžovatelka nesouhlasí, neboť inkriminovaný příspěvek je zaměřen na problematiku projednávání námitek účastníků územního nebo stavebního řízení týkajících se budoucích imisí soudem; v jejím případě totiž nejde o žádný spor vyplývající z imisí, ale o spor plynoucí z vlastnickoprávních vztahů. 2. Stěžovatelka zastává názor, že postupem obou soudů došlo k zásahu do jejích práv garantovaných Ústavou, Listinou a Úmluvou (viz bod 1 i. p.). Připomíná, že součástí práva zakotveného v čl. 36 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy je i právo na to, aby soudy rozhodly o uplatněném nároku, což na úrovni podústavního práva konkretizuje např. § 4 občanského zákoníku, v opačném případě nastává protiústavní stav - denegatio iustitiae. I když tuto námitku vznesla již v odvolacím řízení, krajský soud na ni nereagoval. Stěžovatelka dále tvrdí, že v postupu krajského soudu lze shledat prvky tzv. přepjatého formalismu představujícího extrémní rozpor s principy spravedlnosti, konkrétně zdůrazňováním, že neexistence výslovného rozhodnutí stavebního úřadu podle § 137 stavebního zákona nemůže založit pravomoc soudu. 3. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil obě napadená usnesení. 4. Relevantní znění příslušných článků Ústavy, Listiny a Úmluvy upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující: Ustanovení čl. 90 Ústavy: Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. 5. Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení. 6. Krajský soud jen lapidárně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a souhlasil s upuštěním od případného ústního jednání. 7. Městský soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil, pouze informoval o postoupení svého spisu stavebnímu úřadu a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání. 8. Vedlejší účastník nejprve navrhl, aby Ústavní soud zvážil, zda stěžovatelka vyčerpala všechny opravné prostředky, včetně dovolání, které je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (i přes poučení odvolacího soudu). Dále vyjádřil pochybnost, že by mohla být poškozena ústavní práva stěžovatelky, když její věc - po postoupení věci správnímu orgánu - bude projednána a není vyloučen dokonce přezkum ve správním soudnictví. Podle něj jde pouze o nelibost stěžovatelky nad tím, že její věc neskončila podle jejích představ (tuto argumentaci již přednesl před odvolacím soudem, je tedy toho názoru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný). V další části vyjádření polemizoval se stěžovatelčinými závěry, resp. zrekapituloval ty, které již uvedl v předchozím řízení. Konkrétně poukázal na povahu institutu námitek ve stavebním řízení, nutnost rozhodnutí stavebního úřadu odkazující účastníky na rozhodnutí civilního soudu a vyhodnotil vznesené námitky jako ty, které se týkají realizace stavby, a tudíž zůs