I.ÚS 982/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 982/08 ze dne 24. 3. 2009 U 8/52 SbNU 809 K účasti na soudní rehabilitaci osoby odsouzené pro trestný čin vyhýbání se výkonu vojenské služby   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Usnesení Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 24. března 2009 sp. zn. I. ÚS 982/08 ve věci ústavní stížnosti I. W. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2008 č. j. 3 Ads 126/2007-37, jímž byla zamítnuta stěžovatelova kasační stížnost, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 8. 2007 č. j. 22 Ca 308/2006-19, jímž byla zamítnuta stěžovatelova správní žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, která zamítla stěžovatelovu žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. Výrok Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. 1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, základní právo na rovné zacházení podle čl. 1 Listiny a základní právo na odškodnění podle čl. 36 odst. 3 Listiny a čl. 5 odst. 5 Úmluvy. 2. Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Prešově ze dne 23. 11. 1983 sp. zn. T-157/82 byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců nepodmíněně pro trestný čin vyhýbání se výkonu vojenské služby. Usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 4. 4. 2003 sp. zn. Nt 1004/2002 byla ve věci povolena obnova řízení a zmíněný rozsudek vojenského obvodového soudu byl zrušen. K novému projednání obžaloby ale nedošlo, neboť Okresní soud v Opavě má za to, že (1) není oprávněn projednat obžalobu, kterou vznesl vojenský obvodový prokurátor v Prešově, a (2) Vojenský obvodový soud v Prešově má za to, že zrušení rozsudku Okresním soudem v Opavě není pro Slovenskou republiku závazné, a proto je na Slovensku původní rozsudek stále v právní moci, a tudíž není důvod, resp. nelze znovu projednávat původní obžalobu. Proto nedošlo ani k prohlášení účasti na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění. 3. Dne 17. 12. 2002 požádal stěžovatel Českou správu sociálního zabezpečení (dále též jen "ČSSZ") o jednorázovou částku podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945. Rozhodnutím ČSSZ ze dne 18. 5. 2006 byla žádost zamítnuta s odůvodněním, že rozhodnutí Vojenského obvodového soudu v Prešově nebylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Žaloba, kterou proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal, byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 8. 2007 sp. zn. 22 Ca 308/2006 (č. l. 19 nn.), a to s přihlédnutím k právnímu názoru rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vyslovenému v rozhodnutí z 22. 7. 2005 č. j. 3 Ads 33/2004-84, ve kterém Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že "zrušení původního odsuzujícího rozsudku v rámci obnovy řízení ve smyslu trestního řádu nenahrazuje splnění podmínky pro přiznání jednorázové peněžní částky podle § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., tj. zrušení rozhodnutí o věznění podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb." (č. l. 21). Jak ve svém rozhodnutí dále uvádí krajský soud, vzhledem k tomu, že "zákonnou úpravou je přesně a podrobně stanoveno, jaký okruh osob a za jakých podmínek má nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky, nepřichází zde v úvahu postup známý jako analogie iuris a ani analogie legis, byť žalobce své "rehabilitace" dosáhl, stalo se tak ovšem cestou obnovy řízení podle příslušných ustanovení trestního řádu. V důsledku toho může být žalobce za své původní odsouzení a pobyt ve výkonu trestu odškodněn podle zákona č. 82/1998 Sb., nikoliv podle zákona č. 261/2001 Sb.". Krajský soud se ztotožnil s názorem ČSSZ v tom, že nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 565/03 ze dne 6. 12. 2005 (N 222/39 SbNU 345) nelze na projednávanou věc aplikovat, neboť skutkové okolnosti tohoto případu byly odlišné. 4. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel kasační stížnost, která byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2008 sp. zn. 3 Ads 126/2007 (č. l. 37 nn.). Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku uvedl, že judikaturu Nejvyššího správního soudu změněnou po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 712/05 ze dne 28. 6. 2007 (N 107/45 SbNU 451), podle kterého je třeba za podklad pro přiznání jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. považovat rovněž usnesení vydaná podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. per analogiam, nelze uplatnit na projednávaný případ. Napadený rozsudek byl zrušen podle obecných ustanovení trestního řádu, a nikoli podle zákona č. 119/1990 Sb. či zákona č. 198/1993 Sb. Stěžovatel nebyl rehabilitován podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. per analogiam. Nález Ústavního soudu I. ÚS 712/05 na případ stěžovatele nedopadá. V tomto nálezu Ústavní soud prohlásil, že je "třeba posoudit i stěžovatelem předložené usnesení o soudní rehabilitaci jako splnění podmínky pro vyplacení jednorázové částky, i když bylo toto usnesení vydáno v režimu obecného trestního řízení, a nikoli v režimu zákona č. 119/1990 Sb.". V daném případě však stěžovatel žádným "analogickým" rehabilitačním rozhodnutím nedisponuje. Z pouhého zrušení rozsudku, kterým byl stěžovatel odsouzen, nelze dovozovat nárok na jednorázovou částku podle zákona č. 261/2001 Sb. Z rozhodnutí Okresního soudu v Opavě tak nárok na jednorázovou částku podle zákona č. 261/2001 Sb. dovodit nelze, a proto musela být kasační stížnost jako nedůvodná zamítnuta. 5. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, spornou otázkou je v daném případě to, zda má stěžovatel nárok na jednorázovou částku podle zákona č. 261/2001 Sb., když (a) byl v období mezi 25. 2. 1948 a 31. 12. 1989 odsouzen pro trestný čin uvedený v § 2 nebo § 4 zákona č. 119/1990 Sb., (b) odsuzující rozsudek byl zrušen cestou obecných předpisů pro trestní řízení (tedy cestou stížnosti pro porušení zákona či obnovou řízení) a (c) nebyla následně vyslovena účast na soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkázal na nálezy Ústavního soudu, z nichž lze podle jeho názoru odvodit nárok i v případě stěžovatele [nález sp. zn. I. ÚS 792/06 ze dne 2. 10. 2007 (N 152/47 SbNU 3), nález sp. zn. I. ÚS 2366/07 ze dne 26. 10. 2007 (N 171/47 SbNU 237), nález sp. zn. IV. ÚS 44/06 ze dne 5. 11. 2007 (N 182/47 SbNU 401), nález sp. zn. II. ÚS 807/07 ze dne 21. 11. 2007 (N 204/47 SbNU 635), nález sp. zn. I. ÚS 1916/07 ze dne 26. 2. 2008 (N 41/48 SbNU 485)]. Podle jeho názoru není klíčové, zda bylo formálně vydáno usnesení podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. per analogiam, nýbrž za rozhodující považuje, zda ke stěžovatelovu odsouzení "došlo pro jeho odpor proti tehdejšímu režimu na základě přesvědčení náboženského a mravního, stěžovatel jednal vědomě a veřejně a jeho postoj byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a je hodný úcty.". Protože pravomocné usnesení Okresního soudu v Opavě dává na tyto otázky kladné odpovědi, měl mít stěžovatel na jednorázovou částku podle zákona č. 261/2001 Sb. nárok. Z těchto důvodů spatřoval v rozhodnutích obecných soudů porušení práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces. Dle jeho názoru obecné soudy vycházely z přepjatě formalistického výkladu práva, aniž vzaly v úvahu specifické okolnosti případu. Právo na soudní ochranu soudy porušily tím, že stěžovateli neposkytly soudní ochranu před nesprávným rozhodnutím ČSSZ. Stěžovatel dále poukázal na nerovné zacházení, neboť jiným osobám, odsouzeným ze stejného důvodu jako stěžovatel, byla přiznána jednorázová částka podle zákona č. 261/2001 Sb., aniž musely předkládat usnesení o soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Stěžovatel též namítl porušení čl. 36 odst. 3 a čl. 5 odst. 5 Úmluvy, neboť zákon č. 261/2001 Sb. je svou povahou odškodňovací. II. 6. Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřila ředitelka České správy sociálního zabezpečení a předseda senátu Nejvyššího správního soudu. Předsedkyně senátu Krajského soudu v Ostravě odkázala na odůvodnění rozsudku ze dne 23. 8. 2007 č. j. 22 Ca 308/2006-19 a na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu. 7. Česká správa sociálního zabezpečení, zastoupená ředitelkou JUDr. Boženou Michálkov