I.ÚS 999/25 – Ústavní soud

I.ÚS 999/25 ze dne 14. 7. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti nezletilé stěžovatelky S. Š., zastoupené zákonnou zástupkyní K. T., právně zastoupené JUDr. Tomášem Nielsenem, advokátem, sídlem Radhošťská 1942/2, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2023/2024-193 ze dne 20. prosince. 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 202/2023-125 ze dne 22. února 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 27 C 240/2021-89 ze dne 1. srpna 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Základní umělecké školy X., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 7 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 33 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy. 2. V žalobě ze dne 3. 6. 2021 stěžovatelka tvrdila, že vedlejší účastnice zasáhla na jaře roku 2021 do jejího práva na ochranu osobnosti tím, že a) podmínila její účast na uměleckém vzdělávání ve škole nutností nosit ochranný prostředek dýchacích cest, b) zabránila jí v účasti na uměleckém vzdělávání v budově školy a umožnila jí výuku hry na harfu pouze na lavičce před školní budovou, c) zabránila jí v kontaktu se spolužáky v kolektivní výuce dramatické výchovy a umožnila ji pouze výuku on-line, d) podmiňovala vykonání závěrečné zkoušky nasazením ochranného prostředku dýchacích cest. Podanou žalobou se domáhala toho, aby se vedlejší účastnice výše uvedených jednání zdržela, aby soud zásahy vedlejší účastnice spočívající v podmiňování přítomnosti stěžovatelky na uměleckém vzdělávání nošením ochranných prostředků a v zabránění účasti na uměleckém vzdělávání označil za nezákonné, aby vedlejší účastnice zaslala stěžovatelce za výše uvedená jednání omluvu, nahradila jí ušlou výuku hry na harfu a výuku dramatické výchovy, zajistila jiného učitele hry na harfu a nahradila náklady řízení. Stěžovatelka své nároky postavila zejména na polemice s důvodností a zákonností mimořádných opatření (č. j. MZDR 15757/2020-49/MIN/KAN ze dne 27. 4. 2021, č. j. MZDR 15757/2020-50/MIN/KAN ze dne 4. 5. 2021 a č. j. MZDR 15757/2020-51/MIN/KAN ze dne 17. 5. 2021) a na tvrzení, že Ministerstvo zdravotnictví při jejich vydání překročilo svou pravomoc, neboť uložení jakékoliv povinnosti fyzickým osobám, které jsou zdravé a nejsou podezřelé z nákazy infekčním onemocněním, jde nad rámec § 69 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně veřejného zdraví. Stěžovatelka své žalobní nároky odůvodnila zejména zpochybněním účinnosti a bezpečnosti prostředků ochrany dýchacích cest a způsobu respiračního přenosu. Tvrdila, že vedlejší účastnice neměla pravomoc vynucovat plnění mimořádných opatření a podmiňovat poskytování uměleckého vzdělávání v budově školy nasazením ochranného prostředku dýchacích cest. 3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 9. 2. 2022 byla většina nároků stěžovatelky (kromě nároku na písemnou omluvu) vyloučena k samostatnému projednání a usnesením ze dne 6. 4. 2022 postoupena Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tím, že ve věci nelze použít soukromého práva, a proto je dána příslušnost soudu podle soudního řádu správního. Usnesením městského soudu č. j. 9 A 57/2022-10 ze dne 29. 9. 2022 byla žaloba odmítnuta pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení podle § 46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního, neboť vedlejší účastnice neměla postavení správního orgánu, nevykonávala svou pravomoc v rámci působnosti svěřené jí při výkonu veřejné správy, nerozhodovala o právech a povinnostech stěžovatelky z titulu svého vrchnostenského postavení, ale byla jedním z adresátů povinností uložených mimořádnými opatřeními a vystupovala fakticky ve srovnatelném postavení jako stěžovatelka. Městský soud konstatoval, že stěžovatelka prostřednictvím podané žaloby fakticky usilovala o zprostředkovaný přezkum mimořádných opatření, avšak nepatřičně vůči vedlejší účastnici. 4. Napadeným usnesením obvodní soud žalobu na písemnou omluvu zamítl s odůvodněním, že stěžovatelkou nebyla ani tvrzena, ani prokazována žádná skutková okolnost, která by vedla k závěru, že vedlejší účastnice neoprávněně zasáhla do osobnosti stěžovatelky a že by jí z tohoto titulu vznikla povinnost odčinit jí újmu. Soud zamítl stěžovatelčiny návrhy na doplnění dokazování, neboť by nemělo vliv na přijaté právní závěry a vedlo by k neúčelnému prodlužování řízení. 5. Napadeným rozsudkem městského soudu byl rozsudek obvodního soudu potvrzen. Městský soud aproboval postup obvodního soudu stran nevyhovění žádosti stěžovatelky o odročení jednání, neboť stěžovatelka si rezervovala pobyt u moře v polovině června 2023, tedy dva měsíce poté, kdy se dozvěděla o nařízení soudního jednání, a přání nezletilé strávit narozeniny u moře není důležitým důvodem pro odročení jednání. Obvodní soud podle městského soudu rovněž nepochybil, jestliže nepřipustil zastupování stěžovatelky při jednání jejím bývalým právním zástupcem, jelikož zastupování bylo ukončeno s účinností od 17. 7. 2023 a u jednání právní zástupce novou plnou moc nepředložil. Městský soud konstatoval, že vedlejší účastnice postupovala v souladu se zásadou presumpce správnosti správních aktů, které podmiňovaly vstup do vnitřních prostor školy použitím ochrany dýchacích cest. Dále upozornil, že věcnou správnost správních aktů v občanskoprávním řízení nemohl přezkoumávat. Konstatoval, že výuka venku byla náhradní možností v době účinnosti mimořádných opatření, kterou stěžovatelka využila, ačkoliv nemusela. 6. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto, neboť dovolací námitky nesplňovaly zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a nezakládaly způsobilý dovolací důvod. S odkazem na svou judikaturu Nejvyšší soud konstatoval, že mimo rámec správního soudnictví není soud v občanskoprávním řízení oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu. Dále uvedl, že v projednávané věci nebyl tvrzen, dokazován ani zjištěn vadný způsob aplikace mimořádných opatření, ani zásah do práv stěžovatelky limitující ji rozdílně ve srovnání s jinými adresáty těchto opatření. Nejvyšší soud upozornil, že stěžovatelka zpochybňuje především zjištěný skutkový stav, s nímž nesouhlasí. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka namítá porušení práva na spravedlivý proces, neboť jejímu právnímu zástupci obvodní soud znemožnil zastupovat ji u soudního jednání dne 1. 8. 2023. Tvrdí, že odvolání plné moci nezakládá nemožnost ji té samé osobě udělit znovu a že důvod její nemožnosti účastnit se jednání byl nepředvídatelný a objektivní, neboť se nezávisle na vlastní vůli musela podřídit cenově dostupným letenkám. 8. Podle stěžovatelky nepostupoval obvodní soud v souladu s § 118a o. s. ř., dostatečně ji nepoučil, ona pak nemohla uvádět nové skutečnosti a důkazy a rozhodnutí pro ni bylo překvapivé. 9. Stěžovatelka namítá, že skutková zjištění se nacházejí v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a že odlišný právní názor městského soudu vycházel z vyjádření vedlejší účastnice, které jí nebylo doručeno. Upozorňuje, že si výuku venku nezvolila dobrovolně, ale byla k ní donucena. Výuka jí byla odepřena v šesti dnech, přičemž výuka venku proběhla pouze ve dvou z těchto dní. Soudy se podle ní nevypořádaly s otázkou, na základě jakých předpisů zasahovala vedlejší účastnice do jejích práv, neboť mimořádná opatření ji k tomu neopravňovala. Odkazuje na vyjádření Krajské hygienické stanice Libereckého kraje a tvrdí, že škola za své žáky odpovědnost nenese a neplyne pro ni žádná povinnost vůči nim zasahovat. 10. Stěžovatelka tvrdí, že diskriminačním jednáním vedlejší účastnice jí byl odepřen rovný přístup ke vzdělání. 11. Stěžovatelka považuje postup Nejvyššího soudu, který neshledal přípustnost dovolání ve stěžovatelkou tvrzeném extrémním nesouladu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, za výklad přípustnosti v rozporu s podstatou institutu dovolání a s posláním Nejvyššího soudu v rámci soudní soustavy a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75