II.ÚS 1081/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1081/10 ze dne 12. 8. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. K., zastoupeného Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem Advokátní kanceláře Vinohradská 126, Praha, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 1. 2010 sp. zn. 23 Cdo 4386/2007 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. 62 Co 29/2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků. V ústavní stížnosti uvádí, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 9. 2006 sp. zn. 53 C 199/2005 mu bylo uloženo zaplatit GE Money Auto, a.s., částku 28 607 Kč s úrokem z prodlení, co do částky 122 502,55 Kč s úrokem z prodlení byla žaloba zamítnuta, částečně bylo řízení zastaveno a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi účastníky i vůči státu. Tento rozsudek byl v zamítavé části změněn ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze tak, že stěžovateli bylo uloženo zaplatit i částku 122 502,55 Kč a bylo rozhodnuto o nákladech řízení dle poměru úspěchu ve věci. Dovolání bylo rovněž ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu v převážné části zamítnuto, v části odmítnuto. Stěžovatel namítá, že v případě rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl změněn (částečně) rozsudek nalézacího soudu,se jednoznačně jedná o nepředvídatelné - překvapivé rozhodnutí s protiústavními konsekvencemi. Stěžovateli tak byla odňata možnost uplatnit před soudem procesní práva. Pokud chtěl odvolací soud rozsudek nalézacího soudu změnit, měl předestřít svůj právní názor, zopakovat dokazování a dát mu poučení dle § 118a o.s.ř. Nic takového se nestalo a bez jakýchkoliv náznaků byl rozsudek změněn tak, že bylo žalobě i v této zamítavé části vyhověno. Stěžovatel uvádí, že překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu a de facto popření zásady dvojinstančnosti řízení bylo i předmětem dovolání, v němž v doplnění dovolání z 5. 5. 2009, mimo jiné, namítal vady řízení dle § 241a odst. 2, pís. a) o.s.ř. spočívající právě v tom, že ho odvolací soud neseznámil se svým právním názorem, který byl odlišný od právního názoru nalézacího soudu, nenechal mu prostor se k němu vyjádřit, popř. doplnit skutková tvrzení a navrhnout další potřebné důkazy, čímž mu byla odňata možnost využít jeho procesních práv. Otázka nepředvídatelnosti rozhodnutí zůstala však zcela bez povšimnutí. Stěžovatel dále poukazuje na § 56 odst. 1 obč. zák. (transponovaný čl. 3/1 směrnice Rady 93/13/EHS), který stanoví, že spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značkou nerovnováhu v právech a povinnostech. Pokud tedy VOP, které mají 7 stran textu plného povinností, které stíhají spotřebitele, obsahují závazek spotřebitele zaplatit všechny splátky leasingu bez ohledu to, zda předmět leasingu existuje či nikoliv, a bez ohledu na zavinění spotřebitele, a pokud zároveň odpadá povinnost leasingového pronajímatele převést po úhradě všech splátek na leasingového nájemce vlastnické právo, byť se k tomu ve smlouvě zavázal, pak takové ujednání je zcela jasně nerovnovážné a neplatné a uvedená směrnice ani nepožaduje žádné dovolávání se relativní neplatnosti. Stěžovatel ponechává na zvážení, zda nepředložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU k výkladu, zda takováto zcela jednostranná a nevyvážená ujednání spadají pod výklad čl. 3 citované směrnice, byť § 56 odst. 1 obč. zák. je její takřka doslovnou transpozicí. V této souvislosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu (sp.zn. I.ÚS 342/09, sp.zn. II.ÚS 3/06 apod.). Nejvyšší soud a Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně - leasingová společnost - uzavřela se stěžovatelem dne 21. 6. 2003 leasingovou smlouvu, jejímž předmětem byl leasing automobilu v ceně 266 400 Kč, za který se stěžovatel zavázal platit po dobu 48 měsíců v pravidelných měsíčních splátkách 9 312 Kč jednorázový "poplatek za prověření" ve výši 2 300 Kč, zálohu na splátky ve výši 66 600 Kč a za odprodej předmětu leasingu částku 1 000 Kč. Dne 3. 8. 2003 došlo k odcizení předmětného automobilu. Žalobkyně se proto v řízení domáhala zaplacení částky v celkové výši 151 109,55 Kč s přísl., představující rozdíl mezi nároky plynoucími z leasingové smlouvy uzavřené mezi ní a žalovaným po odcizení automobilu jako předmětu leasingu a pojistným plněním obdrženým od pojišťovny v celkové výši 142 469 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že odcizením automobilu došlo k nemožnosti plnění ze strany žalobkyně, neboť žalobkyně nemůže dostát svému závazku převést vlastnické právo k předmětu leasingu na stěžovatele, splní-li stěžovatel podmínky smlouvy. Vzhledem k nastalé následné nemožnosti plnění jsou si strany povinny vrátit vzájemně přijatá plnění, což v případě stěžovatele představuje finanční částku odpovídající hodnotě leasingu ke dni ukončení závazkového vztahu (tj. ke dni odcizení vozu). Soud prvního stupně proto žalobě s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (sp.zn. 32 Odo 1089/2004 a sp.zn. 29 Cdo 1424/2000) vyhověl co do částky 28 607 Kč, představující rozdíl mezi hodnotou předmětu leasingu a plněním pojišťovny, a ve zbývající části (122 502,55 Kč) žalobu zamítl, neboť požadavek žalobce hodnotil jako výkon práva v rozporu ze zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák. Odvolací soud prvostupňové rozhodnutí v zamítavé části změnil tak, že stěžovatele zavázal i k úhradě částky 122 502,55 Kč s odůvodněním, že nedošlo k zániku závazku pro dodatečnou nemožnost plnění a nezastává názor, že by předmětná smlouva nepožívala ochrany dle § 269 obch. zák. Jedná se o finanční leasing, přičemž leasingový nájemce smlouvou přijímá ve smyslu ust. § 368 odst. 2 obch. zák. nebezpečí škody v rozsahu stanoveném smlouvou, a nelze proto situaci, kdy došlo k odcizení předmětu leasingu, považovat za dodatečnou nemožnost plnění. Nárok žalobce na zaplacení sjednaných leasingových splátek i odúročených ušlých výnosů proto považoval za souladný s obsahem leasingové smlouvy a Všeobecnými obchodními podmínkami. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že problematiku námitek, dle nichž je požadavek žalobkyně vyplývající z leasingové smlouvy v rozporu s dobrými mravy, ve svých rozhodnutích opakovaně řešil a neshledává důvod se od dříve přijatých závěrů odchýlit. Bylo-li v leasingové smlouvě, resp. v obchodních podmínkách, jež byly nedílnou součástí leasingové smlouvy, sjednáno, že leasingový nájemce je povinen platit všechny splátky i v případě odcizení předmětu leasingu, je nájemce bez ohledu na plnění pojišťovny povinen dosud nezaplacené leasingové splátky uhradit, a to po odpočtu pojistného plnění (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. 32 Cdo 2297/98). S ohledem na tento závěr neshledává dovolací soud jednání žalobkyně, jež se u soudu domáhá svých práv, a předmětnou leasingovou smlouvu ani v rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák. a zásadami poctivého obchodního styku dle § 265 obch..zák. Při aplikaci ust. § 262 odst. 1 obch. zák., je třeba vždy vzít v úvahu konkrétní práva a povinnosti leasingového nájemce vymezená v leasingové smlouvě, z nichž však zneužití vlastnického práva žalobkyně na úkor stěžovatele dovodit nelze. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 2 z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Ústavní soud nejdříve uvádí, že po přezkoumaní věci neshledal, že by se v projednávané věci jednalo o tzv. překvapivé rozhodnutí, v jehož důsledku by došlo k popření zásady dvojinstančnosti řízení. Ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ukládá odvolacímu soudu změnit rozsudek nebo usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení nebo pro jeho zrušení a jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně,