II.ÚS 1095/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1095/10 ze dne 20. 5. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. F. J., zastoupeného Mgr. Petrem Houžvičkou, advokátem, Jana Palacha 121/8, Břeclav, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2009 sp. zn. 53 T 1/2006, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 8. 2009 sp. zn. 5 To 60/2009 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2010 sp. zn. 5 Tdo 1514/2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., a odsouzen podle § 256 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 21 měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. bylo dále obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil způsobenou škodu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla vyslovena povinnost stěžovateli (společně se spoluobviněným) nahradit škodu společnosti S Morava Leasing., a. s. ve výši 2 743 941,50 Kč a táž poškozená společnost byla podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného. Proti citovanému rozsudku podali odvolání oba obvinění, a Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením obě odvolání zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Ve světle shora uvedených principů posuzoval Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele a po zvážení všech stěžovatelem předložených tvrzení a po přezkumu napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodly obecné soudy v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí přehledně, srozumitelně a naprosto podrobně odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly s námitkami stěžovatele, které jsou opětovně uplatněny v projednávané ústavní stížnosti. Stěžovatel má za to, že všechny orgány a soudní instance podílející se na trestním řízení nesprávně zjistily skutkový stav a provedly neodpovídající právní kvalifikaci zjištěných skutečností. Stěžovatel uvádí, že jedním ze základních znaků, který musí být naplněn k odsouzení za trestný čin poškozování věřitele dle § 256 tr. zák., je nedostatek majetku na straně porušovatele práva, který tak nemůže uspokojit pohledávku věřitele. Při zjišťování majetku stěžovatele se soudy dopustily zásadních omylů, neboť do něj nezahrnuly významné finanční položky. Stěžovatel namítl, že soudy nebylo bráno v potaz, že je tichým společníkem v obchodní společnosti DRAPER, s.r.o., ve které disponoval s vkladem ve výši 4.000.000,- Kč. § 679 obch. zák. jmenuje celou řadu důvodů, pro které je možno ukončit vztah z tichého společenství; nutno uvést hlavně důvod ukončení dle § 679a obch. zák., kdy je možno se domáhat u soudu zrušení závazků i před uplynutím doby stanovené pro trvání tichého společenství, jsou-li pro to důležité důvody. Podnikatel je pak povinen vrátit tichému společníkovi vklad. Právě nutná potřeba finančních prostředků pro uhrazení věřitelových pohledávek, tak aby nedošlo ke spáchání trestného činu, by mohla být považována za důležitý důvod pro zrušení závazků ze smlouvy. Ovšem nalézací soud již v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil ve vztahu k aktivám stěžovatele u firmy DRAPER, s.r.o. (byť explicitně použil jen slovo "zisků z tichého společenství"), že "Jedná se v podstatě o spoléhání na budoucí nejistou událost...". Fakt nejisté události ostatně potvrzuje nepřímo i stěžovatel, když hovoří o tom, že podle jeho názoru by pod neurčitý termín "důležité důvody" byl soudem podřaditelný i případ stěžovatele. K tomu se přidává, že stěžovatel byl odsouzen za to, že mu bylo zřejmé, že svým postupem konstruoval stav, že do 9. 5. 2003 nebude poškozenému uhrazena veškerá částka 5.124.000,- Kč, neboť stěžovatel touto částkou nedisponoval (a ani nebylo v možnostech spoluobviněného tuto částku vrátit stěžovateli). Přitom předmětné zboží převzal od poškozeného teprve dne 25. 3. 2003 (a spoluobviněnému půjčil - za další prodej předmětného zboží - příslušnou částku dne 1. 4. 2003). Již kvůli tak krátkému časovému intervalu muselo být zřejmé stěžovateli, že do 9. 5. 2003 nemusí být zrušení závazků ze smlouvy o tichém společenství vyřízeno (tím méně pravomocně), tedy opět by šlo o spoléhání se na budoucí nejistou událost. Klíčové je tedy očekávání v době splatnosti závazku stěžovatel vůči poškozenému, k tomuto datu bylo třeba zkoumat majetek stěžovatele. K této námitce - a i obdobným námitkám stěžovatele - se vyslovil též Nejvyšší soud: "Pokud se obviněný ve svém dovolání domáhal toho, aby soudy při zkoumání existence zavinění vycházely z jeho subjektivních představ o hodnotě dalšího majetku, který měl v době činu ("co si myslel o tom, jaký majetek má"), nelze než poukázat na argumenty soudů nižších stupňů k otázce zjištění rozsahu a ceny tohoto majetku. Tzv. "myšlenkové pochody" obviněného ohledně hodnoty vlastních aktiv, jak se sám vyjádřil v dovolání, by pro posouzení jeho trestní odpovědnosti mohly mít zásadní význam v případě, že by se sám snažil uhradit jím dlužnou částku společnosti S. M. L., a. s., po době její splatnosti a to prodejem svého majetku, přičemž by jím nezískal tak vysokou sumu, jakou při nabízení předpokládal. Z trestního spisu však zcela jednoznačně vyplývá, že obviněný se nesnažil splnit svůj finanční závazek prodejem vlastního majetku v rozhodné době tak, aby bylo vůbec možné uvažovat o absenci jeho úmyslu spáchat trestný čin v případě, že by utržil menší částku, než kterou předpokládal. Výsledky provedeného dokazování však dokonce svědčí o tom, že i přes delší dobu, která uplynula od doby spáchání činu a probíhající trestní stíhání, neučinil obviněný v podstatě ani žádný pokus o uhrazení vzniklé škody, případně její části poté, co byl trestný čin dokonán. Jeho tvrzení o nesprávném posouzení znaku zavinění uplatněné v dovolání nemá proto reálný podklad, a je v rozporu se skutkovými zjištěními ve věci učiněnými." Dále lze citovat odvolací soud, dle jehož zjištění stěžovatel se ke svým majetkovým poměrům v předmětné době vyjadřoval diametrálně odlišně, což jím předkládané údaje zatěžuje nevěrohodností. Stěžovatel dále namítal, že nebyla zahrnuta do jeho majetku ani částka ve výši 1.000.000,- Kč, kterou obdržel od pana V. P. v rámci vztahů vyplývajících z tichého společenství. S touto námitku se řádně vypořádal např. odvolací soud (na str. 8 napadeného usnesení), což stěžovatel opomíjí v ústavní stížnosti. Stěžovatel namítl, že v trestním řízení uvedl, že disponuje částkou v hotovosti v celkové výši přibližně 500.000,-Kč. Provedení tohoto důkazu však bylo zavrženo a tato finanční částka nebyla brána soudy v potaz, neboť dle jejich názoru by příslušným vykonavatelem při výkonu rozhodnutí nemohla být tato částka nalezena. Stěžovatel však zde opomíjí již to, že jediným důvodem zhodnocení této částky jako nepřípadné soudy nebyl argument, že by tato hypotetická částka, doma schovaná před cizími osobami, nemohla být postižena výkonem rozhodnutí, pokud by ji příslušný vykonavatel nenalezl. Již nalézací soud předně snesl argument, že po celou dobu dokazování až do 7. 11. 2008 se o této částce stěžovatel nikdy nezmínil. Tento - a dokonce výlučně - argument předložil i odvolací soud. Stěžovatel namítal, že v době poskytování půjčky druhému obžalovanému měl rozpracovanou zemědělskou prvovýrobu, ze které očekával zisky přesahující částku 1.300.000,-Kč. Zde lze opět poukázat na přes