II.ÚS 1191/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1191/08 ze dne 14. 4. 2009 N 85/53 SbNU 79 K náhradě nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím v občanském soudním řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 14. dubna 2009 sp. zn. II. ÚS 1191/08 ve věci ústavní stížnosti S. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 313/2007-52 ze dne 29. 1. 2008 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 37 C 109/2006-37 ze dne 13. 6. 2007, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na ochranu osobnosti, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení. Výrok I. Postupem porušujícím čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 313/2007-52 ze dne 29. 1. 2008 a rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 37 C 109/2006-37 ze dne 13. 6. 2007 porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 5. 2008 a doplněnou podáním ze dne 21. 5. 2008, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, čl. 8 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. 2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítané porušení svých základních práv spatřoval v několika aspektech. Zásah do svého práva na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a ochranu jména spatřoval zejména v tom, že byl rozhodnutím Okresního soudu ve Znojmě č. j. Nc 776/99-37 ze dne 19. 4. 2000 omezen ve způsobilosti k právním úkonům tak, že není způsobilý samostatně jednat před soudem a s orgány státní správy a územní samosprávy. Takové rozhodnutí stěžovatel považuje za významný zásah státní moci do osobní integrity a osobnostních práv každého jednotlivce, přičemž odkázal na judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. IV. ÚS 412/04, N 223/39 SbNU 353, či II. ÚS 2630/07, N 224/47 SbNU 941; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz). Dle názoru stěžovatele na institut způsobilosti k právním úkonům nelze nahlížet jenom jako na kontraktační způsobilost, protože jeho odezvy a reflexe prostupují všemi společenskými interakcemi každého jedince. Nelze jej považovat za izolovaný element, čistě právní, který nedeterminuje jiné vztahy neprávní povahy (např. přátelství, lásku či postoje a vztah k sobě samému). Proto je přirozené, že vážnost člověka v případě omezení ve způsobilosti k právním úkonům nutně utrpí. Omezení způsobilosti stěžovatele k právním úkonům jako "kverulanta" zasáhlo jeho osobní integritu, protože si dále nepřipadal jako plnohodnotný občan právního státu. Tato skutečnost se značí do občanského průkazu, nebylo možné ji tajit, a stěžovatel se tak stal terčem posměšků, pohrdání či nadávek. Dalším aspektem, který dle tvrzení stěžovatele výrazně zasáhl do jeho osobnostních práv, byla existenční nutnost po několik let žít ze sociálních důvodů mimo svůj domov. Stěžovatel kvůli nečinnosti jeho opatrovnice podal návrh na provedení výkonu rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě č. j. 6 C 587/2002-68 ze dne 29. 11. 2002, jímž byla žalovaným nájemníkům stěžovatele uložena povinnost vyklidit nemovitost ve vlastnictví stěžovatele, až v květnu 2005. Stěžovatel se tedy až po několika letech mohl přestěhovat zpět z psychiatrické léčebny (kde byl nucen se svým souhlasem žít) do svého domu. 3. Ve výše uvedeném spatřoval stěžovatel i zásah do svého práva na soukromý a rodinný život a do morální integrity jedince dle čl. 8 Úmluvy. Svá tvrzení podpořil výčtem argumentace obsažené v nálezech Ústavního soudu (zejm. sp. zn. II. ÚS 517/99, N 32/17 SbNU 229) a v rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen "ESLP"). Z té dle stěžovatele ve stručnosti vyplývá, že zbavení způsobilosti k právním úkonům je závažným zásahem do práv chráněných čl. 8 odst. 1 Úmluvy (rozhodnutí ESLP ve věci Matter v. Slovensko ze dne 5. 7. 1991), přičemž článek 8 Úmluvy chrání nejen právo na osobnost a osobní rozvoj, právo zakládat a rozvíjet vztahy s jinými lidmi a s okolním světem (rozhodnutí ESLP ve věci Friedl v. Rakousko ze dne 31. 1. 1995), dále vztahy, které jsou profesionální a obchodní povahy (rozhodnutí ESLP ve věci Niemitz v. Německo ze dne 16. 12. 1992), ale na základě extenzivního výkladu čl. 8 Úmluvy i morální integritu (rozhodnutí ESLP ve věci Bensaid v. Spojené království ze dne 6. 2. 2000). Ta v sobě krom jiného zahrnuje důstojnost, čest, pověst i dobré jméno a je nerozlučně spjata s psychickou integritou, přičemž tyto komponenty vnitřní jednoty jednotlivce se částečně kryjí a vzájemně ovlivňují. Stěžovatel dále uvedl, že vzhledem ke skutečnosti, kdy byl v roce 2000 jako "kverulant" omezen ve způsobilosti k právním úkonům a po šesti letech mu byla způsobilost navrácena rozhodnutím soudu podle § 190 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen "o. s. ř."), tedy ex tunc, pociťoval toto rozhodnutí těžce po celou dobu těchto šesti let a mělo pro něj i neblahé materiální následky. 4. Stěžovatel je rovněž toho názoru, že rozhodnutí okresního soudu o omezení jeho způsobilosti k právním úkonům jako "kverulanta" bylo neproporcionální a nezákonné a je v rozporu s cíli nezbytnými ve svobodné a demokratické společnosti. Odkázal přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 412/04 (viz výše) a stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpj 301/77. Výše uvedenou argumentaci vztáhl i na napadená rozhodnutí městského a vrchního soudu o zamítnutí žaloby na ochranu osobnosti, která dle stěžovatele rovněž zasáhla do jeho základních práv. 5. Ve vztahu k napadeným rozhodnutím městského soudu a vrchního soudu stěžovatel dále uvedl, že se obecné soudy odmítly zabývat meritem žalobního návrhu na ochranu osobnosti a svá rozhodnutí vybudovaly na předpokladu, že nemohou přezkoumávat jiná soudní rozhodnutí z hlediska zásahu do osobnostních práv. Tím dle názoru stěžovatele nedostály své zákonné povinnosti poskytovat ochranu dotčeným právům, a porušily tak jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti polemizuje s konkrétními závěry obou soudů a dospívá k závěru, že pro rozhodnutí o zbavení jeho způsobilosti k právním úkonům coby "kverulanta" nebyly dány podmínky již v době rozhodování Okresního soudu ve Znojmě. I když odůvodnění zrušujícího rozsudku Okresního soudu ve Znojmě č. j. P 171/2000-187 ze dne 19. 6. 2006 je v podstatě vybudováno na závěrech znalců, že došlo ke zlepšení jeho zdravotního stavu, nemění to nic na faktu, že omezení ve způsobilosti k právním úkonům jako takové bylo nezákonné a soud jej podle § 190 o. s. ř. zrušil jako nesprávné od počátku. 6. Stěžovatel dále konstatoval, že ve svém žalobním návrhu nežádal o přezkum zákonnosti rozhodnutí soudu, nýbrž požadoval náhradu za imateriální újmu v podobě omluvy a peněžité náhrady. Jelikož soudy tak neučinily a původní zásah neodstranily, vyjádřil přesvědčení, že zásah do jeho osobní integrity doposud trvá, a je tak stále nutné jej považovat za oběť zásahu do základních práv a toto své postavení s odkazem na judikaturu ESLP dosud neztratil (rozhodnutí ESLP ve věci Eckle v. Německo ze dne 21. 6. 1983 a ve věci Moustaquim v. Belgie ze dne 18. 2. 1991). 7. Proto s ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze svým nálezem zrušil. 8. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Vrchní soud v Praze, zastoupený předsedkyní senátu JUDr. Zdenkou Ferešovou, ve svém podání zopakoval důvody, které jej vedly k potvrzení napadeného rozsudku městského soudu. Nadto uvedl, že nelze souhlasit se stěžovatelem namítaným porušením jeho práva na spravedlivý proces, když podáním návrhu stěžovatel využil svého práva na soudní ochranu a jeho návrhu nebylo vyhověno, neboť nebyl prokázán neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv, který je základním hmotněprávním předpokladem odpovědnosti podle § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Z uvedených důvodů soud považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Městský soud v Praze, zastoupený předsedkyní senátu JUDr. Dagmar Stamidisovou, ve svém podání plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. 9. Ústavní soud dále vyzval vedlejšího účastníka (Českou republiku - Ministerstvo s