II.ÚS 1218/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1218/17 ze dne 18. 9. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Miroslava Dokupila, zastoupeného JUDr. Dušanem Ažaltovičem, advokátem, sídlem Potočná 41/109, Trenčín, Slovenská republika, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017 sp. zn. 33 Nd 282/2016, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) obchodní korporace Slovenská sporiteľňa, a. s., sídlem Tomášikova 48, Bratislava, Slovenská republika, a 2) obchodní korporace PERFECT INVEST, a. s., sídlem Karlovo náměstí 34, Třebíč, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho základního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva na nestranný a nezávislý soud podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, z přiloženého usnesení Nejvyššího soudu a z veřejně přístupných zdrojů (https://isir.justice.cz) se podává, že u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") je vedeno pod sp. zn. KSBR 31 INS 25648/2014 insolvenční řízení na majetek stěžovatele (dlužníka). V jeho průběhu vznesl stěžovatel námitku podjatosti nejprve proti soudcům Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") JUDr. Heleně Myškové, JUDr. Ivaně Waltrové a Mgr. Martinu Hejdovi. K rozhodnutí o této námitce byla věc přidělena soudci Nejvyššího soudu Mgr. Milanu Poláškovi, proti němuž stěžovatel rovněž vznesl námitku podjatosti. O ní rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 3. 2016 č. j. 30 Nd 63/2016-A tak, že Mgr. Milan Polášek není vyloučen z projednávání a rozhodnutí ve věci. Stěžovatel posléze vznášel námitky podjatosti proti všem dalším soudcům, kteří ve věci postupně o námitkách podjatosti rozhodovali. 3. Ústavní stížností pak stěžovatel brojí proti usnesení ze dne 31. 1. 2017 sp. zn. 33 Nd 216/2017, jímž bylo senátem Nejvyššího soudu ve složení z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré rozhodnuto tak, že soudci Nejvyššího soudu JUDr. Pavel Příhoda, JUDr. Miroslav Gallus, JUDr. Hana Gajdzioková a JUDr. Marek Doležal nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 32 Nd 212/2016. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel uvádí, že ústavní stížností napadené usnesení bylo podle Rozvrhu práce Nejvyššího soudu (dále též "Rozvrh práce") platného ke dni 29. 7. 2016 přiděleno k projednání senátu Nejvyššího soudu č. 33, který o ní rozhodl ve složení z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré s tím, že další členkou zasedající v tomto senátu byla JUDr. Ivana Zlatohlávková. Stěžovatel je přesvědčen, že v Rozvrhu práce ve znění od 1. 7. 2016 nebyly uvedeny zásadní informace týkající se určení zákonného soudce, zejména o tom, kdo je řídícím předsedou tohoto senátu, tedy že Nejvyšší soud neměl ústavně konformním způsobem předem stanovena obecná pravidla pro určení konkrétního soudce nebo soudců v senátu, kteří měli ve věci rozhodovat. 5. Rozvrh práce ve znění pro danou věc rozhodném (tj. od 1. 7. 2016 do 31. 8. 2016) neobsahoval informace o tom, který z členů senátu č. 33 je řídícím předsedou tohoto senátu. Dále neobsahoval informace o tom, v jakém složení tento senát rozhoduje (nejen) "ve věcech Nd," tj. o námitkách podjatosti členů jiných senátů. Konečně neobsahoval informace ani o tom, který z členů senátu č. 33 bude u jednotlivých věcí určen "soudcem zpravodajem". 6. Ohledně pravidel pro přidělování věcí Rozvrh práce v rozhodném znění stanovoval: "Věci přidělené příslušnému senátu přiděluje jeho jednotlivým členům řídící předseda senátu, přičemž dbá na rovnoměrné vytížení všech členů senátu. Je-li v senátu zařazen větší počet soudců než tři, složení senátu, který rozhodne přidělenou věc, není-li stanoveno Rozvrhem práce jinak, určuje řídící předseda senátu. V zájmu plynulého vyřizování věcí může řídící předseda senátu u věcí přidělených tomuto senátu změnit v jeho rámci jejich přidělení jednotlivým členům senátu, a to odůvodněným písemným pokynem založeným do sběrného spisu." Rozvrh práce v rozhodném znění tedy ponechával na diskreci řídícího předsedy senátu, komu z jednotlivých členů senátu bude věc přidělena, dokonce umožňoval toto již určené přidělení dodatečně změnit. Obdobně byl řídící předseda senátu nadán diskreční pravomocí k určení konkrétního složení senátu, který projedná a rozhodne přidělenou věc. 7. Z citovaného Rozvrhu práce vyplývá, že v něm nebyla předem transparentně stanovena obecná pravidla pro určení konkrétního "soudce zpravodaje". Jeho určení bylo zcela ponecháno na "řídícím předsedovi senátu", přičemž všichni soudci senátu č. 33, tj. JUDr. Václav Duda, JUDr. Pavel Krbek, JUDr. Ivana Zlatohlávková a JUDr. Blanka Moudrá, byli zároveň předsedové senátu. U všech jmenovaných členů senátu č. 33 bylo totiž v Rozvrhu práce v rozhodném znění uvedeno "předsedá nebo zasedá v senátě podle Rozvrhu práce". Jestliže všichni jmenovaní soudci senátu č. 33 zároveň tomuto senátu předsedali, není zřejmé, kdo z nich je vlastně tím řídícím předsedou senátu určujícím konkrétního člena senátu, který má věc jakožto soudce referent zpracovat a přednést ostatním členům senátu návrh jejího posouzení. Rozvrh práce v rozhodném znění tak neodpovídal na otázku, kdo je řídícím členem senátu č. 33. 8. Posléze stěžovatel reprodukuje několik judikatorních závěrů Ústavního soudu [např. nález ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 2769/15, nález (správně má být "usnesení") ze dne 31. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 2140/10 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] a Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 22. 10. 2008 sp. zn. 21 Cdo 1222/2008) obecně k náležitostem rozvrhu práce. Poté tvrdí, že rozdělení agendy podle Rozvrhu práce ve znění od 1. 7. 2016 do 31. 8. 2016 neodpovídalo obecně kladeným požadavkům na rozvrh práce, určení soudců v senátu, kteří budou věc projednávat a rozhodovat, nebylo předvídatelné ani transparentní, ale docházelo k němu podle mechanismů, které nebyly předem známy, a které mohly být libovolné, nahodilé nebo účelové, protože zřejmě reagovaly na nastalou situaci, tj. na aktuální zatížení jednotlivých soudců, nebo možná na jejich aktuální nepřítomnost. Konkrétně to podle stěžovatele znamená, že sice v soudním oddělení Nejvyššího soudu č. 33 byli v době podání námitky podjatosti zařazeni celkem čtyři soudci, avšak Rozvrh práce postrádal jednoznačné a srozumitelné určení, kteří tři z těchto čtyř soudců stěžovatelovu věc rozhodnou. 9. Nejvyššímu soudu dále vytýká, že se ani nevypořádal s důvody, pro které měli být soudci rozhodující o podjatosti členů jiných senátů vyloučeni, čímž rezignoval na provedení objektivního testu nestrannosti. 10. Závěrem podotýká, že zjevně protiústavní praxe Nejvyššího soudu při přidělování věcí a sestavování senátů byla opuštěna až s Rozvrhem práce ve znění od 1. 9. 2016, který sporná pravidla pro rozdělení věcí změnil. III. Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení 11. Ústavní soud si vyžádal od účastníka řízení vyjádření k ústavní stížnosti. 12. Nejvyšší soud prostřednictvím předsedy senátu č. 33 Cdo JUDr. Václava Dudy ve vyjádření k ústavní stížnosti předesílá, že námitky podjatosti řešily (do 31. 8. 2016) v systému rotace všechny senáty Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, tzn. nešlo o pravidelnou agendu jednoho senátu Nejvyššího soudu. Dále uvádí, že Nejvyšší soud rozhoduje v senátech [srov. § 36 odst. 1 a § 36c o. s. ř. a § 19 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)] složených z předsedy a dvou soudců (§ 19 odst. 2 zákona o soudech a soudcích). Počet soudců, z nichž se vytváří pro rozhodnutí u Nejvyššího soudu senát a kteří působí v soudním oddělení, popřípadě, kteří mají v soudním oddělení zastupovat soudce, jenž nemůže věc z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiného zákonem stanoveného důvodu projednat a rozhodnout, není v zákoně o soudech a soudcích předepsán. V případě, že v jednotlivém soudním oddělení působí více než tři soudci, jsou všichni jeho soudci příslušnými zákonnými soudci. Tento závěr nepovažuje Nejvyšší soud za ústavně nekonformní, neboť nepopírá požadavek předvídatelnosti, transparentnosti a vyloučení libovůle při obsazování rozhodujícího senátu. Stěžovatel přehlíží, že z Rozvrhu práce bylo již od zahájení řízení o vznesené námitce nepochybné, kteří soudci (všichni soudci oddělení č.