II.ÚS 1294/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1294/19 ze dne 14. 5. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Partners Financial Services, a. s., se sídlem Türkova 2319/5b, Praha 4, zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem se sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 3007/2018-315 ze dne 23. 1. 2019, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 69 Co 17/2018-275 ze dne 7. 3. 2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 41 C 201/2015-226 ze dne 2. 10. 2017, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení 1. Stěžovatelka podala proti vedlejšímu účastníkovi žalobu na zaplacení 510 000 Kč. Podle stěžovatelky se vedlejší účastník ve smlouvě označené jako mandátní zavázal, že v případě ukončení smluvního vztahu uhradí stěžovatelce cenu za odborné vzdělávání, které mu stěžovatelka poskytla. Tato cena činila 850 000 Kč a byla snížena o 40 % s ohledem na počet a hodnotu zprostředkovaných smluv za dobu trvání smluvního vztahu. 2. Obvodní soud pro Prahu 4 napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl. Podle obvodního soudu byly vztahy mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem upraveny postupně dvěma smlouvami, jež obvodní soud posoudil jako smlouvy mandátní podle § 566 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. První smlouva, uzavřená v roce 2009, neobsahovala žádné ujednání zavazující vedlejšího účastníka k úhradě ceny za poskytnuté vzdělání. Druhá smlouva byla uzavřena 1. 2. 2013, avšak podle obvodního soudu se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že podpisem této smlouvy současně uzavřel vedlejší účastník i dohodu o úhradě ceny vzdělávání, které mu mělo být poskytnuto stěžovatelkou. Dále podle obvodního soudu nebylo prokázáno, že vedlejší účastník absolvoval "všechny semináře a školení", soud může vyjít "z fikce relevantní skutečnosti jen tehdy, stanoví-li takovou fikci zákon", a proto se nelze "úspěšně dovolávat fikce, již založili účastníci smlouvou, jestliže jedna ze smluvních stran opodstatněnost takto stvrzených skutečností popírá". Obvodní soud neprovedl další navržené důkazy jako čestná prohlášení obchodních zástupců stěžovatelky a dohody o narovnání, neboť nemohou prokázat nic z toho, co byla stěžovatelka povinna prokazovat a týkají se jiných osob než vedlejšího účastníka. Obvodní soud uvedl, že "nijak nehodnotil" čestné prohlášení jiné společnosti k ceně vzdělávacího cyklu, protože podle něj nijak nesouvisí s konkrétní mandátní smlouvou mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem. 3. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Městský soud se ztotožnil se závěrem, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že mezi ní a vedlejším účastníkem byla uzavřena dohody o úhradě ceny vzdělávání. Podle městského soudu se ve smlouvě ze dne 1. 2. 2013 stanoví povinnost mandatáře (vedlejšího účastníka) uhradit stěžovatelce cenu za poskytnuté odborné vzdělávání, a to i za vzdělávání, které bylo poskytnuto na základě předcházející mandátní smlouvy. Ohledně výše ceny a jejího stanovení smlouva odkazuje na nespecifikovanou přílohu. V závěru smlouvy jsou výslovně uvedeny přílohy, které tvoří její nedílnou součást, avšak ty ke smlouvě připojeny nebyly. Podle městského soudu bylo na stěžovatelce, aby prokázala, že vedlejší účastník takovouto přílohu ke dni podpisu smlouvy měl k dispozici, mohl se s ní seznámit a věděl tak, jaká je výše ceny za jednotlivé stupně vzdělávání a jaký je mechanismus při jejím výpočtu, tedy že znal konkrétní výši ceny za vzdělávání, kterou se zavázal uhradit. Dle stěžovatelkou předloženého snímku obrazovky z její webové aplikace používané pro generování mandátních smluv měl být přílohou smlouvy i "Ceník odborného vzdělání", takto nazvaná příloha se ale nenachází ve výčtu příloh uvedených ve smlouvě. Navíc tento snímek obrazovky zachycuje stav až více než dva měsíce po podpisu smlouvy. Stěžovatelkou předložená listina označená jako "Cena odborného vzdělávání", obsažená na jejích webových stránkách, neobsahuje údaje o tom, kdy a kým byla vyhotovena, nelze proto dovodit, zda existovala v době podpisu smlouvy. Stěžovatelka dále navrhla provedení důkazu čestnými prohlášeními svých bývalých i stávajících mandatářů, kteří uzavírali mandátní smlouvu ve stejný den jako vedlejší účastník, a dále dohodami o narovnání, případně dodatky k mandátní smlouvě o individuální změně výše náhrady za odborné vzdělávání. Podle městského soudu obvodní soud správně rozhodl, že tyto důkazy neprovede, neboť nejsou způsobilé doložit, jaké konkrétní dokumenty poskytla stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi při podpisu smlouvy. Dále stěžovatelka neprokázala, že vedlejšímu účastníkovi poskytla vzdělání v rozsahu odpovídajícím požadované částce. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. Podle Nejvyššího soudu založila stěžovatelka své námitky na tvrzení, že o nároku není co do právního základu pochyb a že obtíže jsou jen s určením výše nároku, a proto se podle ní měly soudy s ohledem na § 136 o. s. ř. pokusit určit tuto výši jiným způsobem. Na řešení takových otázek však rozhodnutí městského soudu nespočívá, neboť městský soud nepovažoval základ nároku za jistý. Rozhodnutí Nejvyššího soudu České socialistické republiky sp. zn. 1 Cz 47/83 ze dne 29. 12. 1983, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 13/1985, bylo podle Nejvyššího soudu vydáno v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti, a to navíc v době, kdy dovolání jako mimořádný opravný prostředek neexistovalo, z těchto důvodů nejde o judikaturu dovolacího soudu dle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkou, že soudy měly určit cenu za vzdělání jako cenu obvyklou a že měla být analogicky použita ustanovení § 409 odst. 2 obchodního zákoníku (vztahující se ke kupní smlouvě) a § 536 odst. 3 obchodního zákoníku (vztahující se ke smlouvě o dílo). Stěžovatelkou citovaná judikatura Nejvyššího soudu však vychází "z jiného skutkového stavu a z jiné právní úpravy odlišných především závazkových vztahů", a proto nedopadá na projednávanou věc. Námitky, že městský soud neprovedl stěžovatelkou navržené důkazy, neposkytl jí poučení o povinnosti doplnit důkazy k prokázání výše ceny za vzdělání a že dostatečně se nevypořádal s důkazy provedenými obvodním soudem ani argumentací stěžovatelky, nezahrnují žádnou otázku procesního práv, která by splňovala předpoklady přípustnosti dle § 237 o. s. ř.; nad rámec toho Nejvyšší soud konstatoval, že řádného poučení k doplnění tvrzení a důkazních návrhů se stěžovatelce dostalo již před obvodním soudem. Námitkou, že vedlejší účastník měl při podpisu smlouvy k dispozici její přílohy, stěžovatelka zpochybňuje skutková zjištění. V dovolacím řízení ovšem nelze "[s]právnost skutkového stavu věci [...] v žádném ohledu zpochybnit", nejde totiž o dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. II. Argumentace stěžovatelky 5. Podle stěžovatelky bylo napadenými rozhodnutími porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny. 6. Stěžovatelka brojí proti závěru Nejvyššího soudu, že již citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 1 Cz 47/83 není judikaturou dovolacího soudu; považuje tento závěr za přepjatě formalistický. Nejvyšší soud ČSR byl stejně jako nynější Nejvyšší soud "třetí instancí" a stížnost pro porušení zákona sledovala jako mimořádný opravný prostředek stejné cíle jako dovolání. Závěry Nejvyššího soudu by znamenaly, že za judikaturu dovolacího soudu nelze považovat ani rozhodnutí vrchních soudů z doby, kdy rozhodovaly o dovoláních, a obecně by nemohlo být přihlíženo ani k judikatuře soudů, jež "rozhodovaly před změnou věcné příslušnosti". Nejvyšší soud tak dle stěžovatelky "popírá kontinuitu jednotné organizace soudní soustavy" a nevypořádal se s citovaným rozhodnutím ústavně konformním způsobem. Navíc přistoupil k "otázce přezkumu skutkových tvrzení přistoupil [...] zcela rozdílně než například v rozsudku ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. 30 Cdo 3025/2009", který umožňuje se v dovolacím řízení zabývat zásadními nedostatky skutkových zjištění. Judikaturu Nejvyššího soudu ve věci přípustnosti dovolání označuje stěžovatelka za rozkolísanou a je podle ní "do značné míry vedena poněkud libovolným výběrem dovolání k věcnému přezkumu". 7. Dle stěžovatelky neprovedly obvodní a městský soud řadu jí navržených důkazů, a i když napadená rozhodnutí "obsahují zmínku o tom, proč důkazy nebyly provedeny, odůvodnění, proč se tak stalo, je [...] rozporuplné a [...] nepřezkoumatelné. Obvodní soud podle stěžovatelky "nehodnotil čestné prohlášení společno