Ústavní soud II.ÚS 1411/25 – Propuštění z ochranného léčení a jeho ukončení

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5, čl. 6 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") byl podle § 353 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a § 99 odst. 6 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a contrario zamítnut návrh stěžovatele na propuštění z ochranného psychiatrického léčení v ambulantní formě, které mu bylo uloženo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 9. 2015 č. j. 2 Nt 1859/2014-80. Obvodní soud na základě výsledků provedeného dokazování uzavřel, že s ohledem na dosavadní chování stěžovatele nelze za stávající situace o jeho propuštění z ochranného léčení uvažovat, neboť v případě vysazení předepsané medikace se stává nebezpečným pro společnost. Nevyloučil zároveň možné rozhodnutí o propuštění z ochranného léčení v budoucnu, prokáže-li stěžovatel, že léčbu řádně plní a s ošetřujícím lékařem plně spolupracuje. Současně byl stěžovatel upozorněn na nebezpečí změny ochranného léčení na ústavní při pokračující neuspokojivé docházce ke kontrolním vyšetřením.

Stížnost stěžovatele proti usnesení obvodního soudu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že od spáchání trestného činu, tj. po dobu více než devíti let, žije řádným životem a plní své povinnosti vyplývající z léčebného režimu. Občasné absence, kdy se nemohl dostavit k ochrannému léčení, nelze podle něj považovat za projev nebezpečnosti. Má za to, že soudy se spokojily pouze s obecným znaleckým závěrem, že schizofrenie, není-li léčená, může být rizikovým faktorem, aniž by se zabývaly jeho aktuálním stavem a potřebami. Závěr o prodloužení ochranného léčení nebyl podle něj podložen žádnými konkrétními důkazy o tom, že by představoval konkrétní nebezpečí pro společnost nebo sám pro sebe. Soudy nezohlednily rovněž praktické dopady jeho zdravotního stavu na schopnost plnit procesní a organizační požadavky, jako je docházení na pravidelné kontroly. Je přesvědčen, že v řízení nebylo dostatečně prokázáno, že pokračování ochranného léčení v ambulantní formě je skutečně v jeho případě nezbytné. Povinné léčení, které trvá již devět let, není podle jeho mínění v souladu s požadavky na přiměřenost a nezbytnost zásahu. Napadená rozhodnutí považuje za nedostatečně odůvodněná, neodpovídající aktuálním potřebám ochrany veřejného zájmu a nezohledňující individuální okolnosti případu. K tomu odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se zákazu diskriminace, přiměřenosti délky omezení a hodnocení důkazů.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že všechny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou v této věci splněny.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Ochranné léčení představuje jeden z ústavně přijatelných důvodů zásahu do práva na zachování tělesné a duševní integrity, tedy práva, aby člověk nebyl podrobován lékařským zákrokům proti své vůli. Takovýto zásah však musí být proveden v souladu s limity stanovenými čl. 4 odst. 4 Listiny. Při zásahu do předmětného základního práva je třeba šetřit jeho podstatu i smysl a případná zákonná omezení musí být vykládána restriktivně [srov. např. nález ze dne 30. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2843/18 (N 74/93 SbNU 371)]. Při ukládání ochranného léčení je tedy nutné přísně uplatňovat zásadu přiměřenosti a zásadu subsidiarity léčení ústavního ve vztahu k léčení ambulantnímu [viz např. nález ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3654/10 (N 35/60 SbNU 425)]. Ústavní soud konstatuje, že v nyní posuzované věci obecné soudy z těchto mantinelů nevykročily.

Ústavní soud po přezkoumání nyní posuzované věci shledal, že obecné soudy dodržely veškeré procesní záruky, tj. ve věci bylo konáno veřejné zasedání, stěžovatel se měl možnost k věci vyjádřit a soudy vyšly z relevantních podkladů. Obvodní soud zadal (s ohledem na dobu uběhlou od uložení ochranného léčení) vypracování nového znaleckého posudku, který byl vyhotoven za účelem přezkoumání původních východisek k uložení léčby před téměř deseti lety. Jeho závěry, ve shodě s předchozím znaleckým posudkem, potvrdily u stěžovatele trvající psychiatrickou diagnózu bez náhledu na nutnost léčby a proběhlý incident. Podle přibrané znalkyně stěžovatel nadále trpí schizofrenií. Dostatečně konkretizovala a individualizovala trvající nebezpečí pobytu na svobodě vysokým rizikem opětovného vzplanutí chorobného prožívání při řádném neužívání medikace. Mimo jiné zdůraznila, že nebezpečnost pro společnost u stěžovatele je dána násilným charakterem jeho dřívějšího jednání, byť menší typové závažnosti [původně kvalifikovaného jako možný přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku], a že obecněji tkví v tom, že schizofrenní proces je trvalý, při vysazování medikace dojde ke vzplanutí bludů a halucinací, je významně chorobně narušen kontakt s realitou a hrozí nepredikovatelné jednání, velmi často i deliktní. Uvedla rovněž, že je zapotřebí spolupráce stěžovatele, která ale byla prokazatelně kolísavá, a že byla-li by ambulantní léčba stěžovatele ukončena, nikam by nedocházel a nebral by medikaci, mohlo by dojít k dekompenzaci zdravotního stavu.

Obvodní soud své rozhodnutí učinil nikoli toliko na základě závěrů znalkyně (při vědomí skutečnosti, že doporučení znalkyně, zda je či není vhodné uložit ochranné léčení, není samo o sobě dostatečným podkladem pro rozhodnutí soudu o této otázce), ale až po zhodnocení všech provedených důkazů, tj. zejména výpovědi stěžovatele a zpráv jeho ošetřujícího lékaře, ze kterých mimo jiné vyplynulo, že stěžovatel se v určených termínech opakovaně ke kontrolnímu vyšetřením nedostavil, odkládal návštěvy a řádně nespolupracoval ani při laboratorních vyšetření. Městský soud se plně ztotožnil se závěry obvodního soudu, neboť obava z ohrožení společnosti a zákonem chráněných hodnot vyplývajících z duševní nemoci stěžovatele v případě jeho propuštění z ochranného léčení dosud nepominula.

Obecné soudy zvažovaly jak povahu choroby a léčebné možnosti, tak i povahu a závažnost dřívějšího jednání stěžovatele, plnění povinností při výkonu ochranného léčení, jakož též povahu a závažnost nebezpečí, které do budoucna ze strany stěžovatele hrozí zájmům chráněným trestním zákonem, a také skutečnost, že stěžovatel uspokojivě nedoložil, že by skutečně zahájil či konal dobrovolnou kontinuální léčbu srovnatelnou s ochranným léčením, která by byla způsobilá případně ochranné léčení nahradit.

Ústavní soud na důvodech, pro něž se obecné soudy rozhodly nevyhovět návrhu stěžovatele na propuštění z ochranného léčení v ambulantní formě, neshledává nic protiústavního. Soudy po posouzení věci dospěly k závěru, že byť ambulantní léčba, je-li stěžovatelem respektována, plní svůj účel, v současné době by nebylo vhodné tuto léčbu ukončit, neboť nedocházel-li by stěžovatel pravidelně do ambulance a neužíval-li by nezbytnou medikaci, došlo by k dekompenzaci jeho zdravotního stavu a stěžovatel by byl z psychiatrického hlediska nebezpečný pro své okolí. Jinými slovy obava z ohrožení společnosti a zákonem chráněných hodnot vyplývajících z duševní nemoci stěžovatele v případě jeho propuštění z ochranného léčení prokazatelně ještě nepominula. Učiněné závěry jsou podloženy provedenými důkazy, z nichž dostatečně vyplývá, že v ochranném léčení stěžovatele je nezbytné pokračovat, neboť to vyžaduje jeho účel.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.