Ústavní soud II.ÚS 1434/22 – Usmrcení z nedbalosti

Ústavní stížností navrhli stěžovatelé jako pozůstalí zrušení v záhlaví uvedených usnesení a vyrozumění z důvodu tvrzeného porušení čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listiny") a čl. 2 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluvy") ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i vyslovení, že se policii zakazuje pokračovat v neprovedení účinného vyšetřování v rámci v záhlaví uvedené věci.

Stěžovatelé jsou rodiče zesnulého Tomáše B. (jedná se o pseudonym) Syn stěžovatelů spáchal sebevraždu ve zdravotnickém zařízení během svého pobytu ve Fakultní nemocnici Bulovka. Na interní oddělení nemocnice byl převezen zdravotnickou záchrannou službou; důvodem jejího zásahu byl telefonát spolubydlícího, který na tísňovou linku oznámil, že se jmenovaný chce zabít a je pravděpodobně pod vlivem drog. Syn byl v nemocnici vyšetřen a umístěn přes noc do pokoje ke sledování, přičemž pokoj měl mříže na oknech a neobsahoval žádné nebezpečné předměty, proto slouží mimo jiné k umístění pacientů se sebevražednými sklony. Poté, co pokoj na žádost lékaře odmítla střežit policejní hlídka, byl k zesnulému přidělen vedlejší účastník jako člen soukromé ochranné služby nemocnice, aby na něj dohlížel. Během střežení však syn stěžovatelů spáchal sebevraždu oběšením, uvázal si opasek od kalhot kolem nemocničního lůžka a na tomto opasku se uškrtil. Policejní orgán poté zahájil trestní stíhání vedlejšího účastníka pro trestný čin usmrcení z nedbalosti, kterého se měl ve stručnosti dopustit tím, že si při střežení počínal laxně, čímž způsobil, že syn stěžovatelů spáchal sebevraždu.

Usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha III, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality, 1. oddělení, č. j. KRPA-36442/TČ-2019-001371, ze dne 23. 3. 2021, bylo podle § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961, o trestním řízení soudním (trestní řád) zahájeno trestní stíhání obviněného vedlejšího účastníka pro přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Ve věci však vydal zrušující rozsudek Nejvyšší soud (sp. zn. 7 Tz 112/2021; a to v řízení iniciovaném trestně stíhaným hlídačem), proto ve věci opětovně jednalo a rozhodlo Městské státního zastupitelství v Praze.

Napadeným usnesením státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 1. 2. 2022, č. j. 0 KZT 42/2022-10, bylo podle § 149 odst. 1 trestního řádu a současně podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu ve spojení s § 159a odst. 1 trestního řádu rozhodnuto, že se ruší usnesení o zahájení trestního stíhání vedlejšího účastníka pro usmrcení z nedbalosti a věc se odkládá, neboť nejde o podezření ze spáchání trestného činu a věc nejde vyřídit jinak. Na základě zjištěných skutečností a důkazů zjištěných po vykonaném dohledu byly revidovány některé předešlé závěry. Městské státní zastupitelství určilo, že je trestní stíhání vedlejšího účastníka nedůvodné. Stíhání dalších osob zahájeno nebylo, a to s ohledem na závěr o lege artis postupu lékaře a další související poznatky.

Proti usnesení Městského státního zastupitelství o odložení věci sp. zn. KZT 42/2022 podali stěžovatelé (do výroku II) stížnost dle § 159a odst. 7 trestního řádu. Současně proti celému postupu podali i podnět k výkonu dohledu dle § 12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství a požádali, aby věc byla předána Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, aby stížnost i podnět vyřídilo. Napadeným vyrozuměním Vrchního státního zastupitelství v Praze byl postup státní zástupkyně Městského státního zastupitelství označen za správný a odpovídající ustanovením trestního řádu. Související podnět stěžovatelů k výkonu dohledu podle § 12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství byl vypořádán s tím, že Vrchní státní zastupitelství Praha není příslušné k výkonu dozoru a ani dohledu. Stížnost proti usnesení o odložení věci (ve smyslu § 159a odst. 7 trestního řádu) je přípustná pouze tehdy, pokud státní zástupce věc sám odloží po shromáždění relevantních skutečností, a nerozhoduje o stížnosti proti předchozímu postupu policejního orgánu (v tomto případě proti usnesení o zahájení trestního stíhání). Státní zástupce by tedy musel rozhodnout sám v prvním stupni, a poté by o stížnosti rozhodoval státní zástupce nadřízený - tj. nikoliv jako tomu bylo v této věci, v rámci rozhodování o stížnosti proti usnesení policejního orgánu. K jednání, které bylo předmětem prověřování a zčásti vyšetřování, došlo v obvodu působnosti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 a právní kvalifikace prověřované absence jednání orgánů činných v trestním řízení od počátku náležela do působnosti okresní úrovně (tedy nikoliv krajské ani vrchní úrovně státního zastupitelství), přičemž téže státní zastupitelství by rovněž bylo nadále příslušné k výkonu dozoru v přípravném řízení v této věci, pokud by bylo nadále vedeno. K případnému výkonu dohledu nad postupem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 je příslušné Městské státní zastupitelství Praha ve smyslu § 2 odst. 1 vyhlášky č. 23/1994 Sb. K výkonu dohledu nad postupem městského státního zastupitelství tak není žádný zákonný nárok.

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti souhrnně namítají, že stát prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení rezignoval na své pozitivní závazky, resp. na účinné vyšetřování smrti jejich syna. Podle stěžovatelů z dostupných informací vyplývá, že smrti bylo možné zabránit, kdyby si pracovník (vedlejší účastník) či pracovníci zdravotnického zařízení (ošetřující lékař) nepočínali nedbale. Postup orgánů činných v trestním řízení při rozkrývání okolnosti smrti přitom nebyl nestranný, nebyl důkladný a dostatečný, a konečně nebyl ani rychlý. Vyhotovený zdravotnický posudek vykazuje vady a je vůči pozůstalým hrubě bezohledný (a nikoliv nestranný). Není pravdou, že zemřelý nebyl v bezprostředním ohrožení života. Podstatnou skutečností je, že syn stěžovatelů prokazatelně měl v uvedené době sepsaný dopis na rozloučenou, tedy bylo jasné, že smrt bezprostředně hrozí, navíc byl v minulosti mnohokrát hospitalizován. Stěžovatelé mají rovněž za to, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů. Touto věcí se totiž jako červená nit vine otázka, zda a do jaké míry má zdravotní systém povinnost zakročit na ochranu života člověka, který chce spáchat sebevraždu. Tedy nejen prostřednictvím hlídače, jako tomu bylo v nynějším případě, ale i zásahem lékařů a lékařského personálu. Otázka ochrany života osoby, která chce spáchat sebevraždu, již byla řešena v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), který judikoval, že z práva na život vyplývá povinnost státu činit efektivní preventivní opatření vůči sebevraždám (např. rozhodnutí ze dne 28. 3. 2017 ve věci Fernandes de Oliveira proti Portugalsku, stížnost č. 78103/14). Podle stěžovatelů neobstojí strohá a paušální odůvodnění napadených usnesení, jež přehlíží celou řadu zásadních skutkových okolností svědčících o tom, že byl spáchán trestný čin.

Ústavní soud se předně zabýval otázkou, zda jsou splněny předpoklady pro věcné posouzení ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). K projednání ústavní stížnosti podané dne 31. 5. 2022 je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutí, vůči kterému není přípustný opravný prostředek.

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Vyrozumění vrchního státního zastupitelství na jedné straně rozsáhle rekapituluje závěry nižšího státního zastupitelství a konstatuje (meritorně) správnost postupu státní zástupkyně, na straně druhé konstatuje, že stížnost proti usnesení o odložení věci byla v nyní projednávané věci nepřípustná. Blíže k nepřípustnosti stížnosti proti usnesení o odložení věci (jinak podané dle § 159a odst. 7 trestního řádu) uvádí, že městské státní zastupitelství v tomto případě rozhodovalo o stížnosti proti předchozímu postupu policejního orgánu (tj. proti usnesení o zahájení trestního stíhání). Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství tedy stricto sensu nerozhodovala "v prvním stupni" (což by jinak aktivovalo přípustnost stížnosti dle § 159a odst. 7 trestního řádu). Ústavní soud ověřil, že o nepřípustnosti opravného prostředku byli stěžovatelé v usnesení městského státního zastupitelství poučeni.

S ohledem na rekapitulovaný obsah napadeného vyrozumění však Ústavní soud v nyní projednávané věci konstatoval, že je stížnost jako celek podána včas, a vyložil tak procesní východiska nálezu sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691) ve prospěch procesního postavení pozůstalých stěžovatelů. Jestliže ani účastníkům není (specificky v nyní projednávané věci) jasné, jaké prostředky proti (ne)účinnému vyšetřování uplatnit či zda byly jejich stížnost a podnět směřované k Vrchnímu státnímu zastupitelství meritorně vypořádány, Ústavní soud je za to nemůže sankcionovat odmítnutím ústavní stížnosti proti usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 1. 2. 2022 (jež bylo doručeno téhož dne do datové schránky zástupce stěžovatelů) pro její opožděnost.

Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost byla jako celek podána včas. Je procesně bezvadná, byla podána oprávněnými osobami, které jsou řádně zastoupeny.

Při posuzování vycházel Ústavní soud z toho, že podle čl. 6 odst. 1 Listiny má každý právo na život. Toto právo má mezi ostatními základními právy zvláštní postavení - bývá označováno za nejdůležitější, nejzákladnější či nejvyšší právo. Tomu odpovídá i systematické zařazení práva na život na začátek výčtu katalogu základních práv v Listině. Dojde-li v rozporu s garancemi plynoucími z tohoto práva k usmrcení člověka, není způsobu, jak toto porušení vůči přímé oběti odčinit. Právo na život tak musí být demokratickým právním státem chráněno zvlášť efektivně [nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691), bod 40].

Není na volné úvaze veřejné moci, zda a jakým způsobem bude postihovat porušení základních práv. Povinností veřejné moci je zajistit ochranu základních práv, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení - v určitých situacích jsou totiž pouze trestněprávní prostředky dostatečně účinnou formou ochrany [viz obdobně nález sp. zn. Pl. ÚS 17/10 ze dne 28. 6. 2011 (N 123/61 SbNU 767; 232/2011 Sb.), bod 61]. S právem na život jsou totiž spojeny i pozitivní závazky veřejné moci. Jedním z nich je i povinnost provést účinné vyšetřování, je-li vzneseno hájitelné tvrzení o porušení práva na život.

Právo na účinné vyšetřování bylo v judikatuře Ústavního soudu dovozeno v návaznosti na ESLP [viz např. již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1565/14, bod 34 a násl., nebo nález sp. zn. II. ÚS 1376/18 ze dne 10. 12. 2019 (N 207/97 SbNU 222), bod 32 a násl., a rozhodnutí ESLP v nich citovaná]. V minulosti v rozsudku ESLP ze dne 28. 3. 2017 ve věci Fernandes de Oliveira proti Portugalsku, stížnost č. 78103/14, tak tento soud například jednomyslně rozhodl, že tím, že nemocnice nezabránila, aby duševně nemocný syn stěžovatelky z nemocnice utekl a spáchal sebevraždu, ačkoli v krátké době před tím se již o sebevraždu pokusil, byl porušen článek 2 Úmluvy. Následnými průtahy a nepřiměřenou délkou soudního řízení, v němž stěžovatelka žádala o odškodnění za úmrtí, došlo k porušení článku 2 Úmluvy i v jeho procesní části.

Pro posouzení stížnosti stěžovatelů v nyní projednávané věci je klíčové, že účelem účinného vyšetřování je, aby příslušné orgány identifikovaly příčiny tvrzeného porušení práva, a pokud je to nutné, přivedly viníky k odpovědnosti za jejich činy. Požadavek provést účinné vyšetřování má charakter procesní povinnosti tzv. náležité péče - negarantuje tedy žádný konkrétní výsledek, ale pouze řádnost postupu orgánů veřejné moci [již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1565/14, bod 35]. Podstatou práva na účinné vyšetřování je "zajistit, že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně, efektivně a vynaloží veškerou snahu, kterou po nich lze rozumně vyžadovat, aby věc řádně prošetřily, objasnily a aby jejich konání bylo v obecné rovině způsobilé vyústit v potrestání odpovědných osob" [viz obdobně nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 (N 152/74 SbNU 301), bod 18; nález sp. zn. II. ÚS 1376/18 ze dne 10. 12. 2019 (N 207/97 SbNU 222), bod 35; nález sp. zn. IV. ÚS 1559/20 ze dne 10. 11. 2020, bod 29].

Ústavní soud k tomu jedním dechem dodává, že pozůstalí nemají ústavně garantované právo na potrestání viníka - podstatné pro konstatování dodržení práva na účinné vyšetřování je, zda byl dodržen pozitivní závazek státu provést vyšetřování v určité kvalitě. Obhajitelného výsledku účinného vyšetřování tedy musí být dosaženo prostřednictvím následujících, kumulativně naplněných požadavků: šetření musí být a) nezávislé a nestranné, b) důkladné a dostatečné, c) rychlé a d) podrobené kontrole veřejnosti a umožňující aktivní participaci poškozeného [viz obdobně již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1565/14, bod 56; nález sp. zn. II. ÚS 1376/18, bod 36; nález sp. zn. IV. ÚS 1559/20, bod 30].

V posuzované věci se výsledek vyšetřování dle Ústavního soudu nepříčí nárokům kladeným na "řádný proces" účinného vyšetřování. Závěry státního zastupitelství jsou přehledné, logicky zdůvodněné a plasticky podložené obsahem spisu. Opírají se o rozsáhlé podklady, zejména o zdravotnickou dokumentaci zemřelého, zprávu o přijetí z Nemocnice na Bulovce, jejího vnitřního řádu, lege artis postupu ošetřujícího lékaře v den úmrtí zesnulého, k jehož posouzení byl přibrán znalec. Rovněž o výpovědi svědků - ošetřujícího personálu, doprovázejících policistů, i výpovědi obviněného v trestní věci. Ač si lze jistě představit rychlejší prošetření, výsledek byl oběma stupni veřejného žalobce důsledně podložen a Ústavní soud neshledal důvod do jejich závěrů jakkoliv zasahovat nebo je korigovat. To platí i pro samostatně učiněný závěr o hájitelném tvrzení stěžovatelů, že došlo k lékařskému pochybení personálu, který zesnulého syna stěžovatelů přijímal a stanovil další postup ošetření (srov. již citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 1559/20). Podle výsledku šetření orgánů činných v trestním řízení došlo k poskytnutí zdravotní péče ze strany odborného personálu lege artis, tedy v souladu se současnými poznatky lékařské vědy a profesními standardy.

Ústavní soud však k vypracovanému posudku nad rámec podotýká, že podle § 2 odst. 3 zákona č. 45/2013 Sb., obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů) se za oběť považuje též rodič, byla-li trestným činem způsobena smrt oběti. Podle § 3 odst. 2 tohoto zákona se i na znalce vztahuje povinnost respektovat osobnost a důstojnost oběti, přistupovat k oběti zdvořile a šetrně a podle možností jí vycházet vstříc, aby nedocházelo k sekundární viktimizaci. Dále podle § 3 odst. 1 zákona o obětech trestných činů platí tzv. presumpce postavení oběti, nevyjde-li najevo opak. Aniž by Ústavní soud zpochybňoval výstup znalce ke skutkové otázce, zda došlo k poskytnutí zdravotní péče ze strany odborného personálu v souladu se současnými poznatky lékařské vědy a profesními standardy (lege artis), nemohl pominout, že se v posudku nachází několik výroků v rozporu s citovanými ustanoveními zákona o obětech trestných činů. Tento předpis vešel v účinnost již v roce 2013, a znalec si jeho obsahu nepochybně má být vědom, aby svou činnost mohl svědomitě a dle zákona vykonávat. Podle § 1 odst. 3 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, je znalec povinen vykonávat znaleckou činnost pouze v oboru a odvětví a případně specializaci, pro které má oprávnění vykonávat znaleckou činnost, především však s odbornou péčí, nezávisle, nestranně a ve sjednané nebo stanovené době. Spekulace znalce o intelektu zesnulého (str. 15 posudku) nebo milosrdnosti způsobu odchodu zemřelého (str. 16 posudku), je zjevně v rozporu s povinností znalce nedopustit se vůči pozůstalým obětem sekundární viktimizace. Bez ohledu na vědomost znalce o stávající právní úpravě vztahující se na jeho odbornou činnost je každému rozumnému člověku zřejmé, že se žádný rodič nechce dočíst v trestním spise obdobné konstatování o svém zemřelém dítěti.

Ústavní soud uzavírá, že v projednávané věci nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, resp. čl. 6 odst. 1 Listiny a čl. 2 odst. 1 Úmluvy, ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.