II.ÚS 1564/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1564/20 ze dne 9. 2. 2021 N 26/104 SbNU 319 Náhrada další nemajetkové újmy při ublížení na zdraví   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Janem Svatoplukem Bílým, advokátem, se sídlem Fantova 1761/1, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020 č. j. 25 Cdo 860/2020-252, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2019 č. j. 18 Co 270/2019-232 a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 7. 8. 2019 č. j. 8 C 19/2018-201, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Krajského soudu v Plzni a 3. Okresního soudu v Klatovech jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020 č. j. 25 Cdo 860/2020-252, rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2019 č. j. 18 Co 270/2019-232 a rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 7. 8. 2019 č. j. 8 C 19/2018-201 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na ochranu tělesné integrity zaručeným čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020 č. j. 25 Cdo 860/2020-252, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2019 č. j. 18 Co 270/2019-232 a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 7. 8. 2019 č. j. 8 C 19/2018-201 se ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu osobní integrity zaručeného čl. 7 odst. 1 Listiny. Dále namítá porušení čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Z ústavní stížnosti, přiložených soudních rozhodnutí a vyžádaného spisu Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 8 C 19/2018 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. 3. Stěžovatel byl dne 5. 8. 2014 při výkonu svého zaměstnání spočívajícího v údržbě vozovky na dálnici D8 sražen nákladním automobilem ve vlastnictví společnosti JP AUTODOPRAVA, s. r. o. V důsledku dopravní nehody utrpěl mnoho vážných zranění na celém těle, mimo jiné amputaci pravé dolní končetiny v bérci, mnohočetnou zlomeninu žeber a hrudní páteře, krvácení do mozku a poranění plic. U stěžovatele se rovněž rozvinula posttraumatická stresová porucha, depresivní reakce na polytrauma a organická kognitivní porucha. Po dopravní nehodě musel být transportován leteckou záchrannou službou do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze, kde podstoupil několik operací, a byl zde téměř dva měsíce hospitalizován (od 5. 8. do 26. 9. 2014). Následná léčba a rehabilitace trvaly několik měsíců, bolesti a obtíže u stěžovatele přetrvávají do současnosti. 4. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 10. 2017 č. j. 7 C 357/2015-145, který nabyl právní moci dne 30. 11. 2017, byla stěžovateli proti jeho zaměstnavateli, společnosti ASKO, spol. s r. o., přiznána náhrada škody na zdraví podle příslušných ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a to konkrétně odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění, ve výši 2 743 050 Kč se zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 923 797,50 Kč od 1. 4. 2015 do zaplacení. 5. V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v Klatovech zamítl stěžovatelovu žalobu proti společnosti JP AUTODOPRAVA, s. r. o., na zaplacení částky 750 000 Kč z titulu zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu podle § 2956 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, spočívající v duševních útrapách vzniklých porušením osobnostních práv stěžovatele. Nalézací soud konstatoval, že nároky z titulu náhrady škody na zdraví jsou speciálními nároky ve vztahu k obecným nárokům z titulu ochrany osobnosti, přičemž není přípustné, aby se poškozený žalobou na ochranu osobnosti pokoušel nahradit či navýšit svůj nárok z titulu náhrady škody. Podle rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2010 sp. zn. 1 Co 2/2010 (publ. ve Sbírce soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 56/2011, dostupný na www.nsoud.cz) právo na náhradu nemajetkové újmy a právo na náhradu škody na zdraví za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a to i podle příslušných ustanovení zákoníku práce, jsou samostatnými právními prostředky ochrany fyzické osoby, které nelze uplatňovat na základě shodných skutkových tvrzení. Nalézací soud proto uzavřel, že stěžovatel vymezil svůj nárok shodnými skutkovými tvrzeními o duševních útrapách, jež byly zohledněny již v předchozím řízení o náhradě újmy na zdraví ve formě náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění, přičemž stěžovatel byl za uvedené útrapy odškodněn svým zaměstnavatelem. V posuzovaném řízení ani přes poučení nalézacího soudu podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neoznačil žádné další útrapy nad rámec těch, které mu byly již kompenzovány. 6. Krajský soud v Plzni v záhlaví uvedeným rozsudkem odvolání stěžovatele zamítl a rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Dovolání stěžovatele bylo pro nepřípustnost odmítnuto v záhlaví označeným usnesením Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud konstatoval, že podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019 sp. zn. 25 Cdo 2787/2018 (dostupný tak jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz) pro úspěšné uplatnění nároku na zadostiučinění za zásahy do dalších osobnostních statků člověka stiženého újmou na zdraví jsou stěžejní skutková tvrzení vymezující, v čem konkrétně spočívá další zásah do osobnostních práv přesahující rámec již kompenzované újmy na zdraví. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí proti tomu, že mu nebyla přiznána náhrada újmy podle § 2956 občanského zákoníku. Namítá, že neoprávněným zásahem do osobnostních práv, včetně zásahu do integrity těla, vzniká dotčené osobě právo na přiměřené zadostiučinění. Argumentace obecných soudů, že namítané duševní útrapy nejsou nové a nároky z nich plynoucí byly již uspokojeny, nemůže dle stěžovatele obstát, neboť byl zasažen na své tělesné integritě amputací dolní končetiny; duševní útrapy pociťuje každý den. Ve věci bylo dle stěžovatele rozhodnuto mimo obsah podané žaloby. Právo na tělesnou integritu zahrnuje i život a zdraví, které jsou přirozenými právy každé lidské bytosti; stěžovatel odkazuje na § 91 občanského zákoníku, podle kterého je člověk nedotknutelný. III. Vyjádření účastníků řízení 8. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že stěžovatelovo dovolání nesplnilo požadavky § 237 občanského soudního řádu, a proto jej odmítl pro nepřípustnost. Nalézací soud k ústavní stížnosti konstatuje, že postrádá ústavní rozměr, neboť stěžovatel pouze opakuje své argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, a odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí. Odvolací soud svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužil. 9. S ohledem na okolnost, že vyjádření účastníků řízení neobsahovala žádné argumenty, které by byly stěžovateli neznámé, nepovažoval Ústavní soud za účelné mu je zasílat k případné replice. 10. Společnost JP AUTODOPRAVA, s. r. o., ani společnost Allianz pojišťovna, a. s., se v určené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřily ani nesdělily, že se vyjádřit nehodlají. Ústavní soud má proto v souladu s poskytnutým poučením za to, že se postavení vedlejších účastnic řízení před Ústavním soudem vzdaly (§ 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). IV. Procesní podmínky řízení 11. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 12. Ústavní soud dospěl vzhledem k obsahu ústavní stížnosti k závěru, že není nutné nařizovat ústní jednání, neboť od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). V. Posouzení věci Ústavním soudem 13. Ústavní soud předně konstatuje, že jako orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 83, 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soud