II.ÚS 1589/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1589/13 ze dne 21. 1. 2015 N 9/76 SbNU 131 Právo na zákonného soudce – přidělení věci senátu Nejvyššího soudu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Jiřího Zemánka a Milady Tomkové (soudce zpravodaj) - ze dne 21. ledna 2015 sp. zn. II. ÚS 1589/13 ve věci ústavní stížnosti Mgr. Pavla Klána, správce konkursní podstaty úpadce Vojenské stavby CZ, a. s., se sídlem Praha 9, Sokolovská 278, zastoupeného Mgr. Luisem Velázquezem, advokátem, se sídlem Praha 8, Za Poříčskou bránou 390/18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013 č. j. 21 ICdo 16/2012-94, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 2011 č. j. 101 VSPH 134/2011-71, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí stěžovatelovy žaloby o určení pravosti pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení. Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Řízení před obecnými soudy 1. Stěžovatel (v řízení před obecnými soudy žalobce) se návrhem podaným u Městského soudu v Praze dne 17. 5. 2010 domáhal proti žalované insolvenční správkyni dlužníka Vojenské stavby - státní podnik v likvidaci (dále jen "dlužník") určení pravosti pohledávky ve výši 12 081 250,50 Kč přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2011 č. j. 93 ICm 367/2010-36 byla žaloba zamítnuta. 2. Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek Městského soudu v Praze potvrdil. 3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dne 3. 2. 2012 dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením dovolacího soudu odmítnuto jako nepřípustné, neboť neshledal, že by otázky předestřené stěžovatelem byly otázkami zásadního právního významu (konkrétně zda "pracovněprávní povaha vztahu mezi dlužníkem a jeho bývalými zaměstnanci vylučuje aplikaci ustanovení § 454 občanského zákoníku v případě plnění poskytnutého úpadcem jednajícím v právním omylu, že je k plnění povinen", zda "došlo k přechodu pracovněprávních závazků dlužníka vůči jeho bývalým zaměstnancům na společnost Vojenské stavby, a. s. v případě, kdy v rámci privatizace majetku dlužníka nedošlo k jeho zrušení ani zániku", a zda "dobrovolnost poskytnutého plnění úpadcem jednajícím v právním omylu, že je k plnění povinen, sama o sobě vylučuje existenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním dlužníka a vznikem škody na majetku úpadce"). O dovolání rozhodl senát Nejvyššího soudu pod označením 21 ICdo ve složení předseda JUDr. Ljubomír Drápal, soudci JUDr. Zdeněk Novotný a JUDr. Mojmír Putna. II. Tvrzení stěžovatele 4. Ve včasně podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále namítá porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny zakotvujících povinnost uplatňovat státní moc jen způsobem, který stanoví zákon. Jak stěžovatel dále uvádí, vzhledem k dikci ustanovení § 72 odst. 4 ve spojení s § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je nucen napadnout rovněž rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, ačkoliv k dominantnímu porušení základních práv došlo dle stěžovatele rozhodnutím Nejvyššího soudu. 5. Stěžovatel shora vymezené protiústavní vady napadeného usnesení dovolacího soudu opírá o dvě tvrzení. Jednak dovolací soud rozhodoval podle stěžovatele v jiném senátu, než byl podle rozvrhu práce příslušný, jednak dovolací soud dospěl dle stěžovatele k právnímu názoru odlišnému od právního názoru již vyjádřeného v předchozí judikatuře dovolacího soudu, o kterou se opírala argumentace stěžovatele, přičemž v případě, že dojde ke kolizi mezi právními názory na obdobnou problematiku, je povinností rozhodujícího senátu zastávajícího odlišný právní názor, než byl vysloven v předchozích rozhodnutích dovolacího soudu, řízení přerušit a věc předložit velkému senátu kolegia Nejvyššího soudu. Stěžovatel uzavírá, že pokud tak příslušný senát Nejvyššího soudu nepostupuje a ve věci sám rozhodne (v rozporu s předchozí relevantní judikaturou), dochází k uplatňování státní moci v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, čímž je řízení zatíženo vadou nesprávně obsazeného soudu, jež v rovině ústavněprávní představuje porušení ústavního práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. 6. Stěžovatel tvrdí, že podstata incidenčního sporu spočívala v uplatnění pohledávky vzniklé úpadci poskytnutím peněžitého plnění z titulu regresních náhrad za ztrátu na výdělku bývalým zaměstnancům dlužníka namísto dlužníka, čímž mělo dojít na straně dlužníka k bezdůvodnému obohacení. Podle stěžovatele by mělo být nesporné, že předmětem dovolacího řízení byl incidenční spor o pravost přihlášené pohledávky, tak jak je vymezen v ustanovení § 159 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Za této situace se tak dle stěžovatele jednalo o dovolání ve sporu vyvolaném insolvenčním řízením, k jehož projednání a rozhodnutí byl podle pravidel rozvrhu práce výlučně příslušný senát č. 29, neboť tato agenda spadala do jeho specializované druhové působnosti. 7. Dle přesvědčení stěžovatele nebylo v projednávané věci možno aplikovat větu druhou pravidel pro přidělování věcí obsažených v rozvrhu práce dovolacího soudu ["Pro určení přidělení věci jednotlivým senátům je určující charakter (hmotněprávní, popř. procesněprávní kvalifikace) sporné právní otázky, kterou má dovolací soud řešit nebo je za takovou v dovolání označena"], neboť tato pravidla se dle stěžovatele vztahují pouze na věci, v nichž nelze určit specializovanou druhovou působnost jednotlivých senátů, a je tedy třeba zkoumat hmotněprávní či procesněprávní povahu sporných právních otázek. 8. V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje, že stěžejní právní otázkou podléhající dovolacímu přezkumu bylo posouzení přípustnosti konkurence (souběhu) odpovědnosti za vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a podle ustanovení § 454 občanského zákoníku v případě plnění za jiného v důsledku právního omylu. Z uvedeného tak stěžovatel dovozuje, že ani v případě posuzování hmotněprávní povahy sporné právní otázky by nebyla dána působnost senátu č. 21, nýbrž senátů č. 23, 28, 32 a 33. 9. Stěžovatel dále uvádí, že dovolací soud nepřezkoumal ani se jinak nevypořádal s další neméně významnou relevantní částí dovolací argumentace zabývající se právní otázkou faktického splnění závazku dlužníka vůči jeho věřiteli třetí osobou, která neměla objektivně právní povinnost plnit, a s tím související zákonnou a soudní ochranou dobré víry oprávněného věřitele a subjektu poskytujícího plnění, která musí mít přednost před ochranou dlužníka, za něhož bylo plněno, přestože stěžovatel v dovolání namítal, že takto nalézacím a odvolacím soudem provedená aplikace a interpretace platného právního řádu vykazuje znaky nepřípustné rezignace na nalézání spravedlivého rozhodnutí, ke kterému je soudce v prostředí materiálního právního státu povinen. III. Vyjádření účastníků řízení 10. Ústavní soud si vyžádal spis a vyjádření účastníků řízení, jejichž rozhodnutí byla ústavní stížností napadena. 11. Za dovolací soud zaslal vyjádření předseda rozhodujícího senátu JUDr. Ljubomír Drápal. K otázce tvrzené nepříslušnosti senátu 21 Cdo uvádí, že pro přidělení věci do soudního oddělení (senátu) Nejvyššího soudu je podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu určující charakter (hmotněprávní, popř. procesněprávní kvalifikace) sporné právní otázky, kterou má dovolací soud řešit nebo je za takovou v dovolání označena, přičemž za takovou může být podle okolností věci označena i otázka předběžná. Ve vyjádření se ztotožňuje se stěžovatelem v tom, že předmětem dovolacího řízení byl v posuzovaném případě incidenční spor. Stěžovatel však pomíjí, že spornou právní otázkou, která měla povahu otázky předběžné, bylo určení pravosti pohledávky vzniklé tím, že domnělý zaměstnavatel plnil na uspokojení pracovněprávních nároků skutečného zaměstnavatele, což je právní otázka, jejíž řešení spadá podle rozvrhu práce do působnosti soudního oddělení (senátu) 21 Cdo. Projednávaná věc byla po předložení Nejvyššímu soudu původně přidělena soudnímu oddělení (senátu) 29 Cdo, který ji s poukazem na předběžnou otázku předal soudnímu oddělení (senátu) 21 Cdo. Uvedený postup je v souladu s rozvrhem práce, a věc proto projednalo a rozhodlo soudní oddělení 21 Cdo. 12. K druhé námitce vznesené stěžovatelem pak předseda rozhodujícího senátu uvádí, že pro v