II.ÚS 1821/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1821/20 ze dne 6. 10. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem se sídlem tř. Kapitána Jaroše 19, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2020, č. j. 9 To 26/2020-3, proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality - 3. oddělení ze dne 10. 12. 2019, č. j. KRPB-185148-37/TČ-2019-060082-SOV, a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - průtahům Krajského soudu v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 9 To 26/2020, za účasti Krajského soudu v Brně a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality - 3. oddělení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 6. 2020, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví vymezených rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "stížnostní soud") a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality- 3. oddělení (dále jen "policejní orgán"), neboť jimi dle jeho názoru byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 38 odst. 2 Listiny a principů obsažených v čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 90 Ústavy. 2. Stěžovatel sice výslovně ústavní stížnost neoznačil jako směřující i proti průtahům stížnostního soudu s rozhodnutím o jeho stížnosti proti napadenému usnesení policejního orgánu, nicméně materiálně tuto námitku v textu ústavní stížnosti formuluje, proto Ústavní soud považuje ústavní stížnost za podanou i proti tomuto údajnému jinému zásahu orgánu veřejné moci. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 3. Svým napadeným usnesením policejní orgán po předchozím souhlasu dozorujícího státního zástupce dle § 79g odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s odkazem na § 79a odst. 1 trestního řádu zajistil jako náhradní hodnotu peněžní prostředky na bankovních účtech stěžovatele v celkovém objemu 1 382 800 Kč. Tyto peněžní prostředky byly zajištěny v souvislosti s trestním řízením vedeným pro podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, 2 písm. a), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění dalších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve formě pokračování dle § 116 trestního zákoníku, spáchaného údajně ve spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku. Policejní orgán podezříval ze spáchání tohoto trestného činu mimo jiné i stěžovatele. 4. Následně státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen "dozorový státní zástupce") rozhodl usnesením ze dne 11. 3. 2020, č. j. 2 KZV 36/2019-60, dle § 77b odst. 3 trestního řádu o změně důvodu zajištění předmětných peněžních prostředků na bankovních účtech na důvod dle § 344a odst. 1 trestního řádu, neboť u stěžovatele měl za to, že u něj v případě odsouzení je možno očekávat uložení peněžitého trestu a současně snížil rozsah zajištění. Toto usnesení dozorového státního zástupce stěžovatel ústavní stížností nenapadá, jak v ní explicitně uvedl. Podal proti němu však stížnost, již zamítl stížnostní soud usnesením ze dne 16. 4. 2020, č. j. 9 To 139/2020-3. Ani proti tomuto usnesení nyní posuzovaná ústavní stížnost nesměřuje. 5. Stěžovatel však podal stížnost i proti napadenému usnesení policejního orgánu, již zamítl stížnostní soud svým napadeným usnesením. III. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel nejprve obsáhle a velmi podrobně rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení, opakuje s odkazy na relevantní judikaturu Ústavního soudu podstatu jednotlivých ústavně zaručených základních práv, jejichž porušení se dovolává, a následně přikročuje k formulaci vlastních námitek proti napadeným rozhodnutím, jimiž jsou: 1) účelovost zajištění náhradní hodnoty; 2) nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí; 3) nevypořádání se s námitkami stěžovatele; 4) neopodstatněné průtahy trestního řízení; 5) neprovedení účinného vyšetřování; 6) průtahy v řízení o stížnosti. Podstatu jednotlivých námitek lze stručně přiblížit následovně: 7. Ad 1) stěžovatel předkládá tvrzení, že pro vydání napadeného usnesení policejního orgánu nebyly splněny podmínky, za nichž je z ústavněprávního hlediska přípustný zásah do vlastnického práva. Trestní řízení trvalo před vydáním napadeného usnesení přes osm let, po kterých policejní orgán dospěl k závěru, že výnosy z údajné trestné činnosti již byly spotřebovány, a tedy dovodily, že je třeba zajistit náhradní hodnotu. Stěžovatel přitom zastává názor, že usnesení o zahájení jeho trestního stíhání, které bylo vydáno následně po napadeném usnesení policejního orgánu, trpělo podstatnými vadami, včetně vad v popisu skutku, které byly tak zásadního charakteru, že žádné zahájení trestního stíhání ani zajištění majetku nebylo odůvodněno. Nesprávně policejní orgán operuje s pojmem "škoda", který znakem trestného činu dle § 240 trestního zákoníku není. Předmětné peněžní prostředky na bankovních účtech tak nikdy neměly být zajištěny. 8. Ad 2) se stěžovatel vymezuje proti obsahu obou napadených rozhodnutí. Ta jsou co do odůvodnění nepřiměřeně stručná a nepřesvědčivá, odůvodnění napadeného usnesení stížnostního soudu se nevypořádává se všemi možnými vadami tak, jak žádá § 147 trestního řádu. 9. Ad 3) stěžovatel považuje za zcela nedostatečný způsob, jakým se obě napadená rozhodnutí vypořádávají s jeho argumentací. Napadené usnesení stížnostního soudu toliko konstatuje, že kvalita usnesení o zahájení trestního stíhání nemá z hlediska zákonnosti napadeného usnesení policejního orgánu žádný význam, neboť zajistit předmětné peněžní prostředky na bankovních účtech by bylo možné i bez zahájení trestního stíhání. Obsáhlou a podrobnou stěžovatelovu argumentaci však nevypořádal. 10. Ad 4) stěžovatel namítá délku trestního řízení, které bylo vedeno přes osm let, po nichž teprve došlo k vydání předmětných peněžních prostředků a k zahájení trestního stíhání jeho osoby. Tato doba je dle stěžovatele zcela nepřiměřená a liknavý postup policejního orgánu mu nyní nemůže jít k tíži. Délka řízení jde naopak k tíži orgánům činným v trestním řízení, neboť v přímé úměře s ní se zvyšují požadavky na odůvodnění usnesení o zajišťovacích institutech i podmínky jejich trvání. 11. Ad 5) stěžovatel vytýká orgánům činným v trestním řízení, že trestní řízení vedené proti němu nesplňuje požadavky tzv. práva na účinné vyšetřování, jak je ve své judikatuře definoval Evropský soud pro lidská práva. 12. Ad 6) stěžovatel napadá délku řízení o stížnosti, která přesáhla o více jak čtyři měsíce pětidenní lhůtu k tomu stanovenou § 146a odst. 1 in fine trestního řádu, aniž na tom stěžovatel nesl jakoukoliv vinu. Stěžovatel se opakovaně dotazoval orgánů činných v trestním řízení na stav věci, žádné uspokojivé důvody pro to, proč by taková doba od podání stížnosti mohla být legitimní, mu však nebyly sděleny. IV. Posouzení Ústavním soudem 13. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústav