II.ÚS 2261/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2261/16 ze dne 6. 9. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti VETAMIX s.r.o., se sídlem v Praze 5, Brdlíkova 287/1d, zastoupené Mgr. Veronikou Holou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Pražská 140, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, č. j. 32 Cdo 4927/2015-171, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2015, č. j. 2 Cmo 260/2014-112, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 4. 2014, č. j. 48 Cm 189/2013-69, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 7. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že při projednávání věci stěžovatelky před obecnými soudy došlo k porušení jejího práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva vyplývajícího z čl. 2 odst. 3 Listiny, tedy k zásahu do zásady legální licence a k porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. II. 2. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 4. 2014 č. j. 48 Cm 189/2013-69 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky vůči společnosti invelt - s.r.o. jako žalovanému (vedlejší účastník 1) a společnosti Kooperativa pojišťovna, a.s. Vienna Insurance Group (vedlejší účastník 2), kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení částky ve výši 522 210,- Kč s příslušenstvím z titulu nároku na náhradu škody za zničené vozidlo, přičemž stěžovatelce byla zároveň uložena povinnost zaplatit vedlejším účastníkům náklady řízení. Z odůvodnění uvedeného rozsudku vyplývá, že stěžovatelka uzavřela v květnu 2008 s leasingovou společností leasingovou smlouvu, jejímž předmětem byl nájem a následný odkup vozidla zn. BMW. Toto vozidlo bylo v červenci 2009 předáno stěžovatelkou vedlejšímu účastníkovi 1 k opravě, přičemž po dobu, kdy se vozidlo nacházelo v areálu vedlejšího účastníka 1, bylo zničeno neznámým vandalem tak, že se jednalo o tzv. škodu totální. Vedlejší účastník 1 svou odpovědnost za škodu na vozidle dle ustanovení § 540 odst. 2 a § 533 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), nikdy nerozporoval. Následně stěžovatelka vypořádala své závazky s leasingovou společností a nabyla do svého vlastnictví "vrak" vozidla, který následně prodala za částku 415 200,- Kč. V rámci vypořádání leasingové smlouvy byla provedena devinkulace pojistného plnění z leasingové společnosti na stěžovatelku, přičemž stěžovatelka obdržela od vedlejšího účastníka 2 pojistné plnění v celkové výši 524 590,- Kč. Stěžovatelka si nechala vyhotovit znalecký posudek na cenu vozidla v době předání do opravy, kterým byla cena vozidla stanovena na částku 1 462 000,- Kč, avšak při stanovení ceny vozidla nebylo vzato v potaz poškození vozidla, kvůli kterému ho původně stěžovatelka předala do opravy. Stěžovatelka se tedy domáhala na vedlejším účastníkovi 1 náhrady škody, jejíž výši stanovila z ceny vozidla uvedené ve znaleckém posudku po odečtení pojistného plnění a kupní ceny, za kterou byl poškozený vůz prodán. Soud prvního stupně v dané věci došel k závěru, že stěžovatelka není pro žalobu na náhradu škody aktivně legitimována, neboť v době vzniku škody nebyla vlastníkem vozidla, když jím byla leasingová společnost a nadto uzavřel, že leasingová společnost na stěžovatelku nepřevedla a ani nemohla převést svou pohledávku na náhradu škody, neboť jí žádná škoda nevznikla, když jí ze strany stěžovatelky byly doplaceny všechny leasingové splátky. Soud prvního stupně opřel své rozhodnutí mimo jiné o judikaturu Nejvyššího soudu ČR (např. NS ČR 25 Cdo 6832/2010 nebo 25 Cdo 78/2001). 3. Na základě odvolání stěžovatelky věc posuzoval Vrchní soud v Praze, který svým rozhodnutím ze dne 23. 6. 2015, č. j. 2 Cmo 260/2014-112, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V podaném odvolání stěžovatelka namítala nesprávné právní posouzení věci a současně i vadu řízení, která měla spočívat v nemožnosti doplnit dokazování o přechodu nároku na náhradu škody na stěžovatelku. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a doplnil dokazování o listinu označenou jako "Potvrzení ze dne 19. 6. 2015", kterou leasingová společnost mimo jiné potvrzuje, že na stěžovatelku přešlo vlastnické právo k vozidlu i právo na náhradu škody z titulu odpovědnosti za věc převzatou do opravy. Odvolací soud se následně ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že stěžovatelka nebyla ve věci aktivně legitimována, když nebylo prokázáno, že by na ni nárok na náhradu škody přešel (cese nároku nebyla vyvozena ani z leasingové smlouvy či z dohody o vypořádání leasingu, ani z potvrzení ze dne 19. 6. 2015, nadto sama stěžovatelka v odvolacím řízení uvedla, že smlouva o postoupení pohledávky nebyla uzavřena), ačkoliv přisvědčil stěžovatelce, že škoda na vozidle vznikla objektivně. 4. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka napadla dovoláním. Nejvyšší soud však svým usnesením ze dne 26. 4. 2016, č. j. 32 Cdo 4927/2015-171, dovolání jako nepřípustné odmítl, neboť dle jeho názoru ve věci nebyly splněny předpoklady pro přípustnost dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka sice namítala rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu, avšak dovolací soud takový rozpor neshledal, když hodnocení odvolacího soudu ohledně skutečnosti, že nebyl prokázán přechod pohledávky na náhradu škody na stěžovatele, posoudil jako správné a judikatorně souladné. 5. Rozhodnutí soudů všech stupňů napadla stěžovatelka ústavní stížností. V té vedle rekapitulace dosavadního řízení zejména tvrdí, že postupem soudů bylo zasaženo do jejího práva na ochranu majetku, když ačkoliv stěžovatelka plně dostála všem svým závazkům z leasingové smlouvy a byla to ona, u níž došlo k podstatnému zmenšení majetkové sféry, bylo jí znemožněno efektivně se domáhat práva na náhradu škody, a to za situace, kdy byl najisto určen subjekt povinný k náhradě škody. Vytýká dále soudům, že jejich rozhodnutí jsou založena na přepjatém formalismu, kdy soudy nedostatečně reflektovaly smluvní autonomii vůle mezi stěžovatelkou a leasingovou společností, které shodně tvrdily, že pohledávka na náhradu škody byla z leasingové společnosti na stěžovatelku postoupena. III. 6. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 7. Ústavní soud především poukazuje na skutečnost, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž definoval podmínky, za nichž lze označit vadnou aplikaci podústavního práva obecným soudem za zásah do základních práv či svobod jednotlivce [viz nález Ústavního soudu ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85), toto i ostatní rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz]. Je tomu tak tehdy, jestliže taková aplikace nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. 8. V případě nyní projednávané ústavní stížnosti se však nejedná o shora popsaný případ. Podstatou této ústavní stížnosti je polemika s právními závěry obecných soudů vedenými v rovině podústavního práva, zejména pak s jejich závěrem ohledně aktivní legitimace leasingového nájemce v řízení o náhradu škody na vozidle, jehož vlastníkem byla v době poškození leasingová společnost a dále s jejich závěry ohledně přechodu práva na náhradu škody v případě, kdy nebylo prokázáno uzavření smlouvy o postoupení pohledávky (přestože smluvní strany tvrdí, že pohledávka postoupena byla). Ústavní soud však po prostudování ústavní stížnosti,