II.ÚS 2285/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2285/17 ze dne 28. 5. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavních stížností stěžovatelů 1/ M. J., zastoupeného Mgr. Janem Měšťákem, advokátem se sídlem Pobočná 1395/1, Praha 4 - Michle, 2/ J. Ř., zastoupeného Mgr. Pavlem Markem, advokátem se sídlem Na Poříčí 1070/19, Praha 1 - Nové Město, 3/ V. K., zastoupeného JUDr. Kristýnou Oberfalcerovou, DEA, DESS, advokátkou se sídlem Národní 21, Praha 1 - Staré Město, 4/ L. N., zastoupené Mgr. Barborou Barcalovou, advokátkou se sídlem Klimentská 1652/36, Praha 1 - Nové Město a 5/ D. R., zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem Valentinská 56/11, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017 č. j. 6 Tz 3/2017-I.-693, spojených s návrhem na zrušení hlavy osmnácté zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnosti i návrh se odmítají. Odůvodnění I. 1. Ústavní soud obdržel dne 24. 7. 2017 ústavní stížnost M. J. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017 č. j. 6 Tz 3/2017-I.-693, které byla přidělena spisová značka II. ÚS 2285/17. Podle rozvrhu práce připadla tato věc soudci zpravodaji Ludvíku Davidovi. Téhož dne obdržel Ústavní soud ústavní stížnost J. Ř., které byla přidělena spisová značka II. ÚS 2297/17 a připadla soudkyni zpravodajce Miladě Tomkové. Dne 20. 9. 2017 obdržel Ústavní soud ústavní stížnost V. K., které byla přidělena spisová značka II. ÚS 2955/17; věc připadla soudci zpravodaji Ludvíku Davidovi. Téhož dne obdržel Ústavní soud ústavní stížnost L. N.; této ústavní stížnosti byla přidělena spisová značka III. ÚS 2957/17 a připadla soudci zpravodaji Josefu Fialovi. Dne 21. 9. 2017 obdržel Ústavní soud ústavní stížnost D. R., jíž byla přidělena spisová značka sp. zn. I. ÚS 2981/17 a připadla soudci zpravodaji Jaroslavu Fenykovi. Usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2017 č. j. I. ÚS 2981/17-42 bylo rozhodnuto o vyloučení Jaroslava Fenyka z projednání a rozhodování této věci a poté ji předseda Ústavního soudu přidělil Kateřině Šimáčkové jako soudkyni zpravodajce. 2. Ústavní soud po zjištění, že všechny uvedené ústavní stížnosti napadají totožný rozsudek Nejvyššího soudu, z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení tyto věci podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s § 112 odst. 1 občanského soudního řádu, spojil ke společnému řízení, a to usnesením pléna ze dne 7. 11. 2017. 3. Skutkově se má věc stručně řečeno tak, že dne 17. 10. 2016 Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením sp. zn. 6 To 106/2015 zrušil podle § 258 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2015 č. j. 4 T 21/2013-31079, a ze dne 23. 7. 2015 č. j. 4 T 5/2015-31598, kterými byli stěžovatelé uznáni vinnými jednáním spočívajícím v ovlivňování veřejných zakázek konaných ve Středočeském kraji tak, aby se jejich vítězem stal konkrétní dopředu vybraný subjekt s tím, že některé ze zakázek měly být dotovány z prostředků Evropské Unie, a tohoto jednání se dopouštěli v rámci organizované skupiny, kdy jejich konkrétní zapojení do trestné činnosti bylo určováno jejich pracovními pozicemi, které jim umožňovaly příslušný zásah do průběhu zadávacího řízení a podle tohoto rozdělení úkolů také byli poskytovateli či příjemci úplatků. Současně podle § 259 odst. 1 trestního řádu vrátil odvolací soud věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Důvodem pro takový postup byly podle odvolacího soudu zásadní procesní vady spočívající v nezákonnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu podle § 88 trestního řádu, jakož i v nezákonnosti sledování osob a věcí podle § 158d trestního řádu, a to vzhledem k nedostatečnému odůvodnění příkazů podle § 88 odst. 2 trestního řádu a písemných žádostí podle § 158 odst. 4 trestního řádu. 4. Proti pravomocnému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016 sp. zn. 6 To 106/2015 podal v neprospěch obviněných dne 31. 1. 2017 ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona. Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 7. 6. 2017 č. j. 6 Tz 3/2017-I.-693 o stížnosti pro porušení zákona tak, že "pravomocným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016 sp. zn. 6 To 106/2015 byl porušen zákon v ustanoveních § 258 odst. 1 písm. a), b), c) a § 259 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen "trestní řád"), a to ve prospěch obviněných v tomto řízení". 5. Nejvyšší soud sám posoudil odůvodnění příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, které byly odvolacím soudem shledány jako nezákonné a dospěl k opačnému závěru, totiž že byly vydány v mezích zákona a jejich odůvodnění je dostatečné, neboť z formálně-materiálního hlediska splňují všechny náležitosti vymezené v § 88 odst. 1, 2 trestního řádu. Tyto závěry přitom konvenují judikaturním východiskům vymezeným v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu 26. 6. 2013 sp. zn. 15 Tdo 510/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i navazujícímu plenárnímu nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 47/13, jež tato východiska potvrdil. Naopak postup odvolacího soudu, který tuto "stěžejní" judikaturu nezohlednil (popř. neodůvodnil, proč se od této konstantní rozhodovací praxe odchýlil), nýbrž svůj závěr o nezákonnosti daného příkazu opřel o pasáž jediného usnesení Nejvyššího soudu, která pouze v obecnosti parafrázuje obsah zákonného odůvodnění § 88 odst. 2 trestního řádu, nelze považovat za správný. Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytknul, že k posouzení odůvodnění příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu přistoupil ryze formálně, aniž by přezkoumal existenci materiálních důvodů pro nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, což ovšem vzhledem k teoretickým a judikaturním východiskům požadujícím formálně-materiální přístup nelze považovat za správné. 6. Nejvyšší soud ve vztahu k soudem druhého stupně napadeným příkazům k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu shrnul, že nahlíženo ryze formálně jim lze vytknout pouze absenci výslovného odůvodnění doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Tato náležitost byla nicméně věcně odůvodněna konkrétními skutkovými okolnostmi obsaženými v odůvodněních příkazů, přičemž nutno zdůraznit, že odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu byly přiměřeně potřebám trestního řízení nařizovány postupně na kratší dobu, takže je zřejmé, že orgány činné v trestním řízení přistupovaly i k posuzování této náležitosti v souladu se zákonem i požadavkem zdrženlivosti a přiměřenosti ve smyslu § 2 odst. 4 trestního řádu. Všechny další náležitosti byly v daných příkazech jak formálně, tak materiálně obsaženy, čemuž věcně odpovídá i příslušný spisový materiál. Nejvyšší soud přitom se zřetelem k doktrinálním a judikaturním požadavkům opětovně zdůraznil formálně-materiální přístup k posuzování zákonnosti obdobných úkonů, potažmo důkazů získaných na jejich základě. Vzhledem k těmto skutečnostem uzavřel, že všechny přezkoumané příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (a tudíž i jejich prostřednictvím opatřené důkazy) nutno považovat za zákonné, neboť opačný - ryze formální - přístup, jenž zvolil odvolací soud, by odporoval doktríně materiálního právního státu. 7. Nejvyšší soud také posoudil zákonnost žádostí o vydání povolení ke sledování osob a věcí, potažmo samotných povolení. Nejvyšší soud shrnul, že žádosti státního zástupce o vydání povolení podle § 158d odst. 3 trestního řádu a na jejich podkladě vydaná povolení ke sledování osob a věcí splňují všechny zákonné náležitosti stanovené v § 158d odst. 4 trestního řádu ve spojení s § 158b odst. 2 trestního řádu, a to jak po formální, tak po materiální stránce (přičemž z toho důvodu nelze konstatovat ani nezákonnost důkazů opatřených na jejich základě). Přístup odvolacího soudu k posouzení daných žádostí a povolení pak opětovně označil za ryze formální, což má dokládat i jeho nekonzistentní postup spočívající v "opomenutí" několika dalších (srovnatelně odůvodněných) žádostí a povolení ke sledování osob a věcí vydaných v této věci, jež neshledal nezákonnými. II. 8. Ústavní stížnosti jednotlivých stěžovatelů směřují nejen proti samotnému rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale z obsahu ústavních stížností stěžovatelů 2/ až 5/ pak vyplývá, že tito stěžovatelé považují celou úpravu stížnosti pro porušení zákona v hlavě osmnácté trestního řádu za rozpornou s ústavním pořádkem. Zejména namítají její rozpor s právem na rovnost účastníků řízení, garantovaným čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Proto svou ústavn