Ústavní soud II.ÚS 2469/24 – Ústní jednání

Ústavní stížností stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil shora uvedené rozsudky obecných soudů v rozsahu, který se jej týká, neboť jimi byla prý porušena jeho základní práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 50 T 7/2016-6004 ze dne 13. 9. 2023 bylo mimo jiné rozhodnuto, že podle ustanovení § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku se zabírá částka ve výši 4 708 032,37 Kč, uložená na účtu společnosti X.

Z dokazování vyplynulo, že tato částka byla z poskytnutých dotací na účet obviněného T. K. poukázána společnosti X jakožto dodavateli technologického zařízení. Jedná se tedy nepochybně o finanční prostředky získané trestným činem. Uložení ochranného opatření nebránilo vedení insolvenčního řízení proti zúčastněné osobě, když dle ustanovení § 208 insolvenčního zákona zabíraná částka nenáleží do majetkové podstaty.

Se závěry soudu insolvenční správce (stěžovatel), jakožto osoba oprávněná jednat za zúčastněnou osobu, nesouhlasil. S ohledem na to podal proti tomuto rozsudku odvolání, když se odvolal do výroku o zabrání předmětné částky. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 To 62/2023-6105 ze dne 28. 5. 2024 odvolací soud ve výroku IV. rozhodl, že se odvolání zúčastněné osoby podle ustanovení § 256 trestního řádu zamítá.

Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedl, že finanční prostředky zajištěné na účtu již nepředstavovaly účelovou dotaci, nýbrž kupní cenu a byly tak řádně součástí majetkové podstaty dlužníka. Dotace, která byla převedena na účet za účelem nákupu technologické linky, byla zkonzumována a za této situace pak ustanovení § 208 insolvenčního zákona nelze aplikovat, neboť toto dopadá toliko výlučně na účelovou dotaci, nikoli na majetek za ni pořízený.

Dále stěžovatel již ve svém odvolání argumentoval tím, že zabrání věci brání průběhu insolvenčního řízení. Stěžovatel upozornil, i když to prý není ve prospěch jeho věci, ale je to korektní, že tento jeho závěr je nutné korigovat, a to s ohledem na nové rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 110/2023 ze dne 27. 3. 2024, rozvíjející mimo jiné usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2654/20 ze dne 15. 6. 2021) Ve zkratce řečeno nyní platí, že nelze uložit propadnutí či zabrání věci dlužníkovi za trvání insolvenčního řízení, avšak pouze za předpokladu, že tato věc není výnosem z trestné činnosti dle ustanovení § 135b trestního zákona. Stěžovatel je přesvědčen, že v napadených rozsudcích absentuje explicitní závěr, zda jde o výnos z trestné činnosti a proč, o jaký výnos se jedná, a komu náleží. Nebyla prý ani zodpovězena otázka, zda celá zabavená částka představuje finanční prostředky získané trestným činem.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K podstatě věci uvedl vrchní soud, že finanční částka zajištěná na účtu zúčastněné osoby představuje část převedené účelové dotace od obžalovaného T. K., která k okamžiku jejího zajištění nebyla využita, tedy zkonzumována, a proto mohla být orgány činnými v trestním řízení zajištěna. Proto je tedy ve vztahu k této částce možný postup dle § 208 insolvenčního zákona tak, jak jej v odůvodnění napadeného rozsudku popsal nalézací soud. Nicméně paralelně se zde nabízí také aplikace § 227 insolvenčního zákona. Finanční prostředky byly nepochybně získány trestným činem a k jejich zajištění došlo v rámci řádně vedeného trestního řízení, a proto by ve vztahu k těmto měl insolvenční správce postupovat podle § 227, z něhož vyplývá, že může z majetkové podstaty kdykoli v průběhu insolvenčního řízení vyjmout věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, které nemohou sloužit k uspokojení věřitelů, zejména neprodejné věci a nedobytné pohledávky nebo majetek, na který se vztahuje rozhodnutí o zajištění vydané v trestním řízení a k jehož zpeněžení nebyl udělen souhlas příslušného orgánu činného v trestním řízení. Jak již bylo konstatováno, finanční prostředky byly zajištěny v trestním řízení a k jejich zpeněžení neudělil příslušný orgán činný v trestním řízení souhlas. Za této situace by mohly být tyto zajištěné finanční prostředky, uložené na účtu zúčastněné osoby, z majetkové podstaty vyjmuty a ochranné opatření zabrání věci ve vztahu k zúčastněné osobě uloženo. Jeho uložení nalézacím soudem tak bylo shledáno souladným se zákonem, a tomuto úkonu nebrání ani vedení insolvenčního řízení proti zúčastněné osobě.

Na prezentovaném právním výkladu není nic neústavního. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů, a nepřísluší mu právo provádět dohled nad jejich rozhodovací činností, do které je povinen zasáhnout pouze tehdy, pokud zásahem orgánu veřejné moci dojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.