II.ÚS 2517/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2517/15 ze dne 20. 10. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Mgr. Lenky Hákové, zastoupené Mgr. Luďkem Šrubařem, advokátem se sídlem Kaprova 42/14, Praha 1, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2014, č. j. 10 Ad 20/2011-55, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2015, č. j. 9 As 203/2014-29, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení a Ministerstva zdravotnictví jako vedlejšího účastníka, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jimi byly porušeny ústavní principy, vyplývající z čl. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), resp. byla porušena její základní práva, zaručená čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě. 2. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky, jíž se domáhala zrušení ústavní stížností rovněž napadeného rozsudku Městského soudu v Praze. Tímto rozsudkem městský soud jako nedůvodnou [§ 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s.")] zamítl správní žalobu stěžovatelky, jíž se domáhala zrušení rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 6. 6. 2011, č. j. 31681/2011/PRO, kterým byl zamítnut její rozklad proti usnesení Ministerstva zdravotnictví ze dne 3. 3. 2011, č. j. 3705/2011/VZV/Zast (ve znění opravného rozhodnutí ze dne 23. 6. 2011, č. j. 3705/2011VZV), na jehož základě došlo k zastavení řízení o žádosti stěžovatelky o posouzení podmínek pro získání specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře v oboru vnitřního lékařství ve smyslu ustanovení § 44 odst. 1 věty šesté, zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 95/2004 Sb."). Podle tohoto ustanovení platí, že "[b]ez doplnění odborné praxe podle věty první až páté získávají specializovanou způsobilost ti, kteří získali osvědčení České lékařské komory k výkonu soukromé lékařské praxe a nejméně pět z posledních šesti let nepřetržitě vykonávali zdravotnické povolání lékaře." Důvodem k zastavení řízení byla skutečnost, že stěžovatelka nedoložila potvrzení o nepřetržité praxi ke dni 2. 4. 2004, ale pouze kopii potvrzení o praxi vykonané až po tomto datu. 3. Městský soud v odůvodnění citovaného rozsudku odkázal na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2014, č. j. 3 Ads 37/2012-30 (publ. pod č. 3054/2014 Sb. NSS, dostupný rovněž na www.nssoud.cz), v němž se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda pro získání specializované způsobilosti podle ustanovení § 44 odst. 1 zákona č. 95/2004 Sb. postačuje pouze licence vydaná Českou lékařskou komorou po nabytí účinnosti tohoto zákona. Dle městského soudu bylo možné závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu použít i v nynější věci, kdy je předmětem sporu otázka, zda k datu účinnosti zákona č. 95/2004 Sb. musí být splněna i druhá podmínka, zmíněná v citovaném ustanovení § 44 odst. 1 věty šesté zákona č. 95/2004 Sb., vztahující se k délce výkonu praxe lékaře. Městský soud (na základě aplikace uvedených závěrů rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu) dovodil, že "pro získání specializované způsobilosti je zapotřebí, aby ke dni účinnosti zákona byly splněny obě dvě podmínky. Rozšířený senát totiž vycházel z výkladu, že nelze umožnit v časově neohraničené době po nabytí účinnosti příslušného zákona, aby specializovanou způsobilost získali lékaři nesplňující podmínky stanovené novou právní úpravou." Proto uzavřel, že stěžovatelka ke dni nabytí účinnosti zákona č. 95/2004 Sb. podmínku výkonu zdravotnického povolání lékaře po dobu nejméně pěti let z posledních šesti nesplňovala, a proto nemohla získat ani specializovanou způsobilost navzdory tomu, že byla držitelkou licence. 4. Stěžovatelka uvedený rozsudek městského soudu napadla kasační stížností, v níž namítala jeho nepřezkoumatelnost, neboť citované závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu nebylo možné aplikovat (rozšířit) i na její případ, přičemž městský soud jejich aplikaci ani blíže nezdůvodnil. Stěžovatelka tak zastávala stanovisko, že v případech, kdy přetrvávají pochybnosti o výkladu předmětných ustanovení zákona č. 95/2004 Sb. ohledně způsobu splnění podmínek pro získání specializované způsobilosti, měly správní orgány i městský soud rozhodnout v její prospěch ve smyslu zásady in dubio mitius. 5. Jak již bylo výše konstatováno, Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatelky zamítl v souladu s ustanovením § 110 odst. 1 s. ř. s., neboť kasační námitky stěžovatelky shledal nedůvodnými, resp. nepřípustnými (ve vztahu k uplatnění zásady in dubio mitius, neboť tuto námitku vznesla poprvé až v kasační stížnosti). Nejvyšší správní soud se v odůvodnění rozsudku ztotožnil s právními závěry městského soudu, v nichž se městský soud podrobně zabýval stěžejní otázkou daného řízení, tj. zda pro získání specializované způsobilosti podle ustanovení § 44 odst. 1 zákona č. 95/2004 Sb. postačuje pouze licence vydaná Českou lékařskou komorou po nabytí účinnosti zákona, anebo je nezbytné splnit i druhou podmínku délky výkonu zdravotnického povolání lékaře, přičemž na její řešení správně aplikoval závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu v citovaném rozsudku sp. zn. 3 Ads 37/2012. Dle soudu je nutné uvedené závěry "vztáhnout i k podmínce výkonu praxe zdravotnické povolání lékaře, a obě podmínky by proto měly být z hlediska požadovaného okamžiku jejich splnění posuzovány ve stejném režimu. Obě proto musí být naplněny před účinností zákona č. 95/2004 Sb., tj. do 1. 4. 2004." Nejvyšší správní soud se tak neztotožnil s námitkou stěžovatelky, že postačí splnění pouze jedné z uvedených podmínek, když konstatoval, že "interpretace zastávaná stěžovatelkou výklad rozšířeného senátu popírá, neboť splnění jedné z uvedených podmínek neváže k nabytí účinnosti zákona, ale k libovolnému budoucímu okamžiku. Pro takové rozdílné nahlížení na obě podmínky nespatřuje Nejvyšší správní soud důvod. Akceptace rozdílného režimu by ve svém důsledku nutně založila dva systémy získání specializované způsobilosti, byť by z hlediska nároku mírnější z nich mohly využít pouze osoby, které získaly licenci před účinností zákona č. 95/2004 Sb. Tento výsledek by byl v rozporu s účelem úpravy specializované způsobilosti a jejího získání" (str. 5 rozsudku). 6. Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatelky týkající se nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku městského soudu, když sice souhlasil s tím, že jeho "dominantní část, ve které se městský soud věnoval vlastnímu posouzení věci, je tvořena odkazem na závěry rozšířeného senátu", nicméně dospěl k závěru, že "sama tato skutečnost ovšem nesvědčí nepřezkoumatelnosti nyní posuzovaného rozhodnutí. Městský soud v něm totiž zřetelně vyložil, jaký význam mají tyto závěry rozšířeného senátu pro jeho rozhodnutí v dané věci. Poukázal na skutečnost, že rozšířený senát se sice zabýval splněním podmínky získání licence, ale dle jeho názoru z rozhodnutí plyne, že ve stejném režimu má být posuzována i podmínka výkonu praxe lékaře, a to s poukazem na nutnost časové limitace možnosti získání odborné způsobilosti lékařů, kteří nesplňují podmínky dle nové úpravy. (...) Nejedná se o pouhé zopakování jeho argumentace, neboť městský soud již vyslovené závěry interpretuje a vztahuje na projednávanou věc" (str. 4 rozsudku). 7. Obdobnou argumentaci stěžovatelka předkládá i nyní v ústavní stížnosti, neboť má za to, že výše uvedenými právními závěry městský soud a také Nejvyšší správní soud, který je následně svým rozhodnutím aproboval, zasáhly do jejích ústavně zaručených základních práv. Stěžovatelka i nadále trvá na svém názoru, že obecné soudy pochybily při posouzení klíčové otázky, zda pro získání specializované způsobilosti podle ustanovení § 44 odst. 1 zákona č. 95/2004 Sb. bylo nezbytné před nabytím jeho účinnosti splnit obě výše uvedené podmínky, neboť na její řešení nesprávně aplikovaly závěry, obsažené v citovaném rozsud