II.ÚS 2525/21

V ústavní stížnosti stěžovatel napadá shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, když má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("dále jen Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 13. 2. 2020 č. j. 30 C 37/2018-203 výrokem I zamítl žalobu, "dle níž měl být žalovaný uznán povinným zdržet se bez projednání se žalobcem (stěžovatelem) a bez jeho souhlasu a) nakládání ve smyslu převodu vlastnictví, zatěžování věcnými či reálnými břemeny, zástavními právy nebo právy užívání a požívání včetně nájmu, výpůjčky, výprosy, s nemovitými věcmi a jejich součástmi, které jsou ve spoluvlastnictví žalobce a žalovaného, včetně všech jednání, které k nakládání směřují nebo jsou pro takové nakládání nezbytné, a po faktické stránce se zdržet zřizování staveb a provádění změn na těchto pozemcích a stavbách, jestliže tímto bez prokazatelného právního důvodu bude zasahovat do práv žalobce; b) užívání pozemku včetně jeho součásti domu a bytu a dalších prostor v něm, v jakémkoliv rozsahu k nebo pro podnikání či k hospodaření s cílem brát užitky výlučně pro sebe a umožňovat totéž třetím osobám". Výrokem II rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání stěžovatele i žalovaného rozsudkem ze dne 8. 9. 2020 č. j. 51 Co 230/2020-241 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, v němž uplatil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítal, že nalézací soudy rozhodovaly "o něčem jiném, než byla podána žaloba". Soudy nevycházely z toho, že spoluvlastníci mají stejná práva vlastníka k celé věci a svým postupem se odchýlily od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000 sp. zn. 22 Cdo 2602/1998 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2016 sp. zn. 26 Cdo 5487/2015. Dovolatel dále tvrdil, že soudy "negovaly základní definici vlastnictví" podle § 1012 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), jejíž podstatou je svoboda rozhodování vlastníka o věci. Podle stěžovatele dovolací soud doposud o § 1012 o. z. ve vztahu ke spoluvlastnictví nerozhodoval.

Stěžovatel v podrobně koncipované ústavní stížnosti namítá, že v dané věci došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudu při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. I když hodnocení důkazů je výlučným právem nezávislých soudců, toto je a musí být ovládáno logickými pravidly, přičemž se soudci nemohou zabývat pouze jevovou stránkou dokazované skutečnosti, ale ve vzájemné souvislosti důkazů se dobrat i podstaty věci. Soudy obou stupňů ale zůstaly pouze u povrchního posouzení a nezjistily podstatu sporu, tedy že žalovaný ignoruje práva spoluvlastníka a chová se jako výlučný vlastník společné věci. V konečném výsledku v řízení rozhodovaly o jiném předmětu, než o kterém byla podána žaloba.

Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

Ústavní soud považuje za vhodné zopakovat, že pouhý nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost zásahu Ústavního soudu. Ten totiž není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich jurisdikce zasahovat svým vlastním výkladem obyčejného práva. Důvod k zásahu by nastoupil tehdy, pokud by napadená rozhodnutí či jim předcházející řízení trpěla takovými vadami, že by byly narušeny základní principy ústavnosti, zvláště ve vztahu k případnému narušení ústavně zaručených práv. Narušení těchto principů však v dané věci Ústavní soud neshledal.

Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle § 237 o. s. ř., jako v nyní posuzovaném případě, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].

Posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.

Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatele vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal s jednotlivými námitkami stěžovatele.

Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle.

Ústavnímu soudu po přezkoumání napadených rozhodnutí nezbývá než konstatovat, že se obecné soudy nedopustily vůči stěžovateli procesního postupu, který by zavdával pochybnosti o nestranně vedeném řízení a že by tedy došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces či v konečném důsledku práva vlastnit majetek. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.