II.ÚS 2641/19

Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na zákonného soudce zaručené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Původní návrh, směřující rovněž proti usnesením Nejvyššího soudu vedeným pod sp. zn. 30 Nd 223/2019 a sp. zn. 30 Nd 225/2019, byl po výzvě k dodání stejnopisů těchto usnesení doplněn, a to v tom smyslu, že stěžovatel "již nenapadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 30 Nd 223/2019 a sp. zn. 30 Nd 225/2019, jelikož tato mu fakticky nebyla ještě doručena a jejich stejnopisy tedy nemá prozatím k dispozici." Ústavní soud nepřezkoumával rozhodnutí nižších soudů (Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze), neboť z ústavní stížnosti není dostatečně patrné, která konkrétní rozhodnutí měl stěžovatel na mysli.

Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a vydaných rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.

Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatel podal v řízení ve věci péče soudu o nezletilé, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 0 P 35/2012, celkem šest návrhů (pozn. Ústavního soudu: vzhledem k výše uvedenému zúžení předmětu ústavní stížnosti jsou pro účely nyní prováděného přezkumu relevantní pouze čtyři návrhy) na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, o nichž příslušelo rozhodnout Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud").

Stěžovatel následně vznesl námitku podjatosti soudců vrchního soudu, o níž bylo rozhodováno napadenými usneseními Nejvyššího soudu, přičemž ve všech těchto rozhodnutích dospěl Nejvyšší soud, jakožto soud nadřízený, v postupu podle ustanovení § 16 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, k závěru, že ve věci rozhodující soudci vrchního soudu nejsou vyloučeni, neboť zde nebyly zjištěny žádné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Zejména namítá, že "zde zcela chybí objektivní zdůvodnění proč a výhradně z jakých zákonných důvodů 6x návrhů na určení lhůty k provedení procesního úkonu, odnětí a přikázání věci doplněné námitkami vyloučení soudce, byla jak u vrchního soudu tak u Nejvyššího soudu ČR, přiděleny pouze jednomu senátu."

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

Nyní projednávanou ústavní stížnost, dovolávající se porušení základního práva na zákonného soudce, by totiž bylo možné považovat za relevantní jen tehdy, pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že navzdory objektivně a prokazatelně existujícím skutečnostem zakládajícím důvodné pochybnosti o nepodjatosti ve věci rozhodujících soudců vrchního soudu nemají být tito soudci vyloučeni. Jak se ovšem podává z obsahu napadených rozhodnutí, stěžovatel předkládá toliko subjektivní domněnky a přesvědčení (tj. tvrzení o tom, že předseda Vrchního soudu v Praze, JUDr. J. Bureš, a tím pádem i celý soud, má k němu zjevně nepřátelský vztah), kteréžto nicméně nejsou způsobilé založit zásah do základního práva na zákonného soudce (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 4021/16 ze dne 18. 4. 2018, bod 21). Na tuto skutečnost byl ostatně stěžovatel upozorněn již Nejvyšším soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Nd 226/2019, s. 3), na jehož závěrech nehodlá zdejší soud cokoliv zpochybňovat.

Dle názoru Ústavního soudu nelze právním závěrům a ani procesnímu postupu Nejvyššího soudu z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.