II.ÚS 2664/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2664/12 ze dne 13. 6. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti D. N., zastoupeného Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem se sídlem Praha 1, Palackého 715/15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2012 č. j. 4 Tdo 379/2012-22, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2011 č. j. 13 To 270/2011-392 a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 7. června 2011 č. j. 2 T 79/2011-366, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti podle § 79 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soud Praha - západ, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Včas podanou a z hlediska zákonem stanovených formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. července 2012, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů z důvodu porušení svých základních práv podle čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ (dále též "nalézací soud") ze dne 7. června 2011 č. j. 2 T 79/2011-366 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), c), e) trestního zákoníku, kterého se měl podle skutkové věty výroku o vině dopustit ve stručnosti tím, že v přesně nezjištěné době nejméně od 14. srpna 2010 do 10. února 2011 úmyslně opakovaně v nepravidelných intervalech nejméně v padesáti případech obtěžoval a pronásledoval poškozenou, když ji z různých míst prostřednictvím mobilního telefonu s různými SIM kartami či prostřednictvím e-mailu kontaktoval v místě jejího bydliště a v zaměstnání, a to zejména vyvoláním zvonění telefonu poškozené, zasíláním krátkých textových zpráv a e-mailů s vulgární a urážlivou erotickou tématikou obsahující mimo jiné vyhrůžky znásilnění poškozené a fyzického napadení v případě opuštění jejího bydliště. Kromě toho založil na základě osobních údajů poškozené na síti internet nejméně dvě seznamovací stránky, na základě kterých ji kontaktovali zájemci o seznámení s její osobou, a krátké textové zprávy a e-maily s vulgární a urážlivou tématikou týkající se poškozené zasílal taktéž jejím spolupracovníkům a jejímu bývalému manželovi. Toto jednání ve svém celku vzbudilo u poškozené důvodnou obavu o její život a zdraví. 3. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl za současného vyslovení dohledu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků a 6 měsíců. Dále mu byl uložen trest propadnutí věcí podrobně specifikovaných ve výroku daného rozsudku a ochranné opatření spočívající v ochranném léčení sexuologickém ambulantní formou. 4. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku bylo usnesením Krajského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") ze dne 30. srpna 2011 č. j. 13 To 270/2011-392 zamítnuto. Jeho následně podané dovolání bylo podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2012 č. j. 4 Tdo 379/2012-22. II. Argumentace stěžovatele 5. Ve své ústavní stížnosti, která směřuje vůči všem uvedeným rozhodnutím obecných soudů, stěžovatel namítá v první řadě porušení § 2 odst. 5 trestního řádu ze strany nalézacího soudu. Ten totiž v rámci hodnocení důkazů nejenže v rozporu s § 314 trestního řádu přihlédl i k jeho doznání učiněnému toliko ve vztahu k případnému podmíněnému zastavení trestního stíhání podle § 307 trestního řádu nebo narovnání podle § 309 trestního řadu, ale zároveň na něm založil svůj skutkový závěr, že stěžovatel byl autorem předmětných krátkých textových zpráv a e-mailů, které obdržela poškozená. Tato skutečnost přitom nebyla v trestním řízení nijak jinak doložena. Pochybení se měl ale nalézací soud dopustit i tím, že podle protokolu o hlavním líčení bylo v rámci výpovědi poškozené v rozporu se zákonem odkázáno na její vysvětlení podle § 158 odst. 6 trestního řádu (resp. § 158 odst. 5 trestního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2011), které však nemělo povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu. 6. Závěr o tom, že stěžovatel je autorem předmětných zpráv, je o to závažnější, že znalecký posudek ze dne 17. března 2011, vypracovaný prof. PhDr. Petrem Weissem, Ph.D., a MUDr. Miroslavem Boreckým, je založen především (ne-li pouze) na jejich obsahu. Jinými slovy, jeho výpovědní hodnota se odvíjí právě od tohoto skutkového závěru. K obsahu znaleckého posudku stěžovatel podotýká, že obsahuje především rekapitulaci vyšetřovacího spisu a odpovědi stěžovatele na znalcem položené otázky. Znalecký závěr je pak tvořen pouze nijak neodůvodněným, a tedy i neověřitelným tvrzením znalců, což je s ohledem na jeho závažnost minimálně zarážející. Znalecký posudek by totiž měl splňovat alespoň minimální nároky, mezi které je třeba řadit především srozumitelnost a odůvodněnost a z ní vyplývající ověřitelnost údajných zjištění. Jestliže se znalec v posudku fakticky omezuje jen na tvrzení, ale zcela opomíjí uvést, z jakých důvodů a jakými postupy ke znaleckému závěru dospěl, pak jej nelze akceptovat jako použitelný v tak zásadní životní situaci, jakou je bezesporu trestní řízení. Rozhodnutí, které se o takto vadný posudek opírá, je zcela nepochybně postiženo vadou. 7. Stěžovatel dále vytýká nalézacímu soudu i způsob, jakým provedl důkaz znaleckým posudkem v hlavním líčení. Podle jeho názoru není postačující, aby na tento posudek znalec pouze odkázal a stvrdil jej. Správně mělo naopak dojít k jeho přednesení, nebo pokud by to nebylo možné, tak alespoň k jeho přečtení. Nalézací soud měl zároveň provést výslech znalce prof. Weisse, neboť druhý znalec MUDr. Borecký v průběhu hlavního líčení uvedl, že se z důvodu neznalosti problematiky nemůže vyjádřit ke konkrétní části znaleckého posudku (k metodě FDT - Figure Drawing Test) a sám navrhl výslech svého kolegy. Stěžovatel je přesvědčen, že jestliže § 108 odst. 2 trestního řádu stanoví povinnost soudu vyslechnout každého z přibraných znalců zvlášť, různí-li se jejich závěry, tím spíše tak musí učinit v případě, že se znalec nemůže vyjádřit ke konkrétní části znaleckého posudku z důvodu neznalosti druhým znalcem posuzované problematiky. V takovém případě se jejich závěry nemohou ani odlišovat, ani být shodné. Vzhledem k tomu, že v důsledku nevyslechnutí tohoto znalce soud prvního stupně nedostatečně zjistil skutkový stav, nebyly splněny ani zákonné podmínky pro uložení ochranného opatření podle § 99 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. K jeho uložení totiž může dojít pouze tehdy, pokud pachatel spáchal trestný čin ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. 8. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil pochybnosti nad postupem policie, která poté, co přijala oznámení od poškozené, tuto vyzvala, aby mu nic neoznamovala a ponechala ho tak jednat tak dlouho, dokud nebude naplněn znak dlouhodobosti. Teprve poté ho předvolala k podání vysvětlení, a to pouze proto, aby mu mohla předat usnesení o zahájení trestního stíhání. V době, kdy se tak stalo, již přitom stěžovatel dobrovolně zanechal svého jednání, které nikdy nepopíral a jehož se dopustil, aniž by věděl o jeho trestnosti. Jednání policie by mělo bránit páchání trestné činnost, nikoliv si vytvářet do budoucna snadné cíle k vykázání v policejních statistikách. Kdyby byl přitom upozorněn na protiprávnost svého jednání, zcela nepochybně by v něm nepokračoval. III. Vlastní posouzení 9. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a obsahem napadených rozhodnutí a spisu vedeného u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 2 T 79/2011, který si za účelem tohoto řízení vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat postup a rozhodnutí obecných soudů toliko z toho hlediska, zda v jeho důsledku nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Tím je vymezen i prostor, v jakém mu přísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, a to případně i formou přehodnocení jejich skutkových nebo právních závěrů či sjednocování jejich judikatury, což jsou typicky např. případy porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole nebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. O takovýto případ se však v dané věci nejedná. 11. Nelze souhlasit již s první námitkou, že rozhodnutí nalézacího soudu je prakticky založeno pouze na jeho doznání, neboť v dané věci prokazují jeho vinu především listinné důkazy, zahrnující i detaily o telekomunikačním provozu. Z úředního záznamu o vyhodnocení uživatelských účtů (