II.ÚS 2699/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2699/10 ze dne 25. 1. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. J., zastoupeného Mgr. Vladislavem Ježkem, advokátem se sídlem Kamenice 155, Náchod, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 39 Cm 209/96 - 1483 ze dne 16. 5. 2007, rozsudku Vrchního soudu v Praze, č. j. 5 Cmo 403/2007 - 1527 ze dne 23. 10. 2007, a rozsudku Nejvyššího soudu, č. j. 33 Cdo 903/2008 - 1580 ze dne 30. 6. 2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností, která splňuje náležitosti §§ 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž měla být porušena řada jeho základních práv, jmenovitě právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem obecných soudů došlo k porušení ústavně garantovaných práv pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu I. stupně a absenci náležitého odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího, jakož i pro další vady těchto aktů. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům. Z naříkaných soudních aktů Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník řízení, Československá obchodní banka, a. s., se v řízení vedeném pod sp. zn. 39 Cm 209/96 po stěžovateli a dalším žalovaném domáhala zaplacení částky 17.910.531,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 18 % od 1. 9. 1995 do zaplacení s odůvodněním, že na základě uzavřených smluv poskytla společnosti SomoS, spol. s r. o., dva úvěry v celkové výši 15.000.000,- Kč a převzala za ni bankovní záruku ve výši 2.174.304,94 DM. Závazky z těchto smluv byly zajištěny prohlášením o ručitelském závazku stěžovatele a dalšího žalovaného, ve kterém se vůči vedlejšímu účastníku (žalobkyni) zavázali, že ji uspokojí, nesplní-li SomoS, spol. s r. o., své závazky. Ačkoli tato svým povinnostem vyplývajícím z předmětného smluvního vztahu nedostála, stěžovatel a další žalovaný vedlejšímu účastníkovi, žalobkyni, neplnili. Ve sporu rozhodoval jako soud prvního stupně Krajský soud v Hradci Králové, který dne 1. 9. 1997 žalobu zamítl, když opodstatněnou shledal námitku relativní neplatnosti ručitelského prohlášení, kterou stěžovatel a další žalovaný uplatnili pro absenci souhlasu jejich manželek s přijetím ručitelského závazku ve smyslu § 145 odst. 1 ve spojení s § 40a občanského zákoníku v tehdy platném znění. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudek soudu I. stupně svým usnesením z 26. 11. 1998 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť dospěl k odlišnému právnímu závěru spočívajícímu v tom, že ručitelské prohlášení se společných věcí manželů netýkalo a že z něho samotného neplyne žádná majetková povinnost. Krajský soud následně v březnu 1999 žalobě zcela vyhověl. K odvolání stěžovatele a druhého žalovaného Vrchní soud v Praze v říjnu 2000 prvoinstanční rozsudek opět zrušil, tentokráte s poukazem na částečnou neplatnost ručitelského závazku dle § 37 odst. 1 občanského zákoníku, a to z důvodu jeho neurčitosti. Dále také soud I. stupně zavázal pokynem, aby se zabýval námitkami žalovaných, že žalobkyně měla nejprve žalovat ze směnek v souladu s ustanovením § 334 obchodního zákoníku. Nadto shledal též důvodnou námitku odvolatelů, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, poněvadž z něho nebylo patrné, které částky byly přiznány z titulu ručení za závazky z jednotlivých smluv o úvěru a o platební záruce. Krajský soud následně rozsudkem z 27. 2. 2002 žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 8.858.252,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 18 %, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. K následnému odvolání žalovaných soud II. stupně rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil svým usnesením z 13. listopadu 2002 a věc mu vrátil k dalšímu posouzení, když dospěl k závěru, že se soud prvního stupně nezabýval námitkami žalovaných, že ručitelská prohlášení byla podepsána v omylu, který měla vyvolat žalobkyně příslibem, že podepíší-li ručitelská prohlášení, bude jim poskytnut další úvěr, což však žalobkyně prý nesplnila. Naopak nedal za pravdu odvolatelům, pokud šlo o otázku promlčení a otázku vyloučení aplikace cit. § 334 obchodního zákoníku. Posléze nalézací soud rozhodl rozsudkem z 30. června 2004 tak, že řízení se co do částky 259.688,10 Kč s úrokem z prodlení ve výši 18 % zastavuje, žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 8.598.563,90 Kč s úrokem z prodlení ve výši 18 %. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně v průběhu řízení vzala žalobu o zaplacení úroků z prodlení v kapitalizované výši 259.688,10 Kč s úroky z prodlení ve výši 18 % zpět, jelikož část plnění přijatého od správce konkursní podstaty v souvislosti s úpadkem SomoS, spol. s r. o., byla započtena na tyto úroky z prodlení. K opětovnému odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze rozsudkem zde dne 26. září 2005 prvoinstanční rozhodnutí ve vztahu k druhému žalovanému potvrdil, ve vztahu k stěžovateli jej však zrušil jak ve vyhovujícím výroku ve věci samé, tak i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně, ve vztahu k stěžovateli však přisvědčil jeho námitce, že soud I. stupně se vůbec nezabýval jeho tvrzením, že žalobkyně mu měla způsobit škodu ve výši 20.000.000,- Kč, kterou stěžovatel žádal započíst proti žalované pohledávce. Krajskému soudu proto uložil, aby v této záležitosti provedl navržené důkazy a posoudil opodstatněnost tohoto tvrzení, s tím, že nevyjdou-li v dalším řízení pro věc významné okolnosti, nemusí se soud prvního stupně již zabývat žalobou uplatněnými nároky. Vázán pokyny odvolacího soudu, Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem z 16. 5. 2007 potvrdil svůj dřívější verdikt, když tvrzení stěžovatele stran škodního jednání žalobkyně shledal neopodstatněným, neboť stěžovateli se dle názoru soudu nepodařilo prokázat příčinnou souvislost mezi tvrzeným protiprávním jednáním žalobkyně a vznikem škody, z čehož dovodil, že pohledávka z titulu náhrady škody neexistuje. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze napadený rozsudek potvrdil. Vyšel ze skutkových zjištění, která učinil soud I. stupně v dosavadním řízení, a v plném rozsahu na ně odkázal. K odvolacím námitkám stěžovatele, které se týkaly vzniku, výše a obsahu jeho ručitelského závazku, poznamenal, že se jimi již není třeba opakovaně zabývat, protože závěry ohledně těchto otázek již odvolací soud zaujal ve svých předchozích rozhodnutích, přičemž na nich setrvává a odkazuje na ně. Soud v této spojitosti upozornil, že neustálé opakování nezměněných právních závěrů činí následná rozhodnutí nepřehlednými a postrádá věcný smysl. Z toho důvodu ponechal stranou ty části odvolání stěžovatele, které dle něj představují toliko polemiku se závěry již dříve učiněnými. Vrchní soud se tak zabýval pouze námitkou stěžovatele stran započtení pohledávky z titulu náhrady škody, neboť se k této otázce dosud věcně nevyjádřil, přičemž se ztotožnil se závěry, ke kterým v rámci doplněného dokazování dospěl soud prvého stupně. Proti naposled zmíněnému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal stěžovatel včasné dovolání, jehož přípustnost vyvodil z ust. § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a uplatnil dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) a b) téhož předpisu. Nejvyššímu soudu položil právní otázku, jíž přikládá zásadní právní význam, a sice posouzení otázky úroků z prodlení, která měla být soudy nižších stupňů řešena v rozporu s hmotným právem a rozhodnutím Nejvyššího soudu, sp. zn. 35 Odo 101/2002 z 24. 3. 2004. Namítl, že odvolací soud se vůbec nezabýval jím uplatňovanou námitkou anatocismu, a potvrdil tak výrok rozsudku soudu prvního stupně ukládající mu zaplatit úroky z prodlení ve výši 18 % ročně z 8,589.563,90 Kč, ačkoli tato částka dle mínění stěžovatele v sobě zahrnuje též úroky z úvěru a úroky z prodlení. Tím prý rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou. Odvolacímu soudu vytkl, že se nezabýval otázkou výše požadovaného úroku a počátku prodlení, resp. že je nesrozumitelná úvaha odvolacího soudu v jeho rozhodnutí ze dne 26. 9. 2005, že ručení nemá žádnou vlastní splatnost a že ručitel je v prodlení ve stejném okamžiku jako dlužník. Stěžovatel u Nejvyššího soudu dále prosazoval názor, že ručitel sice nemůže být v prodlení, avšak ručí za splacení jistiny včetně příslušenství (to jest i za prodlení dlužníka). Jestliže te