II.ÚS 2732/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2732/15 ze dne 12. 1. 2016 N 6/80 SbNU 65 Formalistický přístup při uplatnění zásady dispozitivnosti ve správním řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka - ze dne 12. ledna 2016 sp. zn. II. ÚS 2732/15 ve věci ústavní stížnosti Lion Communications, s. r. o., (dříve PUBLICIS Prague, s. r. o.), se sídlem Jankovcova 1114/23, Praha 7, zastoupené JUDr. Filipem Winterem, advokátem, se sídlem Hanusova 1537/3a, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2015 č. j. 6 A 17/2011-41, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání o uložení pokuty ve výši 300 000 Kč za správní delikt spočívající ve zpracování reklamy, která byla nekalou obchodní praktikou, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2015 č. j. 7 As 98/2015-27, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina kasační stížnost, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení a Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení. I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2015 č. j. 6 A 17/2011-41 a rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2015 č. j. 7 As 98/2015-27 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci a průběh předchozího řízení 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 9. 2015 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a že tato rozhodnutí nerespektovala rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny ani obecně rovnost lidí v právech dle čl. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu zjistil Ústavní soud zejména následující skutečnosti. 3. Rozhodnutím Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen "vedlejší účastnice") ze dne 21. 12. 2010 č. j. RUD/80/2011 byla stěžovatelce (jako zpracovateli reklamy) uložena pokuta ve výši 300 000 Kč za porušení povinnosti zakotvené v ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o regulaci reklamy"), kterého se dopustila tím, že zpracovala reklamu, která byla nekalou obchodní praktikou, protože v ní byly rozhodné údaje zveřejněny po příliš krátkou dobu a téměř nečitelnou formou, a mohly tedy vzhledem k okolnostem a souvislostem, za nichž byly užity, uvést spotřebitele v omyl. 4. K žalobě stěžovatelky městský soud udělení dotčené pokuty rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností potvrdil, jelikož tuto žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku mj. uvedl, že napadené výroky přezkoumává pouze v mezích žalobních bodů, takže nemohl přihlédnout k tomu, že ve vztahu k zadavateli reklamy (společnost T-Mobile Czech Republic, a. s.) Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 9. 2014 č. j. 6 As 125/2014-26 (dále též jen "rozhodnutí sp. zn. 6 As 125/2014") dospěl k závěru, že konkrétní ztvárnění reklamního spotu vytvořeného stěžovatelkou nenaplňuje znaky klamavé obchodní praktiky. Jelikož však stěžovatelka tuto otázku předmětem soudního přezkumu neučinila (proti vyhodnocení obsahu spotu nevznesla žádnou námitku) a nešlo ani o případ, kdy by měl soud přezkoumat napadené rozhodnutí nad rámec uplatněných žalobních bodů, vyšel soud ze závěru vedlejší účastnice, že obsah reklamního spotu zpracovaného stěžovatelkou byl z důvodů vyjádřených v napadeném rozhodnutí klamavou obchodní praktikou. Proto bylo namístě dovozovat existenci odpovědnosti stěžovatelky za správní delikt spočívající v porušení ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona o regulaci reklamy. 5. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl v záhlaví citovaným rozsudkem, neboť mj. neshledal jako důvodné námitky stěžovatelky, že nebyla zpracovatelem té části reklamy, která je předmětem řízení, a že nenese odpovědnost za obsah šířené reklamy, neboť se jedná o údaje, jejichž pravdivost není schopna posoudit ani s vynaložením veškerého úsilí. Taktéž odmítl poukaz stěžovatelky na rozsudek sp. zn. 6 As 125/2014, neboť stěžovatelka v žalobě nenamítala, že konkrétní ztvárnění reklamního spotu vytvořeného stěžovatelkou nenaplňuje znaky klamavé obchodní praktiky, a proto toto nemohla namítat - s ohledem na ustanovení § 104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní - ani v kasační stížnosti. Dle kasačního soudu přitom městský soud správně vyhodnotil, že se nejednalo o případ, kdy by měl napadené rozhodnutí přezkoumat nad rámec uplatněných žalobních bodů. II. Podstata argumentace stěžovatelky 6. Citovaná rozhodnutí správních soudů zasáhla dle stěžovatelky do jejích shora uvedených základních práv a svobod. 7. Zásah do těchto práv stěžovatelka spatřuje především ve skutečnosti, že Nejvyšší správní soud při nynějším rozhodování nerespektoval závěry vyslovené v rozhodnutí sp. zn. 6 As 125/2014 a zamítl v tomto ohledu stěžovatelčinu kasační stížnost s odůvodněním, že se stěžovatelka v předchozím řízení nebránila tím "správným" argumentem, že reklama není nekalou obchodní praktikou, ale bránila se jen tím, že jako zpracovatel nemohla obchodní nabídku v reklamě posoudit. Stěžovatelka tak byla pokutována za spáchání nekalé obchodní praktiky reklamou, o které ovšem předtím stejný soud pravomocně rozhodl, že nekalou obchodní praktikou vůbec není. Ačkoli se tedy jedná o shodný jediný skutek, shodnou jedinou reklamu, tak o ní Nejvyšší správní soud nejprve rozhodl, že zákon neporušuje, nicméně vzápětí potvrdil pokutu za toto porušení zákona udělenou. Dle stěžovatelky tak jde o absurdní situaci podobnou té, jako by jeden ze spolupachatelů byl osvobozen z důvodu, že k žádnému zločinu vůbec nedošlo, zatímco druhý by byl potrestán, protože se nesprávně hájil jen tím, že u zločinu nebyl. III. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení 8. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení - Městský soud v Praze a Nejvyšší správní soud - a také vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem. 9. Městský soud sdělil, že přezkoumání rozhodnutí správních orgánů správními soudy je ovládáno dispoziční zásadou, a proto je na žalobci, aby při podání žaloby řádně vymezil žalobní body, tedy aby vyslovil, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené rozhodnutí za nezákonné. Soud pak napadené rozhodnutí přezkoumává pouze v mezích žalobních bodů [ustanovení § 71 odst. 1 písm. d) a § 75 odst. 2 soudního řádu správního]. Výjimkou jsou judikaturou vymezené situace, kdy soud k určitým skutečnostem přihlíží bez uvedení námitky. V daném případě se proto městský soud s ohledem na vymezené žalobní body nezabýval tím, zda předmětná reklama byla či nebyla nekalou obchodní praktikou, neboť do této oblasti žalobní body nesměřovaly a nejednalo se ani o situaci, kdy by měl napadené rozhodnutí hodnotit i nad rámec žaloby. Městský soud tudíž konstatoval, že žalobce měl možnost podat žalobu a uvést všechny důvody, pro které považoval napadené správní rozhodnutí za nezákonné. Pokud však jím vymezené žalobní body soud neshledal důvodnými, nemůže se následně dovolávat porušení svého práva na spravedlivý proces z toho důvodu, že jiný subjekt (zadavatel reklamy) ve své žalobě vymezil jiné žalobní body, které byly na rozdíl od žalobcových důvodné. Dále městský soud dodal, že skutečnost, že rozhodnutí vedlejší účastnice vůči stěžovatelce nebylo zrušeno a že rozhodnutí o uložení pokuty zadavateli za stejnou reklamu naopak soudem zrušeno bylo, ještě neznamená porušení rovnosti účastníků řízení a práva na spravedlivý proces. V daném případě se totiž jednalo o dvě různá správní i soudní řízení, takže zásada rovnosti účastníků řízení nemohla být porušena. 10. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření uvedl, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu není tento soud nadřízený obecným soudům a za předpokladu, že při své činnosti postupují v souladu s procesními principy stanovenými v hlavě páté Listiny, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 2747/08 (N 94/53 SbNU 207), ze dne 23. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 1463/07 (N 96/53 SbNU 227) aj.]. Proto Nejvyšší správní soud pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. 11. Vedlejší účastnice po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení uvedla, že oba soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí velmi důkladně zabývaly tím, v jakém rozsahu jsou vůbec oprávněny před