II.ÚS 2740/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2740/13 ze dne 27. 5. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jiřího Pavlíka, zastoupeného Mgr. Ing. Janou Krupičkovou, advokátkou se sídlem Divadelní 3/a, Plzeň, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, č. j. 28 Cdo 2943/2012-460, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2012, č. j. 56 Co 294/2011-439, a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 23. 3. 2011, č. j. 16 C 162/2005-397, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí být dotčen na svých ústavně garantovaných právech. Namítá porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a 96 odst. 1 Ústavy České republiky. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 23. 3. 2011, č. j. 16 C 162/2005-397, byl stěžovatel (žalovaný) zavázán uhradit žalobci Městu Karlovy Vary částku 583 200,- Kč s úrokem z prodlení. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 5. 2012, č. j. 56 Co 294/2011-439, rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze, pokud jde o samotné příslušenství. Ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 6. 2013, č. j. 28 Cdo 2943/2012-460, podané dovolání odmítl. Podstatou sporu byla žaloba Města Karlovy Vary o vrácení částky 583 200,- Kč jakožto zálohy, kterou Město Karlovy Vary složilo žalovanému (stěžovateli) na základě uzavřené smlouvy o dílo na provedení stavebních a montážních prací na výměníkové stanici, když následně se účastníci dohodli na zrušení uvedené smlouvy, a tudíž měla být záloha vrácena. Je třeba uvést, že jde o dlouhodobý spor, když rozhodnutím, které stěžovatel napadá ústavní stížností, předcházelo řízení, v němž soudy rozhodující o opravném prostředku (ať již odvolací nebo dovolací soud) opakovaně rušily rozsudky a věc vracely soudu nižšího stupně k dalšímu řízení. Bylo tak zejména z důvodu, že Nejvyšší soud vyslovil závazný právní názor, podle kterého uzavření smlouvy o dílo je majetkoprávním úkonem, kterému musí předcházet rozhodnutí obecní rady podle § 45 písm. p) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů. Současně Nejvyšší soud dovodil, že pakliže při procesu schvalování smlouvy absentuje rozhodnutí obecní rady, je smlouva o dílo absolutně neplatná podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Následně po proběhnutém dalším řízení byla věc Nejvyšším soudem opět vrácena k dalšímu řízení s odvoláním na nesprávné právní posouzení věci, kterého se měl dopustit odvolací soud tím, že dovodil nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce. V navazujícím řízení tentokrát odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení z toho důvodu, že v řízení nebyla vyřešena otázka uplatněného nároku žalovaného (stěžovatele) z titulu náhrady škody. Tolik tedy, pokud jde o řízení, která předcházela ústavní stížností napadeným rozhodnutím. V ústavní stížností napadeném rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 23. 3. 2011, č. j. 16 C 162/2005-397, dospěl soud k závěru, při respektování právního názoru Nejvyššího soudu (viz shora), že uzavřená smlouva o dílo je absolutně neplatná a dovodil, že nárok žalobce na vrácení plnění, které v souvislosti se smlouvou poskytl, je dán. Navrhl-li stěžovatel (žalovaný) započtení pohledávky, soud po provedeném dokazování dovodil neexistenci takové pohledávky, proto ani žalovanému nemohla vzniknout žádná škoda. Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 29. 5. 2012, č. j. 56 Co 294/2011-439, ve věci samé dospěl ke stejným právním závěrům jako soud prvního stupně. Změnil pouze výši příslušenství přisouzené pohledávky. Ztotožnil se jak s právními závěry soudu prvního stupně ohledně neplatnosti předmětné smlouvy, tak se závěry, že žalovaný (stěžovatel) neprokázal vznik a existenci nároku na náhradu škody, který v průběhu řízení namítl formou započtení vůči nároku žalobce. Otázku náhrady škod odvolací soud podrobně zdůvodnil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 6. 2013, č. j. 28 Cdo 2943/2012-460, odmítl dovolání stěžovatele (žalovaného). K uplatněné námitce žalovaného, týkající se přehodnocení závěrů o absolutní neplatnosti smlouvy o dílo z důvodu absence rozhodnutí obecní rady, s ohledem na časový odstup od rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž tento právní názor zaujal, dovolací soud poukázal na mnoho dalších nedávných rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale též i na nález Ústavního soudu, kde je tato problematika konstantně řešena, a tudíž neshledal důvod k judikaturnímu posunu. Dovolací soud se vyjádřil též k námitce, že žalovaný byl v dobré víře při přijetí zálohy a též námitce, že v průběhu řízení byl prokázán vznik a existence nároku na náhradu škody, kterou se však dovolací soud nemohl zabývat, neboť jde o skutková zjištění odvolacího soudu. Proti shora uvedeným rozhodnutím podává stěžovatel ústavní stížnost. II. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů o tom, že uzavřená smlouva o dílo je absolutně neplatná. Konkrétně namítá, že dovolací soud dovodil absolutní neplatnost smlouvy o dílo na základě judikatury, která se na tento případ nemůže vztahovat. Domnívá se, že na další úkony, které Město Karlovy Vary po uzavření smlouvy o dílo činilo (zejména odeslání zálohy), by mohlo být posuzováno jako na konkludentní schválení smlouvy o dílo. Dále namítá, že je nelogické, aby nesl odpovědnost za chybný postup Města Karlovy Vary, když smlouva o dílo byla uzavírána obvyklým způsobem, který město v té době užívalo pro uzavírání obdobných smluv. Stěžovatel nemohl pochybovat, že by smlouva nebyla uzavřena platně. Soudy měly přihlížet i k tomu, že zavinění pro neplatnost právního úkonu leží na straně města či obce. Rovněž je toho názoru, že nárok na náhradu škody uplatnil po právu a byly splněny veškeré zákonné předpoklady pro to, aby náhrada škody byla přiznána. Zpochybňuje tak skutková zjištění ohledně vzniku a existence nároku na náhradu škody. Domnívá se, že unesl důkazní břemeno, že konkrétní práce ve vztahu ke smlouvě o dílo provedl, jejich provedením a neuhrazením mu vznikla škoda, která má příčinnou souvislost s neplatným právním úkonem, jehož neplatnost zavinilo Město Karlovy Vary. III. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky. Ústavní soud tedy nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), upravuje zvláštní kategorii návrhů, a to jsou návrhy zjevně neopodstatněné. Ústavní soud tedy přezkoumal ústavní stížnost a napadená rozhodnutí a s ohledem na skutečnost, že je oprávněn přezkoumávat toliko ústavnost, když obecné soudy rozhodovaly v souladu s hlavou pátou Listiny a tato rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Obecné soudy své právní názory dostatečně a přesvědčivě odůvodnily, právní závěry mají oporu ve skutkovém stavu a nelze jim ze strany Ústavního soudu nic vytknout. Stěžovatelovy námitky jsou pouhou polemikou se závěry obecných soudů, používá argumentaci, s níž se obecné soudy již vypořádaly. V předmětné věci se jedná o výklad běžného práva, které nemá ústavněprávní rovinu. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že obecné soudy opřely rozhodnutí o p