II.ÚS 2776/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2776/16 ze dne 11. 4. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky RUDOLF JELÍNEK a.s., se sídlem Razov 472, Vizovice, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem Marie Steyskalové 62, Brno, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2015, č. j. 64 A 2/2015-85, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2016, č. j. 6 As 237/2015-47, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že postupem nerespektujícím čl. 1 odst. 1 a čl. 9 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jimi byla porušena její základní práva, zaručená čl. 11 odst. odst. 4, čl. 26 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Jak Ústavní soud zjistil z obsahu ústavní stížnosti i z vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 64 A 2/2015, stěžovatelka je vlastníkem v rozhodnutí blíže specifikovaných pozemků a staveb, které jsou jejich součástí, nacházejících se v k. ú. obce Vizovice, přičemž budovy slouží k výrobě, skladování a odbytu destilátů, ostatní pozemky spojují jednotlivé provozy, přes které jsou realizovány logistické toky vnitřní i vnější (dále jen "výrobní podnik"). Zastupitelstvo města Vizovice dle ustanovení § 54 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, v tehdy platném znění (dále jen "stavební zákon") schválilo dne 4. 6. 2012 svým usnesením č. VI/86/12 opatření obecné povahy č. 1/2012/vi - územní plán města Vizovice (dále jen "územní plán"), který nabyl účinnosti dne 22. 6. 2012. Dle tohoto územního plánu byla v západní části města Vizovice navržena směrová úprava stávající železniční trati č. 331 Otrokovice - Vizovice a ve východní části Vizovic bylo navrženo její prodloužení v úseku Vizovice - Valašská Polanka. Touto úpravou došlo mimo jiné k vymezení koridoru železniční tratě v severní části výrobního podniku stěžovatelky, umístěného podél části stávající železniční tratě č. 331. K vymezení předmětného koridoru došlo v návaznosti na Zásady územního rozvoje Zlínského kraje (dále jen "ZÚR ZK 2008") vydané Zastupitelstvem Zlínského kraje dne 10. 9. 2008 usnesením č. 0761/Z23/08, které nabyly účinnosti dne 23. 10. 2008. 3. Návrhem podle ustanovení § 101a a násl. soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), doručeným Krajskému soudu v Brně dne 15. 6. 2015, se stěžovatelka domáhala zrušení územního plánu města Vizovice, a to v části, jíž se dotýká jejího výrobního podniku, a to pro jeho nezákonnost a také pro zásah do svého práva vlastnického a práva podnikat (čl. 11 a čl. 26 Listiny). Konkrétně se domáhala zrušení územního plánu ve vymezené části s tím, že dotčené nemovitosti, které nákladně rekonstruovala i za podpory dotací z Evropské unie, potřebuje ke své podnikatelské činnosti. Navrhovaná úprava prý znamená likvidaci jejího výrobního podniku, znehodnocení zapsaných ochranných známek, znemožňuje provádět stavební úpravy a realizovat investice. 4. Krajský soud v Brně o tomto návrhu rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že jej zamítl jako nedůvodný podle ustanovení § 101d odst. 2 s. ř. s., neboť napadený územní plán, coby opatření obecné povahy, obstál ve všech krocích algoritmu přezkumu opatření obecné povahy, které v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005, č. j. 1 Ao 1/2005-98, dostupný rovněž na www.nssoud.cz) na daný případ aplikoval. S ohledem na předmět řízení (přezkum územního plánu) současně vycházel i ze závěrů usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 3009, č. j. 1 Ao 1/2009-120, které vymezilo rozsah soudní kontroly v procesu tvorby územního plánu (jeho změny) v řízení podle § 101a a násl. s. ř. s. Soud v souladu se zásadou subsidiarity a minimalizace zásahu posuzuje přiměřenost regulace z hlediska splnění následujících podmínek: a) zda má zásah ústavně legitimní a o zákonné cíle opřený důvod, b) zda je činěn v nezbytně nutné míře, c) zda je činěn nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě k rozumně zamýšlenému cíli, d) zda je činěn nediskriminačním způsobem a e) zda je činěn s vyloučením libovůle." Není-li některá z uvedených kumulativních podmínek splněna, je to zásadně důvodem pro zrušení územního plánu v té části, jež s dotyčným zásahem souvisí. Krajský soud nicméně shledal, že v projednávaném případě uvedené podmínky splněny byly, a přestože vydání územního plánu představuje omezení vlastnického práva stěžovatelky, "samotným vymezením koridoru navržené tratě přes areál (stěžovatelky) ještě nedojde automaticky k její realizaci, a tedy k přímému narušení až znemožnění výroby (stěžovatelky). Uvedený záměr totiž může doznat ještě množství změn, stejně jako může být zcela opuštěn." 5. Stěžovatelka uvedený rozsudek krajského soudu napadla kasační stížností, kterou ovšem Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl podle ustanovení § 110 in fine s. ř. s. jako nedůvodnou. Rovněž Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými námitky stěžovatelky, jimiž namítala nesprávné právní posouzení dané věci ze strany krajského soudu, pokud nedospěl k závěru, že její námitky proti konceptu a návrhu územního plánu nebyly ze strany odpůrce (město Vizovice) projednány, zohledněny a náležitě vypořádány. Stejně tak nedůvodnými shledal Nejvyšší správní soud námitky stěžovatelky ohledně toho, že napadený územní plán byl v rozporu s Politikou územního rozvoje ČR 2008; s ustanovením § 18 odst. 1 a 2 stavebního zákona a cílí územního plánování, resp. s ustanovením § 19 odst. 2 stavebního zákona, neboť s ohledem na negativní vlivy nově navrženého vedení železniční tratě nebylo před schválením územního plánu zpracováno vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území. V neposlední řadě pak Nejvyšší soud jako nedůvodné zamítl i kasační námitku stěžovatelky, v níž namítala nezákonnost předmětného územního plánu a neproporcionalitu navržené úpravy. 6. Obdobnou argumentaci, jakou předložila stěžovatelka v kasační stížnosti, předkládá i nyní v ústavní stížnosti, byť v ní klade více důraz na tvrzení ohledně porušení svých základních práv. V této souvislosti stěžovatelka jako hlavní argument předkládá tvrzení, že se obecné soudy při zkoumání proporcionality zásahu (v důsledku přijetí předmětného územního plánu) dostatečně nezabývaly existencí veřejného zájmu (na vymezení zmíněného železničního koridoru), který by případně legitimizoval zásah do základních práv stěžovatelky. Dle názoru stěžovatelky zde byl veřejný zájem "dovozen pouze z toho, že by došlo k napojení Vizovic na trať č. 280. (...) Vzhledem k absenci osvědčení veřejného zájmu, nelze ani dovodit, že zájem na vybudování železniční trati je natolik významný, že převažuje nad zájmem na nedotknutelnost práv stěžovatelky a zájmem na její další existenci, když realizace železniční tratě je způsobilá přivodit zánik stěžovatelky." Stěžovatelka dále zpochybňuje způsob, jakým se obecné soudy vypořádaly s jejími námitkami, když jejich úvahy považuje za "extrémně formalistické, nejsou logicky konzistentní a nechávají obsahový význam nadřazené plánovací dokumentace (PUR a ZUR), tak jak se v období roku 2008 až 2015 vyvíjela, tedy do doby rozhodování soudu, ve vztahu k ochraně základních práv stěžovatele zcela rozplynout." Stěžovatelka proto uzavírá, že celý plánovací proces je od samého počátku "zatížen deficitem prověřování veřejného zájmu na výstavbě předmětného koridoru, což dokládá vlastní průběh schvalování jednotlivých plánovacích dokumentů, které přešly od vyhraněně a priori stanoveného záměru do zcela neurčitého rozvolněného ideového konceptu." Tato skutečnost měla být dle stěžovatelky soudy seznatelná a v rámci materiálního pojetí práva hodnocena, když se uváží závažnost dopadu do základních práv stěžovatelky, které musí být pod soudní ochranou. 7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne merit