II.ÚS 2807/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2807/15 ze dne 3. 11. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Galyna Greida, státní občanky Ukrajiny, zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem, se sídlem Janáčkovo nábřeží 84/9, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2015, č. j. 2 Azs 12/2015-64, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 9. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že správní orgány v jejím vízovém řízení nepostupovaly v souladu s právní úpravou, a to zejména s nařízením Evropského parlamentu a Rady č. 810/2009 o kodexu Společenství o vízech (vízový kodex), který v čl. 34, podobně jako česká úprava - zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 326/1999 Sb."), stanoví, že ke zrušení víza nad 90 dnů musí dojít pouze rozhodnutím správního orgánu. Stěžovatelka má za to, že jí bylo překlenovacím štítkem, ať už je jeho charakter jakýkoliv, uděleno vízum delší než 90 dnů, a tedy mělo být ve smyslu shora citovaných právních předpisů v případě zrušení takovéhoto víza vydáno rozhodnutí podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Závěrem stěžovatelka upozorňuje na skutečnost, že Česká republika je za svůj přístup k migraci kritizována jak ze strany struktur Evropské unie, tak humanitárních organizací, a upozorňuje na přístup zaměstnanců odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra, který ve svém důsledku vede k pouze malému procentu úspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu. 3. Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka pobývala na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu s platností od 2. 5. 2011 do 6. 6. 2012. Dne 4. 6. 2012 podala žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, řízení však bylo zastaveno pro pozdní podání žádosti. Usnesení o zastavení řízení bylo zástupkyni stěžovatelky doručeno dne 24. 1. 2013. V průběhu dalších řízení, jimiž se snažila dosáhnout povolení pobytu, byly stěžovatelce prodlužovány pobyty na základě tzv. překlenovacích štítků. Poslední překlenovací štítek č. j. CZE 1347352X byl Ministerstvem vnitra, odborem azylové a migrační politiky, zrušen ke dni 6. 8. 2014 zpětně, což bylo stěžovatelce oznámeno dne 1. 10. 2014. Proti tomuto úkonu Ministerstva vnitra stěžovatelka podala správní žalobu, kterou Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 1. 2015, č. j. 62 A 126/2014 - 31, odmítl jako nepřípustnou, neboť směřuje proti úkonu, který není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Rozsudek Krajského soudu v Brně napadla stěžovatelka kasační stížností, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta. 4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo. 5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl. 6. Krajský soud v Brně stěžovatelce v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, že na tzv. překlenovací štítek je nutno ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu nahlížet jako na formu administrativního osvědčení o podání žádosti ve věci pobytu na území České republiky, tedy jako na osvědčení legálnosti pobytu na území České republiky do doby, než bude o podané žádosti pravomocně rozhodnuto. Krajský soud v Brně se v této souvislosti vypořádal s námitkou stěžovatelky, že v její věci je nutno nahlížet na charakter překlenovacího štítku jiným způsobem, než činil Nejvyšší správní soud ve věci sp. zn. 2 Ans 1/2009. Krajský soud v Brně uzavřel, že zrušením překlenovacího štítku nebyla subjektivní veřejná práva stěžovatelky dotčena, neboť změna právního postavení cizince se odvíjí od způsobu rozhodnutí o žádosti ve věci pobytu, nikoli od následného administrativního kroku spočívajícího ve vyznačení údajů ve formě tzv. překlenovacího štítku v cestovním dokladu. Krajský soud proto shledal, že je žaloba nepřípustná, neboť směřuje proti úkonu, který není rozhodnutím, a podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ji odmítl. 7. S těmito závěry se ztotožnil v napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud, který taktéž neshledal důvod, pro který by v dané věci neměla být aplikována jeho dosavadní judikatura. Nejvyšší správní soud v této souvislosti naopak zdůraznil, že rozdílnost přístupu k vydávání pobytového štítku jakožto osvědčení a rozdílnost povahy tohoto štítku v různých případech by bezesporu byla nezákonná a neústavní. Závěrem Nejvyšší správní soud konstatoval, že překlenovací štítek je do cestovního dokladu vyznačován pouze cizincům, o nichž je správnímu orgánu z úřední činnosti známo, že pobývají na území na základě právní fikce platnosti pobytového oprávnění, a nezakládá tak v žádném případě právo pobytu cizince. Překlenovací štítek tak není úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti a není jím tedy ani úkon, jímž byla jeho platnost zrušena. 8. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, které se se všemi námitkami stěžovatelky vypořádalo způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť správní soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu. Skutečnost, že správními soudy aplikovaná judikatura ohledně charakteru tzv. překlenovacího štítku dopadá i na věc stěžovatelky, byla těmito soudy řádně odůvodněna, a zároveň tak byla vyvrácena zásadní námitka stěžovatelky, která stále trvá na tom, že je to právě tzv. překlenovací štítek, se kterým je spojen vznik práva pobytu na území České republiky. Z tohoto přesvědčení stěžovatelky však nelze dovodit neústavnost v rozhodování správních orgánů a soudů, které zcela v souladu se zákonem aplikovaly na zákonem předvídanou situaci příslušné ustanovení s. ř