II.ÚS 3064/12

Jádrem její argumentace byla námitka, že skutkový stav umožňující aplikaci § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), musí být zjištěn na základě řádného dokazování. Vzhledem k tomu, že v obou případech rozhodly obecné soudy bez nařízení jednání, shledala stěžovatelka rozpor se základními principy dokazování, konkrétně s principem veřejného projednání důkazů (§ 122 o. s. ř.) a práva vyjádřit se ke všem důkazům (§ 123 o. s. ř.).

Stěžovatelka dále namítala, že ačkoliv šlo v jejím případě pouze o usnesení o náhradě nákladů řízení, došlo při aplikaci § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. prakticky k rozhodnutí o meritu věci. Tato okolnost pak mohla mít závažné důsledky v souvisejících řízeních a intenzita zásahu do jejích práv je o to větší.

Na základě výše uvedeného stěžovatelka vyvodila, že došlo k porušení jejích základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ze spisu se podává, že vedlejší účastníci V. B. a M. B. se žalobou podanou u Okresního soudu v Rakovníku proti stěžovatelce domáhali vyklizení v žalobě specifikovaných nemovitostí. Tuto žalobu vzali dne 27. 2. 2012 v celém rozsahu zpět s odůvodněním, že po podání žaloby k vyklizení předmětných nemovitostí již došlo, a žaloba je proto bezúčelná; ke svým tvrzením o tom, že se tak stalo až po podání žaloby, označili několik důkazů. Okresní soud v Rakovníku pak v usnesení napadeném touto ústavní stížností rozhodl o zastavení řízení a s odkazem na ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. stanovil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejším účastníkům náhradu nákladů řízení ve výši 11 440 Kč.

Stěžovatelka proti usnesení soudu I. stupně, a to pouze proti výroku o nákladech řízení, podala odvolání ke Krajskému soudu v Praze. V něm uvedla, že předmětnou nemovitost vyklidila již před podáním žaloby, a žalobu proto shledala bezdůvodnou. Odmítla vinu na zastavení řízení ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř., naopak si sama nárokovala náhradu nákladů řízení. Jako důkaz označila předávací protokol ze dne 20. 1. 2011, podle kterého měla nemovitost předat správkyni konkurzní podstaty JUDr. Jiřině Lužové.

Odvolací soud poté na základě spisu a v něm založených listinných důkazů, jakož i na základě vyjádření stran, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejším účastníkům náhradu nákladů řízení za řízení před odvolacím soudem.

Stěžovatelka sice správně uvedla, že i pouhé rozhodování o náhradě nákladů řízení podléhá pravidlům spravedlivého procesu, tedy i principům řádného dokazování [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3280/09 ze dne 2. 2. 2010 (N 18/56 SbNU 177), dostupný in http://nalus.usoud.cz], mylně však uvedla, že k dokazování nedošlo, resp. že nebyl dodržen řádný postup stanovený občanským soudním řádem.

Stěžovatelka se konkrétně dovolávala ustanovení § 122 o. s. ř., které předpokládá, že dokazování provádí soud při jednání, opomněla však ustanovení § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř., zákonnou výjimku, která odvolacímu soudu umožňuje v řízení, které se dotýká toliko náhrady nákladů řízení (což byl i případ stěžovatelky), rozhodnout bez nařízení jednání. Tato skutečnost musela být stěžovatelce zastoupené advokátem známa; protože prostor pro uplatňování svých práv byl stěžovatelce ponechán v mezích písemných podání, neporušil odvolací soud právo garantované článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když zákonem stanovený postup respektoval a v souladu s ním jednal.

Ačkoliv článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod uvádí, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, není možné toto ustanovení vykládat doslovně a neomezeně. V českém právním řádu existuje mnoho zákonných a opodstatněných výjimek ze zásady veřejnosti a ustanovení § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. je jednou z nich.

Tvrzení stěžovatelky "podepřené" Protokolem o předání předmětu dražby, sepsaném dne 20. 1. 2011, že nemovitosti vyklidila před podáním žaloby, obecné soudy nepřisvědčily. Vyšly jak z uvedeného Protokolu, tak z dalších důkazů založených ve spisu, z nichž se podává, že tvrzené "předání" obsahovalo jen předání klíčů od branky a vchodových dveří do předsíně domu. Ostatní dveře uvnitř domu byly uzamčené a vstup do dalších místností umožněn nebyl. Nahlédnutím skrze okna bylo lze spatřit, že místnosti jsou nadále obývány, v domě se topí a nemovitost vyklizena není. Stěžovatelka pak měla zámek u vstupních dveří vyměnit a tím předání nemovitosti zmařit. K věci se vyjádřil i soused P. S., který uvedl, že stěžovatelku viděl vcházet a vycházet z domu i v lednu a únoru 2012, naposledy dne 28. 1. 2012, a právního zástupce stěžovatelky též ve dnech 2. a 3. 2. 2012, kdy jeho "návštěvu" v domě řešila i Policie ČR odd. Roztoky; dne 4. 2. 2012 pak měl právní zástupce z domu vynášet různé předměty a nakládat je do vozidla, se kterým přijel. Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy došly ke správným skutkovým zjištěním, nemovitost ještě v únoru 2012 stěžovatelkou vyklizena nebyla, a byla-li žaloba podána dne 8. 11. 2011, pak byla podána důvodně.

Ohledně práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, zaručeného taktéž článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, došel Ústavní soud k závěru, že stěžovatelka měla možnost toto právo realizovat a taktéž jej realizovala, a to jak vyjádřením k žalobě, tak především prostřednictvím odvolání. V odvolání, kde mohla reagovat na všechny skutečnosti, na základě kterých soud I. stupně rozhodl, však prakticky opakovala tvrzení ze svého vyjádření k žalobě. Listinné důkazy předložené druhou stranou nijak nezpochybnila, nové důkazy nenavrhla. Nezbývá tedy než konstatovat, že nařízení ústního jednání před odvolacím soudem nebylo nezbytné a ani účelné, neboť na základě listinných důkazů obsažených ve spise bylo možno spolehlivě zjistit skutkový stav a spravedlivě rozhodnout.

Pro úplnost je třeba dodat, že v tomto konkrétním případě se stěžovatelka nemůže dovolávat nálezu sp. zn. I. ÚS 315/07 [nález sp. zn. I. ÚS 315/07 ze dne 17. 12. 2008 (N 224/51 SbNU 799), dostupný in http://nalus.usoud.cz], neboť ten se týká pouze ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. věty první. Stejně nepřiléhavé je poukazovat na nález sp. zn. II. ÚS 439/06 [nález sp. zn. II. ÚS 439/06 ze dne 8. 11. 2007 (N 186/47 SbNU 443), dostupný in http://nalus.usoud.cz], neboť v případě stěžovatelky se odvolací soud zabýval její argumentací uvedenou v odvolání, jak je z jeho rozhodnutí patrné. V tomto směru obsahovala napadená rozhodnutí obecných soudů dostatečná a srozumitelná odůvodnění.