II.ÚS 3172/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3172/14 ze dne 28. 4. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Luboše Fukara, zastoupeného Mgr. Martinem Laipoldem, advokátem, se sídlem Rubešova 83/10, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, č. j. 23 Cdo 1914/2013-298, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. prosince 2012, č. j. 12 Cmo 307/2009-263, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí pro porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a pro porušení práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny. 2. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. prosince 2012, č. j. 12 Cmo 307/2009-263, poté, co jeho předchozí rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, č. j. 23 Cdo 3377/2010-231, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2009, č. j. 26 Cm 354/2007-156, v rozsahu, ve kterém byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalované (Express Parcel System, s. r. o.) zaplacení částky 140.854,66 Kč s příslušenstvím, která měla představovat náhradu za ztrátu videokamery, kterou žalobce svěřil žalované k obstarání přepravy na Nový Zéland za účelem její garanční opravy. Odvolací soud současně potvrdil i výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před dovolacím a odvolacím soudem. Odvolací soud jsa vázán názorem dovolacího soudu vysloveným v jeho předchozím kasačním rozhodnutí doplnil dokazování a zjistil, že mezi smluvními stranami (žalobcem a žalovanou) byla uzavřena zasílatelská smlouva na základě objednávky obstarání přepravy (zasílatelského příkazu), kterou žalovaná přijala a na jejím základě uzavřela přepravní smlouvu s dopravcem (firma ARAMEX), jehož jméno žalobci oznámila. Ve zbytku vycházel ze skutkových zjištění uskutečněných v řízení již dříve, že zasílatel sám zásilku převzal a uskutečnil část přepravy od odesílatele k dopravci, za což (a za další služby) přijal úplatu. Po výše popsaném doplnění dokazování odvolací soud právně věc posoudil tak, že mezi účastníky byla uzavřena zasílatelská smlouva, přičemž dle § 603 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák."), žalovaná jako zasílatel neodpovídá za škodu vzniklou ztrátou předmětné zásilky. Žalovaná totiž splnila svoje smluvní povinnosti tím, že obstarala přepravu uzavřením přepravní smlouvy s renomovaným leteckým dopravcem. Skutečnost, že se zásilka ztratila při samotné letecké přepravě, nemohla žalovaná nikterak ovlivnit. Odvolací soud dále dodal, že i kdyby došel k závěru, že žalovaná byla zároveň v pozici smluvního dopravce a smlouvu zasílatelskou by bylo tedy možno považovat za smlouvu přepravní, nezměnilo by to nic na závěru, že náhradu škody by bylo možné přiznat jen do výše limitu stanoveného dle čl. 22 bodu 3 Úmluvy o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké přepravě, uveřejněné jako Sdělení Ministerstva zahraničí č. 123/2003 Sb. m. s. (dále jen "Montrealská úmluva"). 3. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, č. j. 23 Cdo 1914/2013-298, odmítnuto jako nepřípustné. K jednotlivým dovolacím námitkám Nejvyšší soud konstatoval, že v posuzovaném případě je zřejmé, že škoda nevznikla v souvislosti s obstaráváním smlouvy o přepravě, ale v souvislosti se samotnou přepravou, přičemž pro případ ztráty zásilky nebylo sjednáno pojištění. Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího, se pak nepodává, že by příkazem žalobce bylo zajistit pojištění zásilky. Podle § 603 odst. 3 obch. zák. je zasílatel povinen zásilku pojistit, jen když to stanoví smlouva. Povinnost žalované tedy byla splněna řádným uzavřením přepravní smlouvy, když podle skutkového závěru soudu prvního stupně se žalobci nepodařilo prokázat, že by mu žalovaná poskytla nesprávné nebo neúplné informace ohledně pojištění. Výše uvedená námitka s ohledem na důvod přípustnosti [§ 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. prosince 2012 (dále jen "o. s. ř.")] přípustnost dovolání založit nemůže, neboť odvolací soud posuzoval okolnosti konkrétního případu a vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním nelze dovodit, že by jeho rozhodnutí bylo v rozporu s hmotným právem. Ani další otázka vymezená dovolatelem (zda lze považovat za splnění informačních povinností zasílatele vůči příkazci i neúplné označení obchodního jména dopravce) nemohla založit přípustnost dovolání, neboť na ní posuzovaná věc nestála. Přestože označení dopravce bylo natolik neurčité, že jej není možno považovat za dostačující ke splnění informační povinnosti, důsledek porušení této povinnosti by byl ten, že by žalovaná odpovídala i jako dopravce (§ 609 a § 584 odst. 2 obch. zák.). Jelikož však šlo o mezinárodní leteckou přepravu (čl. 1 Montrealské úmluvy), uplatnily by se limity podle čl. 22 bodu 3 Montrealské úmluvy. Tato limitovaná náhrada škody však žalobci již byla v řízení přiznána rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2009, č. j. 26 Cm 354/2007-156. K poslední stěžovatelem nastolené otázce pak Nejvyšší soud rovněž nemohl přihlížet, neboť směřovala k vadám řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., avšak nevycházela ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávního předpisu. II. 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví. V rozhodnutí obecných soudů spatřuje svévolný postup spočívající v ignorování tvrzení stěžovatele a převedení sporu na otázku, která pro danou věc nebyla směrodatná. Namítá, že soudy nehodnotily všechny tvrzení a důkazy stěžovatele, ale pouze jimi vybranou část. Soudům vytýká, že se nezabývaly obsahem pojmu "odborná péče zasílatele", ale soustředily se pouze na otázku pojištění zásilky. Ve vztahu k Nejvyššímu soudu považuje jeho hodnocení přípustnosti dovolacích důvodů za příliš formalistické, když podle názoru stěžovatele se měl Nejvyšší soud zabývat dovoláním v celém rozsahu (a nikoliv pouze v rozsahu otázek, které vyhodnotil jako otázky zásadního právního významu). Odvolacímu soudu pak vytýká, že v rámci řízení (po kasaci ze strany Nejvyššího soudu) provedl nové důkazy (zejména důkaz leteckým nákladovým listem), aniž by se zabýval námitkami stěžovatele, že se jedná o padělek. Navíc v této souvislosti upřednostnil důkaz nikterak ověřeným e-mailem o možné ztrátě zásilky před výslechem svědků k pravosti předložené listiny (nákladovému listu). Jako další námitku uvádí, že odvolací soud přenesl důkazní břemeno ohledně vyvinění se z objektivní odpovědnosti ze žalované na stěžovatele, čímž žalovanou zvýhodnil, což opět představuje porušení práva na spravedlivý proces. Závěrem stěžovatel poukazuje na to, že se jedná o mnohaletý spor, který jej stál velké množství peněz, přičemž žalovaná využívala všech možností, jak navyšovat náklady na soudní spor. To vše se dělo v situaci, kdy soudní rozhodnutí vyznívala nejprve ve prospěch stěžovatele, ale soudy posléze věc uzavřely v jeho neprospěch, když podle názoru stěžovatele v rozporu s vlastní judikaturou se vůbec nezabývaly pojmem "odborná péče zasílatele". III. 5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení toho, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 6. V dané věci stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces spočívající jednak v nesprávném hodnocení provedených důkazů a nesprávném právním posouzení věci, jednak v ignorování některých námitek vyslovených stěžovatelem. 7. K námitce porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud nejprve v obecné rovině podotýká, že toto právo zaručující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zacho