Ústavní soud II.ÚS 3232/17

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 9. 2016 č. j. 21 Co 327/2016-45, změnil v exekuční věci vedené proti stěžovateli (povinnému) pro pohledávku ve výši 35 000 Kč s příslušenstvím usnesení soudu prvního stupně tak, že se exekuce nezastavuje. Odvolací soud dovodil, že závazek vyplývající z exekučního titulu (soudem schváleného smíru), v němž se stěžovatel zavázal zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 35 000 Kč do 30 dnů od doručení nově vystavené faktury na tuto částku s dodacím listem stěžovateli, není podmínkou hmotného práva, na jejíž splnění by byla vázána vykonatelnost exekučního titulu [srov. § 43 odst. 1 a 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů], nýbrž obsahuje toliko stanovení splatnosti závazku, což představuje podmínku procesní.

Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, č. j. 20 Cdo 476/2017-65, odmítnuto jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., protože směřovalo proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč [ srov. § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Přestože šlo o návrh na zastavení exekuce, bylo třeba v intencích konstantní judikatury [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015 sp. zn. 26 Cdo 4236/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013 sp. zn. 20 Cdo 1977/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 346/14] vycházet z exekuované částky.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Nejprve shrnuje průběh dosavadního řízení a obsah soudních rozhodnutí. Jeho námitky směřují v podstatě pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, který se měl odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu zejména v otázce, že splnění podmínky v exekučním titulu nemusí být nikterak osvědčeno. Odvolacímu soudu vytýká přepjatý formalismus s tím, že akceptováním jeho postupu by došlo k vyloučení ochrany povinného před šikanózními exekučními návrhy. Nejvyššímu soudu pak vytýká, že neposkytl ochranu dotčeným právům stěžovatele.

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele v souvislosti s jeho tvrzením o porušení ústavně zaručených práv dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, neboť z pohledu dovolacího řízení šlo o bagatelní věc [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Stěžovatel však vůči tomuto rozhodnutí žádné námitky neuplatňuje, když pouze v obecné rovině Nejvyššímu soudu vytýká, že odmítnutím dovolání neposkytl ochranu jeho právům. Ustanovení § 238 odst. 1 o. s. ř. vymezuje výjimky z případů, kdy lze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu napadnout dovoláním (§ 236, § 237 a § 238a o. s. ř.). Jestliže Nejvyšší soud aplikoval § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá důvod takový závěr přehodnotit (srov. též usnesení ze dne 16. 7. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1715/13, ze dne 26. 8. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1985/13, ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. I. ÚS 2921/16, ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. II. ÚS 413/17 aj.).

Skutečnost, že dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, protože nebylo přípustné [§ 238 písm. c) o. s. ř.], by měla vliv na hodnocení včasnosti ústavní stížnosti ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu, neboť dvouměsíční lhůta stanovená v § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), by počala plynout již ode dne doručení usnesení odvolacího soudu, nikoli až od doručení usnesení dovolacího soudu. Nicméně vzhledem k zavádějící formulaci poučení stěžovatele o dovolání odvolacím soudem, když odvolací soud uvedl, že proti jeho usnesení "je přípustné podat dovolání pouze za podmínek ust. § 237 o. s. ř.", Ústavní soud ústavní stížnost za opožděně podanou nepovažoval, nicméně ji shledal také zjevně neopodstatněnou.

Stěžovatel nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že závazek stěžovatele zaplatit žalobci částku 35 000 Kč obsažený v soudem schváleném smíru uvozený slovy "do 30 dnů od doručení nově vystavené faktury na tuto částku s dodacím listem žalovanému" není podmínkou hmotného práva, nýbrž jde o podmínku procesní představující stanovení splatnosti závazku. Od svého odlišného názoru (že jde o podmínku hmotného práva) pak odvíjí úvahu vycházející z § 43 odst. 2 exekučního řádu popř. z § 262 odst. 2 o. s. ř., že k potvrzení o vykonatelnosti rozhodnutí je třeba připojit listinu vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, z níž je patrno, že se splnila podmínka, že oprávněný splnil svou vzájemnou povinnost, popřípadě je připraven ji splnit, nebo že nastal doložený čas (viz § 262 odst. 2 o. s. ř.). Argumentace stěžovatele se tak v daném případě nachází spíše v poloze nesouhlasné polemiky s právními závěry vyslovenými v rozhodnutí odvolacího soudu, která vyplývá z jeho odlišného názoru na věc, avšak nemá potřebný ústavněprávní přesah. Prostý nesouhlas stěžovatele a jeho odlišný právní názor nemůže sám o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ však nejde. Výklad provedený odvolacím soudem, že jde pouze o stanovení splatnosti závazku a nikoliv o hmotněprávní podmínku, není ústavně nekonformní.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.