II.ÚS 3285/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3285/19 ze dne 9. 3. 2021 N 47/105 SbNU 46 Náležité odůvodnění soudního rozhodnutí v případě restituce pozemků   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Leonharda Josefa Colloredo-Mansfelda, zastoupeného JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem, se sídlem Spálená 84/5, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 2016 č. j. 20 C 268/2008-720, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 4. 2018 č. j. 30 Co 1/2017-764 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2019 č. j. 28 Cdo 3427/2018-808, za účasti Okresního soudu v Hradci Králové, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a 1. města Třebechovice pod Orebem, se sídlem Masarykovo náměstí 14, Třebechovice pod Orebem, zastoupeného JUDr. Antonínem Ondrákem, advokátem, se sídlem Brandlova 261/3, Hradec Králové, 2. České republiky - Státního pozemkového úřadu, 3. České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a 4. Lesů České republiky, s. p., se sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Lukášem Eichingerem, MBA, advokátem, se sídlem Veleslavínova 8, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 2016 č. j. 20 C 268/2008-720, rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 4. 2018 č. j. 30 Co 1/2017-764 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2019 č. j. 28 Cdo 3427/2018-808 bylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 10. 2019 a doplněnou podáním ze dne 21. 1. 2021, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti v záhlaví vymezeným rozhodnutím Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "nalézací soud"), Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu, neboť jimi dle stěžovatelova názoru byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy vystupoval jako žalovaný ve sporu s vedlejším účastníkem 1 jakožto žalobcem, za účasti ostatních vedlejších účastníků nynějšího řízení a dále obce Jeníkovice, České republiky - Ministerstva zemědělství České republiky a Povodí Labe, státního podniku, o určení vlastnictví k nemovitým věcem v katastrálním území Štěnkov, obec T., okres H., parc. č. X1, X2, X3, X4, X5, X6, X7, X8, X9, X10, X11, X12, X13, X14, X15, X16, X17 (označ. dle KN, vzniklé z PK parc. č. X) a parc. č. Y1, Y2, Y3, X5, Y6, Y7, Y8, Y9 (označ. dle KN, vzniklé z PK č. Y), zapsaných na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Hradec Králové (dále jen "předmětné pozemky"). 3. Předmětné pozemky byly (mimo jiné) před druhou světovou válkou ve vlastnictví rodu Colloredo-Mansfeld. Nárok na předmětné pozemky odvozuje stěžovatel od vlastnického práva dr. Josefa Colloredo-Mansfelda, otce právní předchůdkyně a děda stěžovatele (dále jen "děd stěžovatele"). V období Protektorátu Čechy a Morava byly předmětné pozemky zkonfiskovány německou Státní tajnou policií (Gestapo) a ke dni 19. 2. 1942 byl proveden vklad vlastnického práva k nim pro Německou říši v zemských deskách. Po skončení druhé světové války československý stát zkonfiskoval předmětné pozemky jako náležející Německé říši. Byl na ně rovněž vydán konfiskační výměr, který byl později po 25. 2. 1948 zrušen a byly přiděleny obci Štěnkov. Podstata sporu o předmětné pozemky spočívala, stručně řečeno, v tom, zda stěžovateli (resp. jeho právní předchůdkyni) svědčilo právo na vydání předmětných pozemků v rámci restitucí po roce 1989, nebo zda pro to nejsou splněny právní podmínky. 4. Předmětné pozemky byly rozhodnutím Ministerstva zemědělství České republiky, Pozemkového úřadu v Hradci Králové ze dne 10. 10. 2008 č. j. PÚHK-477,2017,2100/3877/1529-212/R-1707/08-Bu (dále jen "rozhodnutí o vydání") vydány dle § 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě") a § 3 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 243/1992 Sb.") do vlastnictví paní Kristiny Colloredo-Mansfeldové, stěžovatelovy matky a právní předchůdkyně (dále jen "právní předchůdkyně"), do jejíhož procesního postavení vstoupil stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy na základě rozhodnutí dle § 107a odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský soudní řád"). 5. Proti výroku rozhodnutí o vydání týkajícímu se předmětných pozemků podal vedlejší účastník 1 žalobu dle části páté občanského soudního řádu, o níž nalézací soud (po zrušení předchozího rozsudku odvolacím soudem) svým napadeným rozsudkem rozhodl tak, že určil, že právní předchůdkyně stěžovatele není vlastnicí předmětných pozemků, že napadený rozsudek v tomto rozsahu nahrazuje rozhodnutí o vydání a že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. 6. Nalézací soud odůvodnil své napadené rozhodnutí především tím, že po právní stránce je třeba věc posoudit dle zákona o půdě, podle jehož § 4 je osobou oprávněnou žádat vydání tam uvedených nemovitých věcí pouze český (československý) státní občan, jehož nemovitosti přešly do vlastnictví státu v tzv. rozhodném období, tedy od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 (dále jen "rozhodné období"), přičemž tato hranice byla dle nalézacího soudu prolomena zákonem č. 243/1992 Sb., který umožňoval vrácení majetku také osobě, která na ně měla nárok dle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, (dále jen "dekret č. 5/1945 Sb.") nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, avšak majetek jí vrácen nebyl. 7. S odkazem na nález sp. zn. III. ÚS 107/04 ze dne 16. 12. 2004 (N 192/35 SbNU 509) dospěl nalézací soud k závěru, že ve stěžovatelově věci nebyla splněna podmínka přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům v rozhodném období, neboť československý stát je převzal již v roce 1945, a to konfiskací buď dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, (dále jen "dekret č. 12/1945 Sb.") nebo dle dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, (dále jen "dekret č. 108/1945 Sb."; společně dekrety č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. také jen "konfiskační dekrety"). 8. Z toho nalézací soud dovodil, že předmětné pozemky by bylo možno vydat (resp. rozhodnout o vlastnickém právu stěžovatele k nim) toliko tehdy, byla-li by v intencích zákona č. 243/1992 Sb. splněna podmínka rasové perzekuce děda stěžovatele. Její splnění přitom nalézací soud s odkazem na judikaturu Ústavního soudu nedovodil, neboť, stručně řečeno, na základě provedeného dokazování uzavřel, že sice děd stěžovatele byl perzekvován, ale stalo se tak z důvodů "majetnických" a "politických", nikoliv z důvodů rasových. S odkazem na § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o rehabilitacích"), resp. dle § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., pak dle nalézacího soudu se křivda, kterou děd stěžovatele musel zakusit v době Protektorátu Čechy a Morava, nenachází v mezích, které pro nápravu křivd z tohoto období stanovil demokratický zákonodárce. Neexistuje přitom ústavně zaručené základní právo na restituci majetku a vlastnické právo nebylo nedotknutelné ani dle prvorepublikové ústavy. 9. Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku nalézacího soudu odvolání, o němž rozhodl odvolací soud svým napadeným rozsudkem, jímž napadený rozsudek nalézacího soudu potvrdil a současně žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Odvolací soud v zásadě dal za pravdu argumentaci naléz