II.ÚS 3330/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3330/13 ze dne 27. 1. 2015 N 18/76 SbNU 283 Nedostatek pasivní legitimace účastníka řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) - ze dne 27. ledna 2015 sp. zn. II. ÚS 3330/13 ve věci ústavní stížnosti Michaela Vaška, zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, advokátem, se sídlem Brno, Bolzanova 461/5, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2013 č. j. 30 Cdo 3257/2012-282, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo dovolání, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2012 č. j. 44 Co 149/2011-262, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí stěžovatelovy žaloby, jíž se domáhal po městu Kuřim zaplacení částky 1 000 000 Kč jako zadostiučinění za nesprávný úřední postup Městského úřadu Kuřim při nařízení a provádění správní exekuce, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení. I. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2012 č. j. 44 Co 149/2011-262 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené v článku 36 odst. 1 a v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2012 č. j. 44 Co 149/2011-262 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2013 č. j. 30 Cdo 3257/2012-282 se ruší. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 11. 2013 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v článku 10 odst. 1, 2 a v článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v článku 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že posouzení věci obecnými soudy bylo provedeno v rozporu s výslovnou dikcí zákona, konkrétně s § 8 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, na jehož základě stěžovatel dovodil pasivní žalobní legitimaci města Kuřim (dále také jen "žalovaný"). Žaloba stěžovatele však byla zamítnuta, aniž by soudy poskytly přesvědčivé argumenty odůvodňující závěr, že si stěžovatel vyložil citované ustanovení nesprávně. Nárok stěžovatele je tak promlčen, současně mu bylo uloženo nahradit úspěšnému žalovanému městu Kuřim náhradu nákladů řízení v celkové výši 87 300 Kč a státu na nákladech řízení dalších 21 406 Kč. V takovém postupu spatřuje stěžovatel zásah do svého práva na ochranu právní jistoty a v důsledku toho pak zásah do práva na ochranu vlastnictví. II. 3. Ve smyslu § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") umožnil Ústavní soud účastníkům řízení i městu Kuřim, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. 4. K ústavní stížnosti se vyjádřil pouze Nejvyšší soud, který s odkazem na svou judikaturu a judikaturu Ústavního soudu setrval na svém závěru, že dovolání stěžovatele do výroku o náhradě nákladů řízení bylo zcela nepřípustné. Nejvyšší soud se proto domnívá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele, a navrhuje ústavní stížnost jako nedůvodnou odmítnout, případně zamítnout. 5. Ústavní soud zaslal uvedené vyjádření stěžovateli, aby se k němu mohl vyjádřit. Ve své replice stěžovatel konstatoval, že nemůže na vyjádření věcně reagovat, neboť se nezabývá podstatným důvodem ústavní stížnosti, nýbrž se věnuje víceméně formální vadě napadeného rozsudku. III. 6. Z obsahu spisu Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 27 C 102/2007, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. 12. 2010 č. j. 27 C 102/2007-226 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal po městu Kuřim zaplacení částky 1 000 000 Kč jako zadostiučinění za nesprávný úřední postup Městského úřadu Kuřim, daný dle stěžovatele neoprávněně vedenou exekucí téhož úřadu. Rozsudek soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 5. 2012 č. j. 44 Co 149/2011-262 tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ve věci samé zamítnuto, v části směřující proti výroku o nákladech řízení odmítnuto. IV. 7. Podle ustanovení § 44 zákona o Ústavním soudu nebyl-li návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnut, nařídí Ústavní soud ústní jednání, lze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Za splnění podmínek daných tímto zákonným ustanovením rozhodl o věci Ústavní soud s upuštěním od ústního jednání. V. 8. Ústavní stížnost posuzoval Ústavní soud z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému obecného soudnictví (čl. 91 Ústavy), není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s právy obsaženými v hlavě páté Listiny [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. S ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že k výše uvedenému porušení práv obsažených v Listině opravňujícímu zásah Ústavního soudu došlo, byť z jiných důvodů, než které uváděl v ústavní stížnosti stěžovatel. 9. Soud prvního stupně posoudil žalobcovy nároky podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a uzavřel, že požadavek stěžovatele na zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč odporuje dobrým mravům v situaci, kdy se stěžovatel záměrně vyhýbal splnění své povinnosti, jež mu byla uložena v řízení o přestupcích. Odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, ale po právní stránce věc posoudil jinak, když v odůvodnění svého rozsudku ze dne 2. 5. 2012 č. j. 44 Co 149/2011-262 uvedl, že město Kuřim nebylo v této věci pasivně legitimováno, a proto bylo namístě žalobu zamítnout. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že majetková exekuce obecně je zákonem připuštěným případem zbavení vlastnictví a jako taková je založena na veřejné ochraně vlastnictví a je typickým znakem výkonu veřejné moci ve smyslu § 1 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. To platí i pro exekuci správní prováděnou v posuzovaném případě s odkazem na zákon č. 500/2004 Sb., správní řád. Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, v § 95a přitom přímo stanoví, že působnosti stanovené obecnímu úřadu podle tohoto zákona jsou výkonem přenesené působnosti. Ze stejných závěrů vycházel v ústavní stížností napadeném rozhodnutí i dovolací soud, který stěžovateli vyložil, že jeho názor, že působnost obce může být různá při vydávání přestupkového rozhodnutí a jeho výkonu, je mylný. Na podporu svého závěru, že výkon rozhodnutí vydaného v přenesené působnosti obce patří rovněž do její přenesené působnosti, odkázal dovolací soud na související odbornou literaturu. Nejvyšší soud uzavřel, že za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem Městského úřadu Kuřim v rámci výkonu přenesené působnosti by odpovídal stát v režimu zákona č. 82/1998 Sb., proto je správný závěr odvolacího soudu, že město Kuřim jako samosprávný územní celek není v této věci pasivně věcně legitimováno. 10. Podle § 219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v tehdy platném znění, (dále též jen "o. s. ř.") platí, že dospěje-li odvolací soud ke stejnému závěru (výroku) jako soud prvního stupně, byť na základě jiného právního posouzení, napadené rozhodnutí potvrdí. Nelze však souhlasit s postupem, jakým k potvrzujícímu rozhodnutí dospěl odvolací soud v souzené věci. V této souvislosti je namístě připomenout, že zákonem č. 59/2005 Sb., kterým se změnil občanský soudní řád a některé další zákony, byla překonána letitá judikatura Ústavního soudu, podle níž byla změna právního náhledu odvolacího soudu důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu. Tato novela omezila v zájmu zajištění rychlejšího průběhu řízení množství kasačních rozhodnutí odvolacích soudů tak, že odvolací soud má rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdit, je-li "ve výroku" věcně správné. Tato zdánlivě nepatrná změna § 219 o. s. ř. však má významné a dalekosáhlé důsledky, neboť odvolací soud má potvrdit nejen rozhodnutí soudu prvního stupně, které je založeno na správných skutkových zjištěních a správném právním posouzení, ale kupř. i rozhodnutí, které je postaveno na nesprávném právním názoru, avšak přesto je co do výroku správné. Nová úprava § 219 o. s. ř. ovšem nijak nezasáhla do zákazu tzv. překvapivých rozhodnutí, resp. do požadavku, aby rozhodnutí bylo pro účastníky předvídatelné. Předvídat