II.ÚS 3592/19

Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ústavní principy zakotvené v čl. 4 odst. 4 Listiny a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených listin, stěžovatelka, jakožto žalovaná (společně s Ing. Zdeňkem Kumstou), je účastnicí řízení vedeného u Okresního soudu Praha - východ (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 35 C 177/2019, v rámci kterého je projednávána žaloba na zaplacení částky ve výši 102 976 Kč s příslušenstvím, podaná Ing. Tomášem Korandou, správcem konkursní podstaty Bytového družstva X.

Stěžovatelka v tomto řízení namítla, s odkazem na § 9 odst. 2 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád") a § 7a písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, nedostatek věcné příslušnosti okresního soudu a navrhla, aby byla věc postoupena Městskému soudu v Praze.

V postupu podle § 104a odst. 5 občanského soudního řádu předložil okresní soud věc k projednání Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"). Ten ovšem dospěl v záhlaví specifikovaným usnesením k závěru, že jsou k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy.

Vrchní soud v rámci rekapitulace řízení uvedl, že v projednávané věci se žalobce, jako insolvenční správce dlužníka Bytové družstvo X, domáhá po stěžovatelce uhrazení dlužné částky představující rozdíl mezi hodnotou majetku stěžovatelky, který nabyla na základě zákona o vlastnictví bytů jako konkursní věřitelka uvedeného bytového družstva, a částkou, která odpovídá poměrnému uspokojení "ostatních pohledávek" dle § 32 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání").

V odkazu na judikaturu Nejvyššího soudu vrchní soud dále vyložil, že podle § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona [tedy i pro konkursní řízení, jež je relevantní v nyní projednávaném případě] použijí dosavadní právní předpisy. To znamená, že pro konkursní a vyrovnávací řízení zahájená podle zákona o konkursu a vyrovnání, která pokračují po 1. 1. 2008, se po uvedeném datu použije coby "dosavadní právní předpis" nejen zákon o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007, ale rovněž občanský soudní řád, taktéž ve znění účinném do 31. 12. 2007.

Vrchní soud neshledal námitku stěžovatelky důvodnou, neboť "v projednávané věci se nejedná o spor podle § 9 odst. 2 písm. e) o. s. ř. mezi obchodní korporací (družstvem) a jejím členem, vyplývající na účasti na ní, ale o spor věřitele na zaplacení pohledávky, k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy dle § 9 odst. 1 o. s. ř." Současně uvedl, že se v dané věci nemůže jednat ani o spor dle insolvenčního zákona [§ 7 písm. a)].

Stěžovatelka brojí nyní předkládanou ústavní stížností proti citovanému závěru vrchního soudu, neboť již nemá k dispozici jiné prostředky ochrany svých práv. Je i nadále toho názoru, že věc má být v prvním stupni projednána krajským soudem. Ke správnému posouzení žaloby je nutné zkoumat skutečnosti důležité pro konkursní řízení. Na podporu své argumentace odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Olomouci (srov. usnesení ze dne 3. 4. 2017 č. j. Ncp 198/2017-234, usnesení ze dne 15. 8. 2019 č. j. Ncp 181/2019-30), v němž tento soud dospěl (dle názoru stěžovatelky) v totožné věci k odlišnému závěru, tj. že je dána věcná příslušnost krajských soudů. Stěžovatelka dále poukazuje na vyjádření žalobce, správce konkursní podstaty, jenž sám uvedl, že "skutečnosti odůvodňující vznik a výši pohledávky, nemají původ v insolvenčním řízení, nýbrž v řízení konkurzním" (srov. napadené usnesení vrchního soudu, bod 2). Odkazuje na nálezy Ústavního soudu [nález dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 ze (N 6/36 SbNU 53); ze dne 6. 5. 2004 sp. zn. III. ÚS 258/03 (N 66/33 SbNU 155); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz], z nichž dovozuje své postavení konkursní věřitelky. Současně navrhuje, aby Ústavní soud posoudil možnost vyřízení její ústavní stížnosti mimo pořadí v souladu s § 39 zákona o Ústavním soudu.

Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutí vrchního soudu, proti němuž nejsou opravné prostředky přípustné.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález ze dne 3. 6. 2003 sp. zn. I. ÚS 177/01 (N 75/30 SbNU 203)].

Ústavní soud dále připomíná, že je-li ústavní stížnost podána proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, namítá-li stěžovatel toliko věcnou nesprávnost či nerespektování podústavního práva. Takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role další instance v soustavě obecných soudů, jíž však, jak bylo výše uvedeno, není. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Podstata stěžovatelčiny stížnosti směřuje proti mechanismu, kterým obecné soudy určují věcnou příslušnost soudů, a v tomto ohledu poukazuje na nejednotnost jejich právního názoru. Odkazuje přitom na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jež není předmětem nyní projednávané věci a které věcnou příslušnost zakládá odlišně, na jiných důvodech. Sjednocení této otázky podústavního práva však přísluší samotným obecným soudům. Ústavní soud v nyní projednávaném případě neshledal důvody pro zásah do jurisdikce obecných soudů. Vrchní soud vyložil, jakými úvahami byl veden při formulaci shora rekapitulovaných právních závěrů. Nadto je třeba konstatovat, že zatímco v současnosti stěžovatelka brojí proti toliko hypotetickému porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, v budoucnu jí není odepřena možnosti brojit proti obsazení soudu v rámci přezkumu konečného rozhodnutí ve věci sp. zn. 35 C 177/2019.

Ústavní soud tak, s ohledem na shora uvedené, dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím vrchního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky vymezených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, ani ústavních principů zakotvených v čl. 4 odst. 4 Listiny a čl. 4 Ústavy.

Podanou ústavní stížnost je tak na místě odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že o návrhu na přednostní projednání věci pro její naléhavost podle § 39 zákona o Ústavním soudu tento soud samostatně nerozhodoval. Z procesního hlediska by byl takový postup zjevně neúčelný za situace, kdy mohl Ústavní soud meritorně rozhodnout neprodleně po seznámení se s projednávaným případem.