II.ÚS 3643/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3643/11 ze dne 15. 8. 2013 N 147/70 SbNU 371 K otázce doručování prostřednictvím veřejné datové sítě (datových schránek)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka - ze dne 15. srpna 2013 sp. zn. II. ÚS 3643/11 ve věci ústavní stížnosti UHLÍ z Ledvic, s. r. o., (nyní Slunol, s. r. o.), sídlem Praha 4, Jaurisova 515/4, zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem Praha 1, 28. října 1001/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2012 č. j. 33 Cdo 2334/2012-198, jímž bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2011 č. j. 22 Co 341/2011-172, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. května 2011 č. j. 9 C 82/2007-153 o zastavení řízení z důvodu opožděného podání návrhu na pokračování přerušeného řízení, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně jako účastníků řízení a Jana Veselého, zastoupeného JUDr. Vladimírem Rybářem, advokátem se sídlem Kolín IV, Politických vězňů 27, jako vedlejšího účastníka řízení, spolu s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2012 č. j. 33 Cdo 2334/2012-198, usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2011 č. j. 22 Co 341/2011-172 a usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. května 2011 č. j. 9 C 82/2007-153 bylo porušeno stěžovatelčino právo garantované ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2012 č. j. 33 Cdo 2334/2012-198, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2011 č. j. 22 Co 341/2011-172 a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. května 2011 č. j. 9 C 82/2007-153 se ruší. III. Návrh stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem, se odmítá. Odůvodnění I. 1. V ústavní stížnosti vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadená usnesení obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 14. 5. 2010 bylo dle ustanovení § 110 občanského soudního řádu přerušeno řízení, ve kterém se stěžovatelka domáhala náhrady škody ve výši 150 000 Kč. Účastníci řízení byli v tomto usnesení poučeni o nutnosti podat dle ustanovení § 111 odst. 3 občanského soudního řádu návrh na pokračování řízení do jednoho roku ode dne nabytí právní moci usnesení o přerušení řízení. Poslední den lhůty pro podání návrhu na pokračování řízení připadl na 6. 5. 2011; téhož dne zaslala stěžovatelka do datové schránky soudu návrh na pokračování řízení. 3. Okresní soud v Kolíně v záhlaví označeným usnesením zastavil předmětné řízení s odůvodněním, že stěžovatelčin návrh na pokračování řízení byl podán opožděně, neboť byl doručen do datové schránky soudu až dne 7. 5. 2011 v 00.04.41 hod. Jelikož dle výpisu, který měla stěžovatelka k dispozici, měl být předmětný návrh okresnímu soudu dodán do jeho datové schránky dne 6. 5. 2011 v 18.30.38 hod., podala stěžovatelka proti usnesení soudu prvního stupně odvolání, na jehož základě Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením usnesení okresního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením napadeným doplněním ústavní stížnosti odmítl jako nepřípustné. 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s odkazem na závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2010 ve věci sp. zn. 9 Afs 28/2010 připomíná, že pokud bylo podání k soudu nejpozději poslední den této lhůty ve formě datové zprávy do datové schránky soudu dodáno, byla lhůta pro toto podání zachována. Dodáním do datové schránky se přitom dle Nejvyššího správního soudu (viz např. rozhodnutí sp. zn. 5 Afs 77/2005) z faktického hlediska rozumí okamžik, od kterého je datová zpráva dostupná v datové schránce příjemce zprávy, tedy v daném případě soudu. 5. Napadená usnesení obecných soudů jsou proto dle názoru stěžovatelky v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu, neboť dle výpisu odeslaných datových zpráv byl návrh na pokračování řízení okresnímu soudu dodán, a tedy doručen dne 6. 5. 2011 v 18.30 hod. Zákonná lhůta k podání návrhu na pokračování řízení tak byla zjevně zachována, jelikož není možné, aby došlo k doručení až více než pět a půl hodiny od okamžiku dodání. II. 6. Okresní soud v Kolíně, za který jedná v řízení o projednávané ústavní stížnosti JUDr. Arnošt Oliva, ve vyjádření účastníka řízení uvedl, že disponuje vlastním potvrzením, identifikátorem elektronického podání vygenerovaným systémem, jenž je založen na č. l. 152 spisu a jenž byl podkladem pro rozhodnutí. Tento identifikátor neobsahuje žádný časový údaj ze dne 6. 5. 2011 ani údaj o dodání. Obsahuje pouze údaj, že podání bylo doručeno do centrální ePodatelny dne 7. 5. 2011 v 00.04.41 hod. Pokud stěžovatelka dovozuje, že tento časový údaj byl způsoben přihlášením oprávněné soudní osoby do systému, je tuto možnost třeba vyloučit, neboť 6. 5. 2011 byl pátek a 7. 5. 2011 sobota. Je tedy dle okresního soudu nesmyslné, aby se nějaká oprávněná soudní osoba přihlašovala do systému o půlnoci z pátku na sobotu. K vyznačení tohoto času tedy došlo plně automaticky bez jakéhokoliv zásahu či činnosti nějaké soudní osoby a systém plně automaticky také provedl dne 7. 5. 2011 v 06.08.24 hod. ověření datové zprávy. Dle názoru okresního soudu je rozpor mezi dokladem ze systému, který má k dispozici stěžovatelka, a dokladem z téhož systému, který má soud. Za rozhodující přitom považuje soud doklad adresáta. Okresní soud uzavírá své vyjádření konstatováním, že ústavnost nastavení systému a jeho fungování není schopen posoudit, neboť se jedná o otázku technickou. 7. Krajský soud v Praze, prostřednictvím předsedy senátu JUDr. Oto Kubeše, plně odkazuje na odůvodnění svého napadeného usnesení, a jelikož má za to, že nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky, považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. 8. Nejvyšší soud ve vyjádření účastníka řízení o ústavní stížnosti, prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. Blanky Moudré, uvedl, že ústavní stížnost žádné námitky jmenovitě proti postupu Nejvyššího soudu neuvádí; současně připomněl, že napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné, neboť směřovalo proti usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu první instance o zastavení řízení, pročež neměl Nejvyšší soud možnost přezkoumat věcnou správnost napadeného rozhodnutí. 9. Vedlejší účastník ve svém vyjádření poukázal na formální nedostatky projednávané ústavní stížnosti a zdůraznil, že z podání není zřejmé, kdo jej činí, neboť stěžovatelka označená v ústavní stížnosti (již) neexistuje a neexistovala ani ke dni sepsání ústavní stížnosti, neboť obchodní firma "UHLÍ z Ledvic, s. r. o." byla z obchodního rejstříku vymazána dnem 20. 6. 2012 a od té doby se jedná o "Slunol, s. r. o.". Nadto vedlejší účastník zdůraznil, že napadená rozhodnutí obecných soudů považuje za správná a s jejich odůvodněním se ztotožňuje, proto navrhl zamítnutí posuzované ústavní stížnosti. VI. 19. Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy svým postupem nedostály shora vytyčeným požadavkům, a tím porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. 20. Pokud jde o stěžovatelčin návrh na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, Ústavní soud připomíná, že náklady řízení před Ústavním soudem si hradí každý účastník či vedlejší účastník zásadně sám (viz ustanovení § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Zvláštní důvody ve smyslu ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle kterého může v odůvodněných případech uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení, stěžovatelka v ústavní stížnosti nepředkládá a ani Ústavní soud žádné takové důvody neshledal. Měla-li stěžovatelka na mysli náhradu nákladů právního zastupování před Ústavním soudem ve smyslu ustanovení § 83 zákona o Ústavním soudu, je zřejmé, že podmínky aplikace tohoto ustanovení v dané věci taktéž naplněny nebyly. Ústavní soud proto musel tento stěžovatelčin návrh odmítnout. III. 10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní s