II.ÚS 3697/18

Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, neboť Nejvyšší soud dospěl k závěru, že výše zadostiučinění v částce 500 Kč za den vazby, kterou jako přiměřenou shledal odvolací soud, není rozporná s jeho judikaturou. Ve vztahu k zamítavému rozhodnutí co do náhrady nemajetkové újmy za rozhodnutí o vazbě, tj. po částečném zastavení řízení co do částky 62 000 Kč s příslušenstvím, podle Nejvyššího soudu stěžovatel neformuloval žádnou jinou právní otázku, na jejímž vyřešení by mělo napadené rozhodnutí záviset. Pouze projevil nesouhlas s tím, jak odvolací soud jednotlivá kritéria pro stanovení výše zadostiučinění (povaha trestní věci, celková délka omezení osobní svobody a následky v osobní sféře poškozené osoby) na základě zjištěného skutkového stavu zhodnotil, čímž ovšem přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže. Dovolací soud již opakovaně konstatoval, že "stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená". Nejvyšší soud dále uvedl, že stěžovatelem odkazovaná rozhodnutí, která měla být porovnána z hlediska výše zadostiučinění s jeho případem, nebyla shodná v podstatných znacích, tudíž je třeba uzavřít, že na otázce srovnání výše zadostiučinění přiznaného žalobci s výší zadostiučinění v jiných případech rozsudek odvolacího soudu nestojí, a žalobcem uplatněná námitka absence srovnání proto nemůže ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. 30 Cdo 5217/2014).

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že v jeho případě došlo k flagrantnímu porušování principu předvídatelnosti rozhodnutí a právní jistoty, neboť o obdobných kauzách je rozhodováno různě. Stěžovatel tvrdí, že mu bylo přiznáno zadostiučinění na úrovni asi jedné třetiny obvyklé denní sazby, která je přiznávána především u Městského soudu v Praze v obdobných věcech. Z tohoto hlediska se jeví být částka 350 Kč za den nezákonné vazby jako extrémně nízká.

Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

Ústavní soud shledal, že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadenému usnesení. Stěžovatel navíc ve své ústavní stížnosti uvádí, že mu bylo přiznáno 350,- Kč, ačkoli se ze všech jím předložených soudních rozhodnutí podává, že mu bylo přiznáno 500,- Kč. Ústavní soud nepovažoval za podstatné tuto diskrepanci vyjasnit, neboť její vyjasnění by nevedlo k odlišnému závěru. A to takovému, že v případě stěžovatele nebyly předloženy žádné argumenty mající ústavněprávní rozměr. Nejvyšší soud totiž dostatečně vysvětlil stěžovateli, proč jeho dovolání odmítl a toto odůvodnění naplňuje požadavky, kladené na soudní rozhodnutí tohoto typu.

Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že argumenty stěžovatele nedosahují ústavního rozměru, pročež jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.