II.ÚS 3965/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3965/16 ze dne 4. 1. 2017 U 1/84 SbNU 639 K nepřípustnosti ústavní stížnosti z důvodu nevyčerpání všech prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje; k přezkumu rozhodnutí ministra spravedlnosti o přeložení soudce   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Usnesení Ústavního soudu - soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka - ze dne 4. ledna 2017 sp. zn. II. ÚS 3965/16 ve věci ústavní stížnosti JUDr. Karin Vrchové, zastoupené JUDr. Pavlou Plašilovou, advokátkou, se sídlem Jakubská 1, Brno, proti nečinnosti ministra spravedlnosti a proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 25. 10. 2016 č. j. MSP-616/2016-OOJ-SO/3 o přeložení soudkyně Mgr. Andrey Růžové k Okresnímu soudu ve Vyškově, za účasti ministra spravedlnosti jako účastníka řízení. Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 12. 2016, se stěžovatelka domáhá konstatování toho, že (I.) "tím, že o dříve podané žádosti stěžovatelky o její přeložení k Okresnímu soudu ve Vyškově nebylo ministrem spravedlnosti rozhodováno ve spojitosti s později podanou žádostí soudkyně Městského soudu v Brně Mgr. Andrey Růžové o její přeložení k témuž okresnímu soudu, které bylo nakonec rozhodnutím ministra spravedlnosti vyhověno, došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na rovné zacházení dle čl. 37 Listiny základních práv a svobod". Dále stěžovatelka navrhuje (II.) zrušit rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 25. 10. 2016 č. j. MSP-616/2016-OOJ-SO/3 o přeložení soudkyně Mgr. Andrey Růžové k Okresnímu soudu ve Vyškově. 2. Stěžovatelka uvádí, že je soudkyní Okresního soudu v Prostějově a dne 23. 6. 2016 požádala ministra spravedlnosti o přeložení k Okresnímu soudu ve Vyškově. O toto přeložení usiluje již od roku 2009, nicméně její tři předchozí žádosti byly rozhodnutími ministrů spravedlnosti zamítnuty, a to vždy s ohledem na personální obsazenost tohoto soudu. Protože se stěžovatelka dozvěděla, že od 1. 1. 2017 má dojít k uvolnění jednoho soudcovského místa u Okresního soudu ve Vyškově, podala dne 23. 6. 2016 žádost o přeložení k tomuto soudu. O této žádosti však ministr spravedlnosti vůbec nerozhodl. Navzdory tomu byla k Okresnímu soudu ve Vyškově přeložena Mgr. Růžová, ačkoliv žádost o přeložení podala teprve dne 5. 9. 2016, tedy později. Stěžovatelka zjistila, že ředitelka justičního odboru Ministerstva spravedlnosti nepředložila ministrovi obě žádosti o přeložení, takže ten o žádosti stěžovatelky zřejmě vůbec nevěděl, a proto o ní ani nerozhodl. Tím však bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na rovné zacházení dle čl. 37 Listiny. 3. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou posuzované věci, je vždy povinen přezkoumat splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, se jím totiž může zabývat také věcně. V nyní projednávaném případě nicméně Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná. 4. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 citovaného zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ustanovení § 72 odst. 4 téhož zákona). 5. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod je totiž její subsidiarita. Ústavní stížnost tak lze podat pouze tehdy, pokud byly před jejím podáním vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, což znamená, že musí být nejen podány, nýbrž musí o nich být též rozhodnuto. Takovým prostředkem se podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení [viz usnesení sp. zn. II. ÚS 207/05 ze dne 31. 5. 2005 (U 12/37 SbNU 747); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná též z http://nalus.usoud.cz]. 6. V nyní projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka napadá jednak nečinnost ministra spravedlnosti, jednak jeho shora označené rozhodnutí. V obou případech ministr spravedlnosti vystupuje jako správní orgán ve smyslu legislativní zkratky obsažené v ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "s. ř. s."), přičemž se jedná o pravomoc ministra spravedlnosti podmíněnou projednáním s předsedou soudu, k němuž je soudce překládán [§ 73 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů]; v případě nejvyšších soudů se jedná o pravomoc sdílenou, jelikož je potřeba i souhlas předsedy tohoto soudu (odstavec 3 citovaného zákonného ustanovení). Platí rovněž, že proti rozhodnutí ministra není odvolání přípustné, a není-li stanoveno jinak, platí pro toto řízení a rozhodnutí přiměřeně ustanovení správního řádu (odstavce 1 a 2 citovaného ustanovení). 7. Ze shora uvedeného je patrno, že rozhodování o přeložení soudce probíhá v rámci správního řízení, a protože se v něm rozhoduje o veřejných subjektivních právech dotčených osob (tzn. soudců, o které se jedná), je přípustná ochrana poskytovaná ve správním soudnictví (čl. 36 odst. 2 Listiny, blíže provedený mimo jiné ustanovením § 2 s. ř. s.). 8. Rovněž z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu se podává, že soudy ve správním soudnictví přezkoumávají rozhodnutí ministra spravedlnosti, které se týká přeložení soudce. V tomto směru Ústavní soud pro stručnost odkazuje zejména na velmi precizně pojatý rozsudek ze dne 16. 4. 2009 č. j. 5 As 13/2009-61 (podobně viz např. rozsudek ze dne 27. 10. 2015 č. j. 3 As 27/2015-24; veškerá judikatura Nejvyššího správního soudu je dostupná na www.nssoud.cz), v němž je zejména uvedeno, že "rozhodnutí vydané podle ustanovení § 73 odst. 1 zákona o soudech a soudcích je rozhodnutím o veřejném subjektivním právu uchazeče, musí být tedy přezkoumatelné ve správním soudnictví". Ministr spravedlnosti je totiž představitelem výkonné moci, který rozhoduje o subjektivních právech jednotlivce (dotčeného soudce) formou správních úkonů a činí tak v postavení správního úřadu. "Jakkoli zákon o soudech a soudcích nepřipouští řádný opravný prostředek, není z povahy věci vyloučeno, aby soudce, tzn. ten, o jehož právech je rozhodováno, v případě došlo-li k přeložení např. proti jeho vůli, popř. tehdy, byl-li postupem ministra spravedlnosti, popř. předsedy soudu zkrácen na svých právech jiným způsobem, se domáhal ochrany prostřednictvím žaloby ve správním soudnictví. Soudní ochrana nemůže být přitom nikterak limitována ani tím, že na přeložení soudce k vyššímu soudu není právní nárok ... Zákon o soudech a soudcích, ani jiný zákon, nezakládá žádnému soudci právo (ve smyslu nároku) být soudcem toho kterého konkrétního soudu. Stejně tak je zřejmé, že jde o rozhodování o ,návrhu', který podává zpravidla předseda soudu, k němuž má být soudce přidělen, ale může tak učinit i sám soudce. Na rozhodnutí ministra spravedlnosti, ať již kladné, či příp. i záporné, je třeba především nutno nazírat jako na rozhodnutí v ,materiálním' slova smyslu, bez výslovně předepsaných náležitostí jeho písemného vyhotovení. Je třeba proto vycházet z obecných principů a základních standardů správního řízení. Vzhledem k tomu, že veškerý výkon exekutivních pravomocí orgánů veřejné moci musí být jak co do případů a mezí, tak i co do způsobů, v souladu se zákony (čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy), musí být respektovány nesporně i zásady činnosti správních orgánů obsažené v § 2 správního řádu." 9. Rovněž v nyní projednávaném případě proto stěžovatelka ještě před tím, než podala ústavní stížnost, měla podat žalobu ve správním soudnictví, která je - jak se podává ze shora uvedeného - přípustná. Ústavní soud totiž připomíná, že soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu jak proti rozhodnutím správního orgánu (část třetí hlava II díl 1 s. ř. s.), tak také proti jeho nečinnosti (část třetí díl 2 stejné hlavy s. ř. s.). Je proto zřejmé, že se stěžovatelka mohla v rámci systému správního soudnictví bránit proti v záhlaví označenému rozhodnutí ministra spravedlnosti i proti