II.ÚS 3972/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3972/17 ze dne 20. 2. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem Vodičkova 17, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2016, č. j. 48 T 6/2011-3074, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 4. 2017, č. j. 1 To 26/2017-3234, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2017, č. j. 4 Tdo 1173/2017-101, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. 2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel spolu se spoluobviněným L. D. uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle ustanovení § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") spáchaného formou spolupachatelství podle ustanovení § 23 tr. zákoníku. Skutkově šlo o to (zkráceně), že stěžovatel spolu se spoluobviněným po předchozí vzájemné domluvě úmyslně získali neoprávněně úvěr u Československé obchodní banky, a. s. (dále jen "ČSOB") na financování koupě komerčního objektu - budovy - a na údajné refinancování nákladů spojených s rekonstrukcí předmětné budovy. Tento úvěr získali tak, že stěžovatel na základě plné moci vystavené spoluobviněným D. v pobočce ČSOB vědomě předložil falšované faktury vyhotovené D. znějící na několikamilionové částky, přičemž odběratelem měl být právě spoluobviněný D. Fakturované provedené stavební práce však ve skutečnosti nikdy nebyly provedeny a fakturované částky nikdy nebyly uhrazeny. Současně stěžovatel v bance předložil i falšované smlouvy o podnájmu nebytových prostor, ve kterých byla suma nájemného záměrně nadhodnocena, falšovaná prohlášení věřitelů, podle kterých věřitelé měli souhlasit s tím, aby jejich pohledávky vyplývající ze směnek byly uhrazeny z bankou poskytnutého úvěru, falšované výpisy z účtu, falšované směnky vlastní, kdy dle poznámek na nich měly být peníze zapůjčeny za účelem opravy a rekonstrukce administrativní budovy, ačkoliv věřitelé z těchto směnek věděli, že tyto finanční prostředky L. D. nikdy nepůjčily a rekonstrukce budovy nikdy nebyla provedena. Na základě těchto falšovaných dokumentů L. D. prostřednictvím k tomu zplnomocněného stěžovatele uzavřel s ČSOB úvěrovou smlouvu na poskytnutí finančních prostředků ve výši 45 000 000 Kč. Tímto jednáním, kdy stěžovatel spolu se spoluobviněným D. vědomě uvedli při jednání s bankou nepravdivé údaje za účelem uzavření úvěrové smlouvy a následného čerpání úvěru, se dopustili zločinu úvěrového podvodu. Za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let a současně mu byla podle ustanovení § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") uložena společně a nerozdílně s L. D. povinnost nahradit poškozené ČSOB majetkovou škodu ve výši 6 702 787 Kč a majetkovou škodu ve výši 12 500 000 Kč. Odvolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu bylo zamítnuto, stejně tak jeho dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. 3. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje. 4. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na osobní svobodu zaručené mu čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Rozhodnutími obecných soudů byla dále porušena zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. 5. Porušení práva na zákonného soudce spatřuje stěžovatel v tom, že věc nebyla přidělena soudci řádně dle rozvrhu práce. Při zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu, kdy byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, totiž rozhodla předsedkyně krajského soudu o přidělení věci k vyřízení předsedovi senátu 30 T, což zdůvodnila nemocí předsedy senátu 48 T. Předsedkyně krajského soudu však vůbec nezdůvodnila, proč věc nezůstala přidělena senátu 48 T, resp. jejímu zastupujícímu předsedovi určeným rozvrhem práce pro rok 2015. 6. Stěžovatel dále namítá, že nebyly naplněny všechny obligatorní znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu, zejména prý nebyla naplněna subjektivní stránka. Z provedených důkazů před soudy prý totiž rozhodně nevyplynulo, že by stěžovatel jednal úmyslně. Stěžovatel nevěděl a vědět ani nemohl, že dokumenty, které předkládal bance za účelem poskytnutí úvěru, byly falšované či jinak upravené. O tom, že stěžovatel věděl, že předkládané dokumenty byly falzifikáty, vypověděl pouze spoluobviněný D. Proti sobě tak stála dvě protichůdná tvrzení a nalézací soud se bez bližšího zdůvodnění přiklonil k výpovědi spoluobviněného D. a naopak výpověď stěžovatele vyhodnotil jako nepravdivou, byť se tato úvaha soudu neopírala o jediný provedený důkaz. Stěžovatel poukazuje na to, že spoluobviněný D. tím, že označí stěžovatele za spolupachatele, získá jednoznačnou výhodu minimálně v tom, že k náhradě škody poškozené ČSOB budou určeni oba společně a nerozdílně, zatímco v případě, kdy by se vina stěžovatele neprokázala, bude celou způsobenou škodu poškozené hradit sám. Stěžovatel na podporu svých tvrzení o porušení zásady presumpce neviny odkazuje i na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 3741/11, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. IV. ÚS 137/05), podle které je-li vina obviněného dovozována z jediného usvědčujícího důkazu, kterým je výpověď svědka - spoluobviněného, kterou nelze objektivně považovat za věrohodnější, než výpověď obviněného, pak v žádném případě není možné odsoudit obviněného na základě výpovědi spoluobviněného. Jakékoliv pochybnosti o vině je vždy v souladu se zásadou in dubio pro reo a zásadou presumpce neviny nutné vyložit ve prospěch obviněného. Jestliže pak soudy kromě výpovědi spoluobviněného D. odkazují i na svědecké výpovědi J. Masné a M. Mlčochové, tak tyto svědkyně údajně nevypověděly nic o tom, že by stěžovatel věděl o nepravosti předkládaných listin, neboť jejich výpovědi se týkaly pouze procesu jednání s bankou za účelem sjednání úvěrové smlouvy. Nalézací soud, jehož postup byl následně aprobován soudem odvolacím, se tak jednoznačně dopustil deformace důkazů, kdy vyvozoval skutková zjištění z důkazů, která z nich nijak nevyplývají. 7. Stejně tak stěžovatel neměl sebemenší důvod pochybovat o ceně nemovitosti, když znalec Vehovský odhadl cenu nemovitosti na více než 60 mil. Kč, stejně tak i znalkyně ČSOB Růžičková. Navíc znalecký posudek později zpracovaný znalcem Vehovským si objednal spoluobviněný D. ještě před tím, než stěžovatele oslovil s žádostí o pomoc při sjednávání úvěrové smlouvy s bankou. To, že podkladem pro vypracování znaleckých posudků byly falšované dokumenty, které měly hodnotu nemovitosti nadsadit, jde tedy zcela mimo stěžovatele, neboť z časového sledu událostí je naprosto zřejmé, že spoluobviněný L. D. měl podvodný úmysl dříve, než vůbec začal spolupracovat se stěžovatelem. To, že by stěžovatel uděloval spoluobviněnému jakékoliv pokyny k předkládání určitých dokumentů, tak vyplývá pouze z výpovědi spoluobviněného. Proti sobě tedy opět stojí tvrzení stěžovatele a tvrzení spoluobviněného, přičemž obecné soudy v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, důkladně neposoudily věrohodnost těchto výpovědí, když opomněly, že u spoluobviněného D. je přítomna pochybnost o jeho nezainteresovanosti na výsledku řízení. Dle obecných soudů stěžovatele rovněž usvědčuje to, že předmětnou nemovitost navštívil a tím získal povědomí o jejím stavu a její ceně. Takový závěr soudů však rozhodně není na místě. Stěžovatel jako laik nemohl z pouhé návštěvy objektu odhadnout jeho cenu, ani nemohl vzhledem ke stáří budovy, kdy se jedná o objekt starý pouhých 13 let, poznat, zdali byla budova v nedávné době rekonstruována či nikoliv. 8. Zapojení stěžovatele do trestné činnosti obecné soudy dovodily dále z toho, že L. D. stěžovateli ze získaného úvěru vyplatil část finančních prostředků, což bylo soudy vyhodnoceno jako poskytnutí odměny za účast na společné trestné činnosti. Soudy však vůbec nevzaly v potaz obhajobu stěžovatele, který od počátku tvrdí, že vyplacené finanční prostředky jsou splacením dřívějšího dluhu D. vůči stěžovateli a jedná se tak o plnění opírající