II.ÚS 4129/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 4129/12 ze dne 7. 11. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti K. E., zastoupeného Jiřím Hřídelem, advokátem se sídlem Fráni Šrámka 136, 397 01 Písek, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 4550/2011-299 ze dne 25. července 2012 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 8 Co 2448/2010-259 ze dne 21. června 2011, ve znění opravného usnesení č. j. 8 Co 2448/2010-276 ze dne 23. srpna 2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti § 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"). Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník, v původním řízení žalobkyně, se žalobou domáhala zaplacení žalované částky vůči žalovaným (společně a nerozdílně) poté, co prvý žalovaný dne 31. července 2007 způsobil provozem blíže specifikovaného osobního automobilu, jehož majitelem a provozovatelem byl stěžovatel, v původním řízení druhý žalovaný, škodu na zdraví nezletilému Janu R. (jedná se o pseudonym), který na následky zranění zemřel. Žalobkyně z titulu pojištění odpovědnosti z provozu uvedeného vozidla vyplatila pojistné celkem ve výši 864 619 Kč. Regresní náhrady podle ustanovení § 10 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon č. 168/1999 Sb.") se domáhala s odůvodněním, že prvý žalovaný zavinil škodu tím, že od druhého žalovaného převzal a užil vozidlo nesplňující technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem (porušil tak svoji povinnost podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. a/ zákona č. 361/2000 Sb.), čímž porušil základní povinnosti při provozu vozidla na pozemní komunikaci dle ustanovení § 10 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. Druhý žalovaný porušil povinnosti provozovatele vozidla, který nesmí přikázat nebo dovolit, aby bylo v provozu na pozemních komunikacích užito vozidlo, které nesplňuje podmínky stanovené zvláštním právním předpisem (ustanovení § 10 odst. 2 písm. a/ zákona č. 168/1999 Sb. ve spojení s ustanovením § 37 zákona č. 56/2001 Sb.). Okresní soud v Písku rozsudkem č. j. 6 C 333/2008-125 ze dne 28. května 2010 uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni částku 864 619 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), proti žalovanému č. 1 žalobu zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. a IV. výroku). K odvolání žalobkyně a stěžovatele odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným prvoinstanční rozhodnutí potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel přitom ze skutkových zjištění soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně vyplatila z titulu pojištění odpovědnosti z provozu vozidla na základě pojistné smlouvy uzavřené se stěžovatelem pojistné plnění ve výši žalované částky, když prvý žalovaný (řidič vozidla) byl rozsudkem Okresního soudu v Písku č. j. 11 T 120/2007-126 ze dne 14. března 2008 uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví dle ustanovení § 224 odst. 1 trestního zákona za výše popsaný skutek. Znaleckým posudkem znalce E. S. bylo dále zjištěno, že u předmětného vozidla byla neúčinná parkovací brzda, která tvořila technickou nezpůsobilost vozidla k provozu na pozemních komunikacích. Brzdný účinek parkovací brzdy byl dovozen ze zjištěného stavu lanovodů předních kol. Odvolací soud se ztotožnil s tím, že se soud prvního stupně ve smyslu zákona č. 168/1999 Sb. zabýval u každého z žalovaných zvlášť splněním podmínek pro regresní nárok žalobkyně. Souhlasil přitom s jeho závěrem o tom, že prvý žalovaný, ač porušil jiné zákonné povinnosti, svým jednáním nenaplnil žádnou z podmínek postižního nároku vymezených v ustanovení § 10 odst. 1 citovaného zákona. Argumentovala-li žalobkyně tím, že prvý žalovaný porušil základní povinnost týkající se provozu na pozemních komunikacích (§ 10 odst. 1 písm. b/ zákona č. 168/1999 Sb.), pak odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, tuto argumentaci nesdílel s poukazem na odstavec 2 uvedeného ustanovení, kde jsou vymezeny skutkové podstaty, které jsou pro účely tohoto zákona (č. 168/1999 Sb.) porušením těchto základních povinností. Pojem "provozování vozidla" je dle odvolacího soudu nutno vztahovat toliko k jeho provozovateli, nikoli k řidiči. V projednávané věci tudíž není prvý žalovaný, jako řidič vozidla, jehož provozem byla způsobena žalobkyni nahrazená škoda, pasivně legitimován. Co se týče regresního nároku žalobkyně vůči stěžovateli (jako vlastníku a provozovateli předmětného vozidla), vyšel odvolací soud z toho, že závada na brzdném systému předmětného vozu byla v řízení prokázána znaleckým posudkem znalce S., přičemž je rozhodné, že byla prokázána existence této vady v době škodné události. Jelikož se soud prvního stupně nezabýval otázkou příčinné souvislosti mezi zjištěným porušením základní povinnosti a vznikem škody, za kterou pojištěný odpovídá, provedl odvolací soud v souladu s ustanovením § 213 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") důkaz shora uvedeným trestním rozsudkem Okresního soudu v Písku s tím, že je tímto rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán. Skutek, za který byl prvý žalovaný uznán vinným, spočíval v tom, že s vozidlem vyjel (bez kontroly) i přesto, že u něho byla neúčinná parkovací brzda, přičemž její nefunkčnost byla důvodem, proč se vozidlo rozjelo pozadu z mírného kopce a následně srazilo stojícího poškozeného. Dle odvolacího soudu je tak (mimo jiné) tímto vymezením skutku dostatečně prokázána zákonem požadovaná příčinná souvislost mezi porušením povinností provozovatele a vznikem škody, za níž odpovídá. Zdůraznil přitom, že v dané věci není uplatňováno právo na náhradu škody, ale specifický postižní nárok pojišťovny. Proto není při prokázání souvislosti technické nezpůsobilosti vozidla se vzniklou nehodou rozhodné, v jaké míře se na nehodovém ději podílely i jiné (další) příčiny, např. chování řidiče. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobkyně i stěžovatel, opírajíce se v otázce jeho přípustnosti o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stěžovatel uplatnil dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž uvedl řadu otázek, dle jeho úvah zásadně právně významných, které by měl dovolací soud vyřešit. Rovněž namítl, že odvolací soud neposoudil otázku, zda jsou splněny podmínky na náhradu toho, co za žalované plnila žalobkyně, po právní stránce správně. Domnívá se, že ne každá závada na vozidle je závadou, která způsobuje, že vozidlo neodpovídá požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Pro úspěšné uplatnění postižního nároku pojišťovnou se musí jednat o zaviněné porušení základní povinnosti, týkající se provozu na pozemních komunikacích, provozovatelem vozidla. Stejně tak nesouhlasí s posouzením otázky pasivní legitimace prvého žalovaného. Závěrem stěžovatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud dovodil, že stěžovatelem (i žalobkyní) předestřená otázka, totiž zda se "provozování vozidla" ve smyslu ustanovení § 10 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. může vztahovat toliko k jeho provozovateli, nebo i k jeho řidiči, představuje otázku zásadně právně významnou, neboť dosud nebyla dovolacím soudem v jeho judikatuře řešena. Nejvyšší soud provedl výklad příslušných zákonných ustanovení, z nichž dovodil, že termín "provozování vozidla" není nikde v zákoně výslovně definován. Z jazykového a systematického výkladu předmětného ustanovení, a to i s ohledem na vymezení dalších skutkových podstat pod písmeny d/ až e/ (kde zákonodárce použil výraz "řízení vozidla" jako odlišení od obratu "provozování vozidla"), dle Nejvyššího soudu vyplývá, že skutková podstata vymezená pod písmenem a/ (stejně jako pod písmenem b/) může být naplněna pouze konáním provozovatele vozidla, nikoliv řidiče (jako osoby odlišné od provozovatele). Dovolací soud uzavřel, že termín "provozování vozidla" se tak vztahuje k provozovateli, ne k řidiči vozidla, a proto dovolání zamítl, když ve zbytku dovolacích námitek předestřených dovolateli nebylo lze spatřovat otázky zásadně právně významné či důvodné dovolací důvody. Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Porušení práva na spravedlivý p