II.ÚS 460/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 460/09 ze dne 7. 5. 2009 N 114/53 SbNU 419 Ke zjišťování pobytu účastníka řízení a k ustanovení opatrovníka z řad zaměstnanců soudu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 7. května 2009 sp. zn. II. ÚS 460/09 ve věci ústavní stížnosti T. O. proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 12. května 2003 č. j. 8 C 219/2003-15, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci stanovenou částku, přičemž v řízení byla stěžovateli ustanovena z důvodu jeho neznámého pobytu opatrovnice - tajemnice tohoto soudu, za účasti Okresního soudu Brno-venkov jako účastníka řízení. Výrok Rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 12. května 2003 č. j. 8 C 219/2003-15 se ruší. Odůvodnění I. Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel brojil proti shora uvedenému rozsudku. Napadeným rozsudkem Okresní soud Brno-venkov vyhověl žalobě žalobce (Dopravní podnik města Brna, a. s.) a uložil žalovanému (stěžovateli) povinnost zaplatit žalobci částku 1 011 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí. Současně určil, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč rovněž do 3 dnů od právní moci rozhodnutí. V řízení před Okresním soudem Brno-venkov byla žalovanému jako osobě neznámého pobytu poté, co se mu nezdařilo doručit vydaný platební rozkaz a nepodařilo se dohledat, kde se zdržuje, ustanovena opatrovnice (M. S., tajemnice Okresního soudu Brno-venkov). Okresní soud Brno-venkov v řízení za účasti opatrovnice ve věci samé zjistil, že žalovaný při kontrole v prostředku veřejné hromadné dopravy provozované žalobcem se neprokázal platným jízdním dokladem a na vyzvání nezaplatil jízdné ani zvláštní přirážku k jízdnému. Totožnost žalovaného byla prokázána občanským průkazem. Z takto zjištěného skutkového stavu Okresní soud Brno-venkov dovodil, že žaloba byla podána důvodně (§ 37 odst. 5 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 5c a 6 vyhlášky č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, jakož i podle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 175/2000 Sb.). Napadený rozsudek nabyl právní moci dne 28. května 2003. Odvolání proti němu nebylo přípustné. II. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Za nejzávažnější pochybení, kterého se dopustil Okresní soud Brno-venkov, považuje postup, jakým mu byl ustanoven opatrovník. Má za to, že v jeho případě nebyly vyčerpávajícím způsobem zjištěny podmínky stanovené pro ustanovení opatrovníka. Stěžovatel přitom poukazuje na judikaturu Ústavního soudu [např. nález sp. zn. II. ÚS 536/08 ze dne 9. 10. 2008 (N 168/51 SbNU 71)], podle níž rozhodnutí soudu o tom, že určité osobě z důvodu jejího neznámého pobytu ustanoví opatrovníka, vždy musí předcházet šetření o tom, zda jsou pro tento postup splněny všechny předpoklady, tedy musí být spolehlivě prokázán důvod, pro nějž se účastníkovi opatrovník ustanovuje. V dané věci se ovšem Okresní soud Brno-venkov omezil pouze na zjištění trvalého bydliště stěžovatele, a to dotazem na Centrální evidenci obyvatelstva, resp. oddělení evidence obyvatelstva Okresního úřadu Brno-venkov. Podle názoru stěžovatele tak nebyly vyčerpány všechny dostupné možnosti ke zjištění místa pobytu ve smyslu § 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."). Pod pojmem zjištění místa pobytu se totiž nerozumí pouze zjištění adresy trvalého bydliště, na níž by se měl účastník řízení zdržovat, nýbrž naopak se má jednat o zjištění adresy pobytu, kde účastník skutečně pobývá. V této souvislosti měl Okresní soud Brno-venkov vyvinout větší aktivitu směřující ke zjištění pobytu stěžovatele (např. požádat o součinnost Policii České republiky, vznést dotaz na poštovní doručovatelku, orgány správy sociálního zabezpečení apod.). V další části ústavní stížnosti se stěžovatel zaměřuje na samotnou činnost, resp. nečinnost ustanoveného opatrovníka. V dané věci byla stěžovateli ustanovena opatrovníkem zaměstnankyně Okresního soudu Brno-venkov. Přitom z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že ustanovení opatrovníka je nutno přísně vážit, aby nedošlo ke kolizi zájmů zástupce a zastoupeného. Je zásadně nevhodné, aby byla opatrovníkem ustanovena osoba podřízená orgánu veřejné moci, který vede řízení. Taková praxe je v rozporu s ústavními zásadami. Pokud opatrovníka coby zástupce účastníka řízení ustanoví soud, odpovídá za to, že opatrovník bude hájit práva a oprávněné zájmy účastníka řízení. Má přitom povinnost zprostit opatrovníka funkce, zjistí-li, že opatrovník svoji funkci nevykonává fakticky vůbec anebo zcela nedostatečně. Postup, kdy je soudem ustanoven a poté tolerován zcela nečinný opatrovník, je nepřípustným formalismem, který ve svém důsledku popírá právo nepřítomného účastníka na spravedlivé řízení [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 273/05 ze dne 11. 1. 2007 (N 7/44 SbNU 73)]. V dané věci byla ustanovená opatrovnice zcela nečinná, ve věci neučinila žádný úkon směřující k řádné obhajobě zájmů stěžovatele. Jakkoliv je povinností soudem ustanoveného opatrovníka hájit zájmy zastupovaného, v případě stěžovatele přispěla opatrovnice svou pasivitou k tomu, že napadený rozsudek nabyl právní moci a stal se vykonatelným. III. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka řízení (Okresní soudu Brno-venkov) a žalobce (Dopravní podnik města Brna, a. s.). Účastník řízení, Okresní soud Brno-venkov, ve svém vyjádření k námitkám stěžovatele uvedl, že v žádném zákonném ustanovení nejsou přesně vymezeny způsoby a prostředky, jimiž je třeba pobyt účastníka zjišťovat, byť je třeba připustit, že obvykle bývá pobyt účastníka šetřen podrobněji. K námitce, že opatrovníkem stěžovatele byla ustanovena soudní tajemnice, která nedostatečně plnila své povinnosti (nezúčastnila se jednání, nevznesla žádné námitky), soud poukázal na to, že zřejmě dospěla k závěru, že v dané věci nemohla uvést žádné skutečnosti a důkazy, které by zpochybnily tvrzení a důkazy žalobce, a i kdyby se jednání účastnila, bez součinnosti se žalovaným by stejně nemohla vznášet žádné relevantní námitky. Okresní soud Brno-venkov uvedl, že je mu známa judikatura Ústavního soudu týkající se ustanovování opatrovníků osobám neznámého pobytu, avšak nelze přehlédnout, že to byl v první řadě sám stěžovatel, který porušil svoji zákonnou povinnost a nenahlásil skutečné místo svého pobytu. Žalobce (Dopravní podnik města Brna, a. s.) se postavení vedlejšího účastníka v řízení vzdal. Stěžovatel v replice k vyjádření účastníka řízení setrval na svých argumentech obsažených v ústavní stížnosti. Zdůraznil, že sám Okresní soud Brno-venkov si byl vědom nedostatečného zjišťování místa pobytu stěžovatele. Poukázal na to, že je povinností soudu provést šetření za účelem zjištění skutečného pobytu účastníka řízení a až teprve poté, co tato činnost bude bezvýsledná, opatrovníka ustanovit. Je tedy zřejmé, že Okresní soud Brno-venkov pochybil, když stěžovateli ustanovil opatrovníka, aniž by pro to byly naplněny zákonné podmínky. IV. Pro náležité posouzení věci si dále Ústavní soud vyžádal od Okresního soudu Brno-venkov příslušný spis. Z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že ve věci byl dne 7. března 2002 vydán proti stěžovateli platební rozkaz, který se mu nepodařilo na adrese T. doručit. Poté Okresní soud Brno-venkov provedl šetření ke zjištění bydliště, a to dotazem na Centrálním registru obyvatelstva, Okresním úřadu Brno-venkov a Centrální evidenci vězňů. Ze sdělení dotázaných orgánů vyplynulo, že stěžovatel má trvalé bydliště evidováno na adrese T. a že není ve výkonu trestu. Následně usnesením ze dne 17. února 2003 Okresní soud Brno-venkov stěžovateli ustanovil jako opatrovníka soudní tajemnici Okresního soudu Brno-venkov. Z protokolu o soudním jednání ve věci samé, na němž byl vyhlášen i rozsudek, vyplynulo, že na něm nebyl nikdo přítomen (č. l. 13 vyžádaného spisu), přičemž opatrovnice nepodala k žalobě ani předtím žádné vyjádření. V. Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti ústavní stížnosti, zejména, zda byla dodržena lhůta pro její podání. Napadený rozsudek nabyl totiž vůči stěžovateli právní moci - podle vyznačení ve spisu - již dne 28. května 2003. Ústavní soud se obdobnou otázkou ve své předchozí rozhodovací praxi již opakovaně zabýval a dospěl k závěru, že pokud je podstatou ústavní stížnosti právě otázka, zda příslušný orgán postupoval správně, když účastníkovi řízení ustanovil opatrovníka coby osobě neznámého pobytu, přičemž z tohoto důvodu nebylo rozhodnutí ve věci účastníkovi nikdy doručeno, a nemohl tak vyčerpat všechny prostředky poskytnuté zákonem k ochraně