II.ÚS 4875/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 4875/12 ze dne 2. 12. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Rudolfa Fettera, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 1082/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, č.j. 30 Cdo 2305/2012-524, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2011, č.j. 23 Co 251/2011-423, a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 23. 11. 2010, č.j. 7 C 518/2007-305, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 12. 2012, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a která byla doplněna podáními stěžovatele ze dne 14. 3. 2013 a ze dne 23. 10. 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zásada rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i právo na projednání věci zákonem stanoveným způsobem, jak předvídají čl. 4 a čl. 90 Ústavy. II. 2. Stěžovatel a jeho sestra se žalobou směřující proti Ing. Martině Dvořákové (zde vedlejší účastnice) domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky v žalobě blíže specifikované nemovitosti, jakož i určení, že stěžovatel je vlastníkem v žalobním návrhu blíže specifikované garáže. V žalobě uvedli, že dne 3. 1. 2007 podepsali v nočních hodinách v místě svého bydliště kupní smlouvy, na jejichž základě převedli na vedlejší účastnici vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Tyto smlouvy však označili za neplatné, a to mj. proto, že při jejich podpisu byli dle svého tvrzení pod psychickým nátlakem, kdy jim bylo ze strany vedlejší účastnice vyhrožováno, že pokud smlouvu nepodepíší, budou hned ráno "před vraty na dlažbě". Vedlejší účastnice stěžovatele dle jeho tvrzení fakticky vydírala, přičemž využila jeho stáří, zdravotní stav, moment překvapení a dále znalost jeho tíživé majetkové situace. Stěžovatel a jeho sestra v průběhu řízení před soudem prvního stupně pro případ, že by soud neshledal smlouvy absolutně neplatnými, z opatrnosti od předmětných kupních smluv odstoupili, a to z důvodu, že tyto byly uzavřeny v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, když nemovitosti byly prodány za kupní cenu několikanásobně nižší, než je jejich hodnota. 3. Jejich žaloba však byla rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 23. 11. 2010, č.j. 7 C 518/2007-305, zamítnuta. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že tvrzení stěžovatele a jeho sestry, že byli k prodeji předmětných nemovitostí přinuceni vedlejší účastnicí a jejím tehdejším právním zástupcem (a smlouva je tedy absolutně neplatná), neobstojí, a to s ohledem na skutečnost, že již dříve jednali s vedlejší účastnicí o možnostech, jak vyřešit exekuci, která byla na jejich majetek vedena. Dle soudu prvního stupně vedlejší účastnice v rámci těchto jednání navrhla, že odkoupí od oprávněného předmětnou pohledávku, pro jejíž uspokojení byla exekuce na majetek stěžovatele a jeho sestry vedena, s tím, že od nich zároveň odkoupí jejich nemovitosti. Těmito nemovitostmi měl být následně zajištěn úvěr vedlejší účastnice, z něhož bude oprávněnému uhrazena kupní cena za postoupení pohledávky. Souhlas stěžovatele a jeho sestry s tímto postupem pak dle názoru soudu prvního stupně vyplývá nejen z kupních smluv ze dne 3. 1. 2007, ale též ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě týkající se předmětné nemovitosti, která byla stěžovatelem, jeho sestrou a vedlejší účastnicí uzavřena dne 28. 8. 2006, a dále z kupní smlouvy uzavřené dne 2. 10. 2006. Z posledně uvedené smlouvy bylo soudem prvního stupně zjištěno, že se jedná o smlouvu shodného obsahu jako je smlouva ze dne 3. 1. 2007. Na základě této smlouvy však nebylo vlastnické právo vedlejší účastnice do katastru nemovitostí vloženo, a to s ohledem na dosud probíhající exekuční řízení, které bylo pravomocně zastaveno až dne 3. 1. 2007. Vůle stěžovatele a jeho sestry k převodu nemovitostí dle soudu prvního stupně vyplývala i z jejich chování, zejména chování stěžovatele, který vedlejší účastnici ještě před podpisem smlouvy představoval různým nájemcům v domě jako budoucí majitelku. Ve vztahu k namítanému odstoupení od kupních smluv pro jejich uzavření v tísni za nápadně nevýhodných podmínek soud prvního stupně uvedl, že v případě kupní smlouvy na dům lze sice mít za to, že tato byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek, neboť dohodnutá cena 3.200.000,- Kč nedosahuje ani poloviny skutečné hodnoty nemovitosti, avšak v daném případě nebyla splněna druhá z podmínek dle § 49 zákona ř. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), tj. tíseň, a to s ohledem na shora uvedená jednání, která podpisu smlouvy předcházela. 4. Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 15. 11. 2011, č.j. 23 Co 251/2011-423, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když změnil pouze výrok o náhradě nákladů řízení mezi stěžovatelem, jeho sestrou a vedlejší účastnicí tak, že vedlejší účastnici se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že úkon stěžovatele a jeho sestry, jímž projevili souhlas s uzavřením kupní smlouvy na obytný dům a garáž, byl učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, a to s ohledem na jemu předcházející jednání mezi zúčastněnými stranami. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce rozporu uzavřené kupní smlouvy s dobrými mravy ve smyslu § 3 občanského zákoníku, který stěžovatel a jeho sestra spatřovali v tom, že nemovitost byla prodána za částku 3.200.000,- Kč. K této námitce odvolací soud uvedl, že předmětný obytný dům byl za účelem konání dražby v exekučním řízení oceněn na částku 6.700.000,- Kč, přičemž nejnižší podání při dražbě by tak vzhledem k ustanovení § 336e zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v tehdy účinném znění (dále jen "občanský soudní řád"), bylo stanoveno na částku 4.500.000,- Kč. V případě, že by nemovitost při prvním dražebním jednání vydražena nebyla, bylo by nejnižší podání sníženo na polovinu. Za této situace tak dle názoru odvolacího soudu nelze smluvenou kupní cenu považovat za cenu, která by odporovala dobrým mravům, nadto za situace, kdy si prodávající následně vymínili právo bydlení v nemovitosti. Odvolací soud v této souvislosti zdůraznil také to, že účastníci kupní smlouvy si mohou sjednat i cenu, která se odchyluje od ceny obvyklé, a to i jde-li o cenu nižší. Odvolací soud však odlišně od soudu prvního stupně posoudil otázku odstoupení stěžovatele a jeho sestry od předmětné smlouvy. Odvolací soud ve vztahu k tomuto odstoupení uvedl, že za situace, kdy na majetek stěžovatele a jeho sestry byla nařízena exekuce a měla proběhnout dražba nemovitosti, lze sice hovořit o stavu tísně na straně stěžovatele a jeho sestry, avšak není zde naplněn požadavek "nápadně nevýhodných podmínek", neboť stěžovatel a jeho sestra měli možnost nechat dražbu proběhnout, avšak sami se rozhodli nemovitost prodat jiné osobě, kterou navíc osobně znali a která jim přislíbila možnost budoucího bydlení, což pro ně bylo zřejmě přijatelnější než prodat nemovitost v dražbě neznámé osobě. Naplnění zákonných podmínek pro odstoupení od smlouvy ve smyslu § 49 občanského zákoníku tak ani odvolacím soudem nebylo shledáno. 5. Dovolání stěžovatele a jeho sestry proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, č.j. 30 Cdo 2305/2012-524, odmítnuto, neboť dovolací soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu ve věci mělo zásadní právní význam ve smyslu § 237 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012. III. 6. Všechna výše uvedená rozhodnutí stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní namítal, že soudy nedostály své povinnosti zakotvené v § 132 občanského soudního řádu, když se nevypořádaly se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo (zejména pak s namítanou absolutní neplatností předmětných kupních smluv a odstoupení od nich), jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními (zejména závěr týkající se "přiměřenosti" kupní ceny, když tato činila pouhých 3.200.000,- Kč, přičemž v řízení byly provedeny dva znalecké posudky znějící na částku 6.700.000,- Kč a 8.261.250,- Kč), věc jimi byla posuzována formalisticky, aniž by bylo přihlédnuto ke skutečné vůli stěžovatele a jeho sestry, a jejich rozhodnutí se příčí zásadě dobrých mravů. Rozhodnutí odvol