II.ÚS 529/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 529/05 ze dne 19. 6. 2007 N 97/45 SbNU 379 K pojmu stavba podle zákona o dani z nemovitostí   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 19. června 2007 sp. zn. II. ÚS 529/05 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mrazírny Brtnice, a. s., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2005 č. j. 4 Afs 23/2003-78 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2005 č. j. 30 Ca 57/2005-21, jimiž byl potvrzen dodatečný platební výměr na daň z nemovitostí. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2005 č. j. 4 Afs 23/2003-78 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2005 č. j. 30 Ca 57/2005-21 se zrušují. Odůvodnění Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 9. 2005, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně (dále též "krajský soud"). Tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na uložení povinností pouze na základě a v mezích zákona dle čl. 4 odst. 1 Listiny a dále čl. 11 odst. 5 Listiny. Současně žádá o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně. Z obsahu spisů Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 485/2000 a sp. zn. 30 Ca 57/2005 bylo zjištěno následující: Rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně (dále též "žalovaný") ze dne 14. 8. 2000 č. j. 100-1/00/FŘ 140 bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Jihlavě ze dne 31. 8. 1999 na daň z nemovitostí za zdaňovací období roku 1997 ve výši 62 591 Kč. O žalobě stěžovatelky, v níž namítala, že jí byla nesprávně vyměřena daň ze staveb namísto daně z pozemku, rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 6. 2003 č. j. 30 Ca 485/2000-50, kterým napadené rozhodnutí žalovaného zrušil pro nezákonnost. Na základě kasační stížnosti žalovaného Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. 2. 2005 č. j. 4 Afs 23/2003-78 tento rozsudek zrušil. Konstatoval, že při posouzení, zda předmětná komunikace je stavbou či pozemkem, tedy zda spadá pod daň ze staveb či z pozemků, je nutno se opřít o odborné posouzení příslušného stavebního úřadu. Ze správního spisu pak dovodil, že tento úřad posoudil soubor nemovitostí jako stavbu, neboť i v kolaudačním rozhodnutí a jeho výchozích podkladech je předmětná komunikace označena jako stavba. Proti kolaudačnímu rozhodnutí pak stěžovatelka nepodala žádné námitky či odvolání, ani se nepokusila tyto komunikace z režimu stavby následně vyloučit. Za nesprávný označil názor krajského soudu, že předpokladem daně ze staveb je existence obvodového pláště stavby, neboť pro základ daně je rozhodný průmět půdorysu stavby na pozemek, a to bez ohledu na existenci obvodového pláště. Krajský soud v Brně, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, rozsudkem ze dne 29. 6. 2005 č. j. 30 Ca 57/2005-21 žalobu stěžovatelky zamítl. Stěžovatelka napadla posledně citované rozsudky Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně projednávanou ústavní stížností. Je přesvědčena, že věc byla nesprávně právně posouzena, jestliže při vyměření daně ze staveb podle zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, soudy vyšly z pojmu stavby ve smyslu zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), a nikoli ve významu občanskoprávním. Odkazuje na ustanovení § 7 a 8 zákona č. 338/1992 Sb. a vyslovuje nesouhlas s názorem, že předmětem daně ze staveb je každá stavba ve smyslu veřejnoprávních předpisů, pokud byla zkolaudována, a to bez ohledu na úpravu občanského zákoníku. Dle ní nebylo přihlédnuto k její námitce, že není vlastníkem stavby, která není samostatnou věcí, ale pouze součástí věci jiného vlastníka, což považuje za porušení svého práva na spravedlivý proces. Vyslovuje názor, že nejde o samostatnou věc, která by mohla být předmětem občanskoprávních vztahů, neboť je funkčně a fyzicky spojena s pozemkem. V tomto směru odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/93, N 25/1 SbNU 189, a sp. zn. IV. ÚS 42/01, N 48/26 SbNU 39, a na judikaturu Nejvyššího soudu. K ústavní stížnosti se vyjádřil coby účastník řízení Nejvyšší správní soud. Ve svém vyjádření zopakoval závěry vyslovené v odůvodnění napadeného zrušujícího rozsudku. Připomněl, že k obdobnému závěru dospěl i Ústavní soud v nálezu (pozn. red.: sic - správně usnesení) ze dne 3. 6. 2003 sp. zn. II. ÚS 596/01. Dále uvedl, že stěžovatelka sice není vlastníkem užívaných nemovitostí, které jsou ve správě Pozemkového fondu České republiky, přesto je poplatníkem doměřené daně ve smyslu § 8 zákona o dani z nemovitostí, neboť je má v pronájmu. Finanční ředitelství v Brně jako vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření zrekapitulovalo průběh soudního řízení, v němž se vyjádřilo ke skutečnostem rozhodným pro posouzení věci. Na tato svá stanoviska odkazuje s tím, že plně souhlasí se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího správního soudu i s následným rozhodnutím Krajského soudu v Brně. Nadto se domnívá, že ústavní stížnost je předčasná, neboť stěžovatelka, o jejíž druhé kasační stížnosti nebylo doposud rozhodnuto, ještě nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Uvedená vyjádření neobsahují žádné skutečnosti, k nimž by Ústavní soud při svém rozhodování přihlížel a pro něž by bylo nutné je zaslat stěžovatelce k replice. Krajský soud v Brně, jako další účastník řízení, se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Ústavní soud vyčkal rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti stěžovatelky podané proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2005 č. j. 30 Ca 57/2005-21. Tímto rozhodnutím byla dne 18. 7. 2006 pod sp. zn. 5 Afs 119/2005-42 kasační stížnost podle § 104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního (dále též "s. ř. s.") ve spojení s § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítnuta jako nepřípustná. Skutečnost, že stěžovatelka toto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ústavní stížností nenapadla, nevylučuje přezkum jemu předcházejícího rozsudku Krajského soudu v Brně. Nenapadené usnesení o odmítnutí kasační stížnosti pro její nepřípustnost má toliko deklaratorní povahu, takže nejde o případ, kdy by absence ústavní stížnosti proti tomuto poslednímu ve věci učiněnému rozhodnutí vylučovala ústavněprávní přezkum rozhodnutí předcházejícího. Ústavní stížnost je důvodná. Obsahově i právně shodnou problematiku Ústavní soud řešil ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky vedené pod sp. zn. I. ÚS 531/05. Nálezem ze dne 6. 2. 2007 (24/44 SbNU 293) zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2005 č. j. 30 Ca 62/2005-21 a jemu předcházející rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2005 č. j. 4 Afs 29/2003-76, a to pro rozpor s článkem 11 odst. 5 Listiny. Závěry učiněné v označeném nálezu lze plně aplikovat i na nyní projednávaný případ. Ústavní soud neshledal důvod se od nich odchylovat. V podrobnostech na ně odkazuje a shodně jako v uvedeném nálezu konstatuje následující: Jádrem ústavní stížnosti a též napadených rozsudků je otázka, zda pojem stavby ve smyslu ustanovení § 1 písm. b) a části druhé zákona o dani z nemovitostí odpovídá občanskoprávnímu pojmu stavby, jak tvrdí stěžovatelka, či tomuto pojmu ve smyslu zákona stavebního, jak uvádí oba soudy i vedlejší účastník. Vyřešení této otázky je základním předpokladem aplikace zákona o dani z nemovitostí. Pokud je pojem stavby nesprávně interpretován, je nesprávně vymezen předmět daně a daň tak nebude uložena na základě zákona, jak vyžaduje článek 11 odst. 5 Listiny. Stavební zákon ani občanský zákoník neobsahují legální definici pojmu stavba, přesto jej oba zákony užívají v odlišném významu. Stavební zákon považuje v určitých případech za stavbu stavební činnost. Jen v tomto významu lze rozumět jeho § 54, který hovoří o provádění staveb, nebo § 75 odst. 1 stavebního zákona, který užívá pojem zahájení stavby. Pro stavební činnost ve smyslu tohoto zákona je pak charakteristické, že vyžaduje zvláštní odborné znalosti a dovednosti a že buď jí samou nebo jejím výsledkem mohou být dotčeny veřejné zájmy (např. bezpečnost, funkční využití území, životní prostředí). Právě toto dotčení veřejných zájmů legitimizuje veřejnoprávní úpravu stavebního práva. Stavební zákon dále užívá pojem stavba ve smyslu výsledku stavební činnosti; tak je tomu např. v jeho části druhé oddílu 8, který upravuje údržbu staveb a jejich odstraňování. Konečně stavební zákon užívá pojem stavby i ve smyslu občanskoprávním, když např. pojednává o vyvlastnění staveb (část čtvrtá), neboť vyvlastnit lze jen stavbu, která může být předmětem vlastnického