II.ÚS 616/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 616/14 ze dne 31. 1. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Zdeňka Bočka, zastoupeného JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou, sídlem Horní Lán 1328/6, Olomouc, proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. prosince 2013 č. j. 51 Nc 7945/2008-292 a proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, vydaným soudním exekutorem Mgr. Ing. Radimem Opletalem, Exekutorský úřad Olomouc, ze dne 28. ledna 2013 č. j. 057 EX 7758/08-164, za účasti Okresního soudu v Olomouci a Exekutorského úřadu Olomouc, jako účastníků řízení, a Národního památkového ústavu, sídlem Valdštejnské náměstí 3, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Stručné vymezení věci 1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Usnesením Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 5. 12. 2008 č. j. 51 Nc 7945/2008-31 byla k návrhu vedlejšího účastníka nařízena exekuce na stěžovatelův majetek. 3. Rubrikovaným příkazem k úhradě nákladů exekuce soudní exekutor stěžovateli přikázal uhradit náklady exekuce ve výši 8 772,50 Kč a současně mu přikázal uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady oprávněného vzniklé při exekuci ve výši 2 879,80 Kč. K námitkám stěžovatele okresní soud ústavní stížností napadeným usnesením příkaz k úhradě nákladů exekuce potvrdil. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v prvé řadě zdůrazňuje, že předmětné exekuční řízení bylo od počátku vedeno vedlejším účastníkem "zbytečně"; stěžovatel totiž před zahájením exekuce požádal vedlejšího účastníka o potřebný odklad, ten však na tuto žádost nijak nereagoval. S odkazem na závěry nálezu ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 195/11 (N 215/63 SbNU 473) se proto stěžovatel domnívá, že náklady vedlejšího účastníka na právní zastoupení advokátem nebyly vynaloženy účelně, a soud měl k této skutečnosti přihlédnout. Neúčelnost nákladů na právní zastoupení vedlejšího účastníka advokátem dále spatřuje stěžovatel i v tom, že jako subjekt hospodařící s veřejnými prostředky a disponující vlastními odbornými zaměstnanci, nemusel být (podle ustanovení § 74 odst. 1 zákoníku práce) v exekučním řízení zastoupen advokátem. Ze strany vedlejšího účastníka tak šlo dle mínění stěžovatele o zneužití práva dle ustanovení čl. 37 odst. 2 Listiny, neboť žádnou právní pomoc advokáta vedlejší účastník ve skutečnosti nepotřeboval; v tomto ohledu stěžovatel odkazuje na řadu nálezů Ústavního soudu [např. ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1087/09 (N 243/55 SbNU 349) a ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 2396/09 (N 137/66 SbNU 115)]. Za obdobně neúčelné potom stěžovatel považuje i ty náklady vedlejšího účastníka, jež mu měly vzniknout v soudním řízení, ze kterého vzešel předmětný exekuční titul. 5. Dále stěžovatel namítá, že soudní exekutor v dané věci ničeho nevymohl, neboť stěžovatel plnil dříve, než mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce. Okresní soud však zcela ignoroval judikaturu Ústavního soudu, dle které je třeba v případě "dobrovolného plnění ze strany povinného" tuto skutečnost náležitě zohlednit, a v důsledku toho snížit i minimální odměnu soudního exekutora [stěžovatel odkazuje zejména na nález ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 233/09 (N 142/53 SbNU 753)]. 6. V návaznosti na výše uvedené stěžovatel namítá, že ze strany soudního exekutora šlo o zjevné zneužití moci, a to mj. proto, že soudní exekutor - v rozporu s ustanovením § 47 odst. 1 věty druhé exekučního řádu (stěžovatel patrně myslí větu třetí) - zvolil zcela nepřiměřený způsob exekuce, když vydanými exekučními příkazy zajistil celý stěžovatelův majetek. Konání exekutora je tak dle názoru stěžovatele v rozporu s dobrými mravy, pročež mu nelze přiznat odměnu, neboť v dané věci nebyla naplněna podmínka účelnosti vynaložených nákladů exekuce. 7. S odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2013 sp. zn. II. ÚS 1066/12 (N 100/69 SbNU 667) stěžovatel z výše uvedených důvodů namítá, že napadeným rozhodnutím okresního soudu byla porušena jeho základní ústavně zaručená práva. 8. V závěru ústavní stížnosti pak stěžovatel konstatuje, že se před obecnými soudy domáhá náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení dle ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a to včetně doby řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 3309/09 (N 153/66 SbNU 305). Stěžovatel má proto obavy, že rozhodnutí Ústavního soudu může být ovlivněno probíhajícím odškodňovacím soudním řízením sp. zn. 17 C 124/2012. Dle názoru stěžovatele tak jde o stav obdobný vyloučení soudce pro poměr k věci, kdy tento "poměr k věci" je dán "zájmem státu na dalším nepokračování v řízení, tj. nevyhovění této ústavní stížnosti bez ohledu na aplikovatelnou judikaturu ÚS a argumenty, které stěžovatel v této stížnosti uvedl". 9. Konečně v doplnění ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že napadené soudní rozhodnutí mimo výše uvedené porušuje rovněž princip rovnosti před zákonem a princip předvídatelnosti rozhodování obecných soudů. Dle stěžovatele totiž okresní soud v jiných rozhodnutích vydaných stejnou samosoudkyní rozhodl v obdobných věcech odlišně, když v jiných případech - na rozdíl od projednávané věci - řádně reflektoval závěry stěžovatelem v ústavní stížnosti odkazované judikatury Ústavního soudu. Postup okresního soudu v posuzované věci proto považuje stěžovatel s odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2004 č. j. 2 Afs 47/2004-83 a ze dne 20. 9. 2007 č. j. 2 As 94/2006-51 za ústavně nesouladný, přičemž předkládá domněnku, že důvodem tohoto postupu je negativní poměr dané samosoudkyně ke stěžovateli, pravděpodobně způsobené skutečností, že stěžovatel brojil proti jejímu dřívějšímu nesprávnému úřednímu postupu ústavní stížností (sp. zn. II. ÚS 3309/09). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Vlastní posouzení věci 11. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost. 12. Při posuzování ústavní stížnosti musel vzít Ústavní soud v prvé řadě v potaz skutečnost, že mu stěžovatel via facti předkládá k posouzení (procesně) právní otázku, jejíž majetkový význam se pohybuje na samé hraně bagatelnosti (srov. ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu). Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti tak předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; implicitním předpokladem důvodnosti takové ústavní stížnosti by tak byla - alespoň tvrzená - existence podstatné újmy, jež stěžovateli v důsledku napadených rozhodnutí vznikla. Nic takového však stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí. 13. K problematice náhrady nákladů řízení, o což v dané věci jde, se nadto Ústavní soud opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že takový spor již ze svého určení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující úvahu o možném porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), III. ÚS 255/05, dostupná na http://www.nalus.usoud.cz]; pr