Ústavní soud II.ÚS 736/23 – Podvod

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces (sc. soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále také k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 40 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh a napadených rozhodnutí shledal, že stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") shledán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a za to byl odsouzen podle § 209 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Současně okresní soud uložil stěžovateli podle § 82 odst. 3 trestního zákoníku přiměřenou povinnost nahradit ve zkušební době podle svých sil poškozenému H. B. (dále jen "poškozený") škodu, kterou mu trestnou činností způsobil. Okresní soud dále rozhodl podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), o nároku poškozeného a přiznal mu náhradu škody ve výši 1 100 000 Kč, přičemž v ostatních částech uplatněného nároku na náhradu škody jej odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

Stěžovatel se podle skutkových závěrů obvodního soudu dopustil trestného činu svým jednáním tím, že po předchozí rámcové ústní dohodě o tom, že mu poškozený zapůjčí finanční prostředky ve výši 1 100 000 Kč za účelem pomoci s vyřešením jeho bytové potřeby, dne 21. 3. 2017 v úmyslu se neoprávněně obohatit přinesl s sebou na schůzku do kanceláře poškozeného již vyhotovenou a z jeho strany podepsanou smlouvu o zápůjčce ze dne 21. 3. 2017, v níž se jako vydlužitel zavázal vrátit poškozenému jakožto zapůjčiteli zapůjčenou částku ve výši 1 100 000 Kč, a to do 21. 3. 2018, a dále jím již předem podepsaný originál směnky vlastní vystavené dne 21. 3. 2017 znějící na řad poškozeného s doložkou bez protestu splatné dne 21. 3. 2018, vystavené k zajištění pohledávky ze smlouvy o zápůjčce, přičemž své podpisy na obou dokumentech záměrně zkomolil tak, aby neodpovídaly jeho běžně užívanému podpisu, a to v úmyslu ztížit či zcela znemožnit vymahatelnost pohledávky poškozeného za jeho osobou. Na základě takto předaných podkladů mu poškozený předal téhož dne ve své kanceláři dohodnutou částku ve výši 1 100 000 Kč v hotovosti, kterou stěžovatel poté použil nezjištěným způsobem pro vlastní potřebu, poškozenému následně v termínu splatnosti ani později zapůjčené peníze ani přes opakované výzvy nevrátil a ani to od počátku neměl v úmyslu, neboť vyjma záměrně zkomoleného podpisu na předmětných listinách prokazujících existenci jeho závazku vůči poškozenému, existenci jakéhokoliv jeho závazku ve vztahu k poškozenému popíral i fakticky. Tímto jednáním způsobil poškozenému škodu ve výši 1 100 000 Kč.

Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání stěžovatel i poškozený. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zrušil rozsudek okresního soudu z podnětu odvolání poškozeného v celém výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 trestního řádu rozhodl tak, že stěžovateli uložil podle § 228 odst. 1 trestního řádu, aby poškozenému uhradil majetkovou škodu ve výši 1 100 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 16. 7. 2021 do zaplacení (výrok I). Krajský soud dále rozhodl tak, že odvolání stěžovatele zamítl (výrok II) a ve zbytku zůstal napadený rozsudek okresního soudu nezměněn (výrok III).

Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud také neshledal důvod k postupu podle § 256o odst. 1 trestního řádu, který stěžovatel navrhoval.

Stěžovatel je přesvědčen, že v řízení před obecnými soudy nebyla poskytnuta ochrana jeho základním právům a svobodám. Konkrétně má za to, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a soudní ochranu, práva být stíhán jen zákonným způsobem a také byla porušena zásada kontradiktornosti řízení, rovnosti stran a rovnosti zbraní, presumpce neviny a zásada in dubio pro reo. Stěžovatel svými námitkami zpochybňuje procesní postup obecných soudů a jimi dovozená skutková zjištění, která považuje za neúplná, selektivní a tendenční. Stěžovatel rovněž napadá způsob, jakým Nejvyšší soud posoudil jeho dovolání.

Stěžovatel poté, co předestřel vlastní verzi skutkového děje, trval na své obhajobě, kterou prosazoval v průběhu celého trestního řízení, že se trestného činu nedopustil. Uvedl, že na předmětné schůzce, kdy mělo dojít k předání dokumentů a údajné zápůjčky, nebyl a ani být nemohl, neboť jak vyplývá z dostupných důkazů (stěžovatelem předložené snímky obrazovky sledování historie jeho polohy ze dne 21. 3. 2017, které byly zaznamenány na profilu stěžovatele na sociální síti Facebook, a konkrétní GPS polohy zajištěné znalcem pro odvolací řízení), byl toho času na služební cestě, jak ostatně vyplývá i z výpovědi svědka I. J. Celé řízení je tak podle stěžovatele stiženo vadou, neboť obecné soudy se s řadou stěžovatelem předložených důkazů přesvědčivě nevypořádaly a za situace, kdy proti sobě stojí tvrzení stěžovatele a poškozeného, nedůvodně a tendenčně preferovaly pouze tvrzení poškozeného a jeho svědků. Stěžovatel je přesvědčen, že závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Pokud obecné soudy nepřipustily důkaz znaleckým posudkem, znalce nevyslechly a označily tento důkaz za nadbytečný, pochybily, neboť materiálně nenaplnily důvody, pro které by bylo možné zamítnout takový návrh ústavně konformním způsobem.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud na prvém místě připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, neboť se s ohledem na působnost Ústavního soudu [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy] jedná se o zvláštní specializované řízení, jehož předmětem je toliko ústavní přezkum napadených soudních rozhodnutí ve smyslu porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. V řízení o ústavní stížnosti tak nelze účinně zpochybnit skutkové závěry obecných soudů v řízení a to ani prostřednictvím vlastní interpretace okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, včetně hodnocení provedeného dokazování.

Ústavní soud může do činnosti obecných soudů zasáhnout pouze tehdy, představuje-li jejich procesní porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), veškerá judikatura Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz].

Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh, bez potřeby obstarávat si další podklady, konstatuje, že nezjistil na straně orgánů činných v trestním řízení žádné procesní pochybení.

Uplatnění principu presumpce neviny a z ní vycházející zásady in dubio pro reo, které se stěžovatel dožaduje, je namístě pouze tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Podle Ústavního soudu není důvodných pochybností o tom, že obecné soudy postupovaly správně, pokud dospěly po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, a že věrohodnost těchto důkazů nemůže být zpochybněna ani důkazy, jejichž provedení se stěžovatel dožaduje. Pokud stěžovatel namítá, že se jedná o důkazy opomenuté, nebo že se soudy s jeho návrhy na doplnění dokazování dostatečně nevypořádaly, odkazuje Ústavní soud na bod 18. usnesení Nejvyššího soudu a body 15. až 17. rozsudku krajského soudu, ze kterých vyplývá zjevný opak.

Pro Ústavní soud je rozhodné, že skutková zjištění mají podklad v provedených důkazech a obecným soudům nelze nic vytknout, pokud stěžovatelův podvodný úmysl dovodily zejména ze svědeckých výpovědí a ze znaleckého zkoumání pravosti podpisu na předmětné směnce, které zapadají do celkového kontextu posuzovaného případu a zjištěného úmyslu stěžovatele, který požádal poškozeného zcela záměrně o hotovostní půjčku tak, aby do budoucna nebylo možno jakkoliv odhalit a prokázat samotný transfer finančních prostředků.

Pokud stěžovatel svou ústavní stížností napadl také usnesení Nejvyššího soudu, neuvedl vyjma výše uvedených a již vypořádaných námitek žádné důvody, proč je pokládá za neústavní. Ústavní soud z obsahu odůvodnění seznal, že Nejvyšší soud při posuzování dovolání stěžovatele výslovně posuzoval, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení jeho základních práv a svobod a k porušení základních zásad trestního řízení. Ústavní soud považuje usnesení Nejvyššího soudu za logické a lze uzavřít, že neodporuje žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele, a jelikož ze shora uvedených důvodů namítané porušení základních práv stěžovatele nezjistil, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.