II.ÚS 817/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 817/11 ze dne 24. 5. 2011 N 100/61 SbNU 519 Ustanovení opatrovníka osobě neznámého pobytu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 24. května 2011 sp. zn. II. ÚS 817/11 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. R. proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, Odboru pro severočeskou oblast, č. j. 66186/2008-635/VI.vyř.PIL ze dne 12. 9. 2008 a proti usnesení Českého telekomunikačního úřadu, Odboru pro severočeskou oblast, č. j. 66186/2008-635/VI.vyř.PIL ze dne 7. 8. 2008 o ustanovení opatrovníka a návrhu, aby Českému telekomunikačnímu úřadu byla uložena povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení. Výrok I. Rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, Odboru pro severočeskou oblast, č. j. 66186/2008-635/VI.vyř.PIL ze dne 12. 9. 2008 se ruší. II. Usnesení Českého telekomunikačního úřadu, Odboru pro severočeskou oblast, č. j. 66186/2008-635/VI.vyř.PIL ze dne 7. 8. 2008 se ruší. III. Českému telekomunikačnímu úřadu se ukládá zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 5 760 Kč k rukám jejího právního zástupce Mgr. D. H. do 5 dnů od doručení rozhodnutí Ústavního soudu. Odůvodnění Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, Odboru pro severočeskou oblast (dále jen "ČTÚ"), kterým byla zavázána k zaplacení dlužné částky 697 Kč, a rozhodnutí ČTÚ, jímž jí byl ustanoven opatrovník. Rovněž požaduje, aby ČTÚ byla uložena povinnost nahradit jí náklady řízení v celkové částce 5 760 Kč. V ústavní stížnosti uvádí, že dne 4. 2. 2011 jí bylo doručeno usnesení Okresního soudu v Jeseníku, na jehož základě je po stěžovatelce požadováno plnění ve výši 15 211 Kč. Stěžovatelka následně při nahlížení do databáze v katastru nemovitostí zjistila, že v důsledku vydaného exekučního příkazu jí byly obstaveny všechny nemovitosti v celkové hodnotě cca 9 mil. Kč. Z těchto důvodů nepovažuje stěžovatelka věc za bagatelní, ačkoliv prvotní pohledávka ve výši 697 Kč bagatelní být mohla. Teprve ze zmiňovaného usnesení okresního soudu stěžovatelka zjistila, že ČTÚ vydal dne 12. 9. 2008 rozhodnutí č. j. 66186/2008-635/VI.vyř. PIL k uspokojení pohledávky Vodafone Czech Republic, a. s, (dále též "telefonní společnost" či "navrhovatel"), které jí však nebylo doručeno. S napadeným rozhodnutím byla stěžovatelka seznámena teprve dne 28. 2. 2011 v rámci nahlížení do spisu ČTÚ. Stěžovatelka namítá vadnost doručení rozhodnutí ČTÚ. Smlouvu o poskytování telekomunikačních služeb uzavřela jako daňový poradce, což je zřejmé i z písemností uložených ve spise. Podnikání daňového poradce se řídí zvláštním předpisem, kterým je zákon č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Tento zvláštní předpis upravuje v ustanovení § 6 odst. 12 sídlo daňového poradce jako místo, ve kterém má daňový poradce kancelář. K datu 1. 5. 2005 přestěhovala stěžovatelka svoji libereckou kancelář z ul. F. na ul. K. Od uvedeného data je její sídlo na adrese K. a je evidováno také na Komoře daňových poradců České republiky ve veřejně přístupném rejstříku. Stěžovatelka změnu sídla dne 25. 8. 2005 řádně ohlásila telefonní společnosti datovou zprávou se zaručeným elektronickým podpisem. Následně pak i reagovala na dotaz společnosti ve věci doložení potřebných listin. Po dobu 6 měsíců měla stěžovatelka zajištěnu změnu doručování na České poště Liberec, s. p., na adresu nového sídla. Stěžovatelka má za to, že učinila všechny potřebné kroky, aby byla skutečná adresa jejího sídla známa, přičemž z písemností uložených ve spise ČTÚ jednoznačně vyplývá, že tomu tak jak ve vztahu k navrhovateli, tak i ČTÚ bylo. ČTÚ proto nebyl oprávněn ustanovit stěžovatelce opatrovníka, neboť nebyla osobou neznámého pobytu (resp. sídla) a na základě informací, kterými ČTÚ disponoval, měl objektivní možnost doručovat jí písemnosti na správnou a funkční adresu. Nebyl tedy dán právní titul pro ustanovení opatrovníka, který jejím jménem rozhodnutí ČTÚ formálně převzal a účastnil se za ni dalšího správního řízení. Rovněž usnesení ČTÚ o ustanovení opatrníka nebylo stěžovatelce řádně doručeno, neboť bylo vyvěšeno pouze na elektronické úřední desce ČTÚ, a nikoliv na úřední desce obecního úřadu sídla stěžovatelky, jak vyžaduje zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Doručením veřejnou vyhláškou toliko na úřední desce ČTÚ je přitom de facto předem zajištěno, že adresát se o věci nedozví. Stěžovatelka má za to, že výše namítaným postupem je navrhovatel zvýhodňován oproti jiným podnikatelům při získání pravomocného a soudně vymahatelného rozhodnutí. Stěžovatelka dále namítá, že opatrovníkem, kterému mělo být napadané rozhodnutí ČTÚ doručeno, byla zaměstnankyně ČTÚ, což je v přímém rozporu s judikaturou Ústavního soudu, potažmo se základními ústavními principy. Ustanovený opatrovník, paní M. D., nehájil, a z titulu svého zaměstnaneckého poměru vůči ČTÚ ani nemohl účinně hájit, zájmy stěžovatelky. Ačkoliv muselo být opatrovnici i při zběžném nahlédnutí do spisu zřejmé, že stěžovatelka má sídlo na adrese v ul. K., a měla možnost stěžovatelku kontaktovat a domluvit se s ní na postupu v řízení, neučinila tak. Ani z jejích dalších úkonů nevyplývá, že by stěžovatelku v probíhajícím řízení jakkoli hájila, tedy vyhledávala a uplatňovala skutečnosti svědčící v její prospěch. K vlastní pohledávce ve výši 697 Kč stěžovatelka pro úplnost uvádí, že řádně reklamovala vyúčtované služby z titulu vyúčtování č. 30201466 ze dne 4. 8. 2004, její reklamace však nebyla vyřízena ani po opakované urgenci. Stěžovatelka proto sdělila navrhovateli, že do vyřešení reklamace bere zpět inkasní příkaz ve prospěch telefonní společnosti. Protože reklamace nebyla ani posléze vyřešena (navrhovatel se k ní ani žádným jiným způsobem nevyjádřil), sdělila stěžovatelka společnosti, že žádá o ukončení smlouvy a započítává svoji pohledávku z titulu nesprávně čerpané jistiny na své závazky ve výši 697 Kč. Tím měla věc za vyřízenou. ČTÚ ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelce byla uložena povinnost jako podnikatelce, přičemž již samotné postavení stěžovatelky jako podnikatelky vyžaduje dodržování určitých vzorů chování nezbytných především ve vztahu k ostatním obchodním partnerům. Stěžovatelka by měla být "dostupná" na konkrétní, snadno zjistitelné a pokud možno stabilní adrese, a to nejen z důvodu zachování korektnosti obchodních vztahů. Dle výpisu ze živnostenského rejstříku pořízeného dne 31. 7. 2008 byla jako místo podnikání stěžovatelky uvedena adresa F. a místo trvalého pobytu N., J. Podle ustanovení § 20 odst. 1 správního řádu se písemnosti fyzické osobě podnikající doručují do místa podnikání, kterým je podle § 2 odst. 3 obchodního zákoníku adresa zapsaná jako místo podnikání dle § 60 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, s tím, že podnikatel je podle tohoto ustanovení povinen zapisovat do rejstříku své skutečné místo podnikání. Pokud v registru byla uvedena adresa místa podnikání a stěžovatelka na této adrese zásilky nepřebírala, porušovala povinnosti vyplývající ze živnostenského zákona, a dopouštěla se tak správního deliktu dle § 62 tohoto zákona. Skutečnost, že stěžovatelka přestěhovala svoji kancelář a neohlásila změnu místa podnikání živnostenskému rejstříku, jde pouze k její tíži. To, že nové sídlo bylo evidováno na Komoře daňových poradců České republiky, není pro ČTÚ jako správní orgán právně relevantní. Námitka stěžovatelky, že ČTÚ ustanovil opatrovníkem svého zaměstnance, což je v rozporu s judikovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2966/09 ze dne 23. 2. 2010 (viz níže), by byla oprávněná, pokud by rozhodnutí ČTÚ bylo vydáno po tomto datu. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí bylo vydáno před nálezem Ústavního soudu, nelze k němu z důvodu existence principu zákazu retroaktivity přihlédnout. Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Poté, co si Ústavní soud vyžádal souhlasy účastníků, rozhodoval ve věci bez nařízení ústního jednání. Z obsahu napadeného rozhodnutí a připojeného spisu vyplynulo, že ČTÚ napadeným rozhodnutím vyhověl návrhu společnosti Vodafone Czech Republic, a. s., a rozhodl, že stěžovatelka, jako uživatelka specifikované telefonní stanice, je podle § 64 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), povinna uhradit dlužnou cenu za poskytnuté komunikační služby spolu s vyčíslenými úroky a dále zaplatit náklady řízení. ČTÚ v odůvodnění uvedl, že stěžo