II.ÚS 874/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 874/15 ze dne 19. 5. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Miroslavy Zejdové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Homolkou, advokátem, se sídlem Na Dolech 15, Jihlava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2015, č. j. 3 As 80/2014-40, spojené s návrhem na zrušení § 97 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších přepisů, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 3. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 a v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a v článku 41 a 47 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie. Svou ústavní stížnost spojila stěžovatelka s návrhem na zrušení § 97 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších přepisů (dále jen "zákon č. 361/2000 Sb."). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Dne 27. 4. 2012 zaslala Policie České republiky Magistrátu města Jihlavy podnět k zahájení správního řízení, neboť bylo zjištěno, že při zkouškách odborné způsobilosti k řízení motorového vozidla pro získání řidičského oprávnění došlo u stěžovatelky k porušení zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 247/2000 Sb."). Dle podnětu za stěžovatelku vyplnil test učitel autoškoly a komisař nebyl u testu vůbec přítomen. V rámci správního řízení o odnětí řidičského oprávnění ve smyslu § 94 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. nařídil Magistrát města Jihlavy stěžovatelce usnesením ze dne 6. 2. 2013, č. j. MMJ/OD/16005/2012- 21, aby se podrobila přezkoušení z odborné způsobilosti podle § 97 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. K tomu jí stanovil 60 denní lhůtu. Stěžovatelka na citovanou výzvu nereagovala, proto jí bylo rozhodnutím Magistrátu města Jihlavy ze dne 29. 4. 2013, č. j. MMJ/OD/16005/2012-29, odňato řidičské oprávnění k řízení motorových vozidel skupiny "A 2, B" s odůvodněním, že se nepodrobila přezkoušení z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a ani nepožádala v souladu s § 97 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb. o stanovení náhradní lhůty, a považuje se proto za odborně nezpůsobilou k řízení motorových vozidel. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které Krajský úřad Kraje Vysočina rozhodnutím ze dne 10. 6. 2013, č. j. KUJI 40767/2013, zamítl. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu napadla stěžovatelka správní žalobou, která byla rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2014, č. j. 31 A 53/2013-39, zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítnul. 3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že oznámení o zahájení správního řízení o odnětí řidičského oprávnění neobsahovalo vymezení předmětu správního řízení a není z něj zřejmé, jakého konkrétního jednání se stěžovatelka měla dopustit. Ani z později doplněného oznámení o zahájení správního řízení nebylo patrné, jaké konkrétní jednání navrhovatelky má být posuzováno, a jaký skutek tedy bude předmětem řízení. Dále stěžovatelka upozorňuje, že přezkoušení z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel bylo v oznámení o zahájení správního řízení nařízeno stěžovatelce bez jakéhokoliv předchozího projednání. Stěžovatelka tvrdí, že takovým postupem bylo porušeno její právo na rovnost "zbraní", právo na řádné provádění důkazů a právo na obhajobu. Stěžovatelka má za to, že pokud podklady předložené Policií České republiky sloužily jako důkazní prostředky k určení odborné způsobilosti stěžovatelky, pak by ohledně nich muselo proběhnout dokazování, což se však v její věci nestalo. Stěžovatelka se domnívá, že neobsahuje-li zákon č. 361/2000 Sb. žádnou úpravu ohledně způsobu, jakým správní orgán zjistí ztrátu způsobilosti držitele řidičského oprávnění, nebo nesplnění podmínek v čase rozhodování o udělení řidičského oprávnění, jak dovozuje Nejvyšší správní soud, je takový zákon protiústavní. Dle názoru stěžovatelky by rozhodnutí o odnětí řidičského oprávnění mělo předcházet dokazování, ve kterém by držitel řidičského oprávnění mohl plně uplatnit svá práva na obhajobu, vyjádřit se k případným důkazům a všem projednávaným skutečnostem, případně předložit důkazy nové. Rozhodnutí o tom, že došlo ve věci stěžovatelky při zkouškách odborné způsobilosti k porušení zákona č. 247/2000 Sb., může dle stěžovatelky rozhodnout výhradně soud a nikoliv Policie České republiky či správní orgán. Stěžovatelka uvádí, že o výše uvedeném skutku nebylo v trestním řízení doposud pravomocně rozhodnuto. Usnesení Okresního soudu v Jihlavě stran křivé výpovědi stěžovatelky ze dne 30. května 2012, č. j. 10 T 86/2012-67, kterým bylo trestní stíhání proti stěžovatelce podmíněně zastaveno, pak neobsahuje odůvodnění. Není tak zřejmé, z čeho je dovozováno, že se stěžovatelka doznala k tomu, že podváděla při zkoušce, když se doznala pouze k tomu, že při výslechu na Policii České republiky dne 14. 7. 2011 neuvedla ve všech ohledech pravdu, avšak nepotvrdila, že by při testech jakkoliv podváděla, resp. porušila zákon č. 361/2000 Sb. To, že při výslechu na Policii České republiky uvedla, že zkušební komisař zkušební místnost neopouštěl, ač si byla vědoma toho, že se tak stalo, ještě nedokazuje, že existují skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že stěžovatelka pozbyla odbornou způsobilost k řízení motorových vozidel. 4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. 5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v ob